Hrátky s ohněm: Proč hledáme dokonalost a riskujeme 90 pro 10

- Reklama -

„Odešel jsem od ní,“ řekl a já zvedl obočí úžasem.

Opustil ženu, kterou ještě nedávno označoval za TÉMĚŘ DOKONALOU.

„Měla 90 procent ze 100, to ano,“ uznal, „ale představ si, že jsem potkal jinou ženu, která má těch ZBÝVAJÍCÍCH 10 PROCENT! Chápeš? Má to, co moje manželka nemá!“ zajíkal se štěstím.

Ohromen jsem žasl nad tím, jak může být někdo tak hloupý. Ale mlčel jsem. Bylo mi jasné, že tuto zkušenost POTŘEBUJE.

Střih v čase.

Můj známý přede mnou seděl s hlavou v dlaních. „Co jsem to provedl?“ bědoval. „Vždyť jsem vyměnil 90 procent za 10.“

Že nerozumíte té řeči čísel? Objasněme si ji:

  1. Žádný člověk není dokonalý. Nikdo nemá ideálních 100 procent. Tudíž kdo hledá u svého partnera ideálních 100 procent, nebude nikdy spokojen.
  2. Neexistují dva stejní lidé. Tudíž u někoho jiného můžeme najít právě to, co chybí našemu partnerovi (například těch chybějících 10 procent), ale to neznamená, že náš nový objev má automaticky 100 procent. Nikdo je nemá.
  3. Až přestaneme být upjatí na to, co našemu partnerovi chybělo, zjistíme, že i náš nový objev má nějaké nedostatky, že není 100procentní, možná ani 90procentní, možná – jako se stalo mému známému – zjistí, že ten nový objev má jen těch 10 procent, které ho odlišovaly od našeho předchozího partnera.

Tu hlavu z dlaní nechtěl pustit. Jeho milenka měla to, co jeho manželce chybělo – ale už neměla nic z toho, co jeho manželku zdobilo. Můj známý tak získal 10 procent – ale 90 procent ztratil.

V ruce třímal obálku s pruhem. Rozvod. Už ta představa ho drtila. Přijde o majetek. Přijde o milované dítě. Ale také přijde o TÉMĚŘ DOKONALOU ženu s vědomím, že druhou takovou nikdy nepotká.

„Odprosím ji,“ vykřikl v naději. Opět jsem zakroutil hlavou, jak může být někdo tak hloupý. Ale zase jsem mlčel. Bylo mi jasné, že POTŘEBUJE i tuto zkušenost.

Střih v čase.

Navštívil jsem ho. Byl totálně na dně. To znamená tam, kde NECHTĚL být, ale kde POTŘEBOVAL být.

„Odmítla mě. Když jsem se jí snažil vysmát, že s děckem na krku nikoho, jako jsem já, už nepotká, víš, co mi na to odpověděla?“ polkl nasucho. „V to také doufám.“

Změnil se v hromádku neštěstí jen proto, že nepochopil podstatu karmické události, která ho potkala. A o kterých je moje nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem.

Tři zkušenosti

Jak to dělám s lidmi při setkáních (pro letošek jsou v plánu tyto tři), vzal jsem papír a spolu s ním sepisoval jeho nabytá poznání. Zkušenosti, o které zbohatl:

  1. Nikdy nehledej 100procentního partnera, protože ho nepotkáš.
  2. Opustíš-li 90procentního partnera, dopouštíš se dvou chyb naráz – jednak ho ztrácíš, a jednak mu umožňuješ zjistit, že s někým jiným mu bude lépe než s Tebou.
  3. Už nikdy nemusíš najít jiného 90procentního partnera.

V jeho hlavě ale zůstávalo několik otázek. Všechny začínaly: PROČ?

  • Proč i lidé, relativně spokojení ve vztahu, mají nutkání hrát si s ohněm?
  • Proč pro naivní chiméru nalezení dokonalého partnera, který přitom neexistuje, riskují ztrátu nedokonalého partnera, který přitom pro ně znamená všechno?
  • Proč si inteligentní člověk v zápalu chtíče neuvědomí, co může ztratit?
  • A hlavně: Proč si jiní lidé s takovým ohněm NEhrají?

O přerostlých dětech

V mé nové knize ukazuji vše, co známe, z jiného úhlu. Ukazuji, jak je věk relativní a že i postarší lidé mohou být vztahově velmi nezralí – a naopak. Často tak mluvím o dětech. Třeba o tom, jak jsme jako malí rádi hazardovali. Když rodič zavelel „Stop, už ani krok!“, schválně jsme ten jeden krok ještě udělali. Lákalo nás napínat hranice – hledat, co ještě můžeme, a co už draze zaplatíme. Jako by nás vzrušoval dotek elektrického plotu. Jenže v dospělém životě mohou být ty rány osudné.

Nedávno jsem popisoval 5 rozdílů mezi Chlapci a Chlapy. Můj známý, navzdory vyššímu biologickému věku, patřil objemem dosavadních zkušeností teprve mezi Chlapce. Musel se naučit, že dokonalý vztah není o dokonalém partnerovi, nýbrž o společné každodenní práci na zdokonalování vztahu. Kdo sám sebe považuje za dokonalého, nemá potřebu na sobě ani na vztahu pracovat. Proč by to dělal, když „už JE dokonalý“?

Dítě (nezralý dospělý) si myslí, že když se něco rozbije, půjde to vždy opravit. Tatínek přece vždy vezme šroubovák a chybu vyřeší. Nezralý dospělý tak bez rozpaků praští s talířem o zem, pak řekne „promiň“ a myslí, že talíř bude zase v pořádku. Ne, nebude. Už nikdy ne.

Bývalá manželka mého známého už měla zkušenosti. Už si uměla položit otázku: „Proč dávat druhou šanci pořád jednomu člověku, když tolik dalších lidí čeká na první?“ Poté, když ji můj známý potkal s novým mužem, pochopil, že každý talíř lze rozbít jen jednou.

Protože moje nová kniha mizí z předprodeje a kapacita mých tří setkání je striktně omezena, chci alespoň v tomto článku promluvit k těm „přerostlým dětem“, které se na rozdíl od mého známého mohou těšit z toho štěstí, že stejnou chybu jako on ještě neudělaly. Chci, aby se pokusily vzepřít svému ještě nezralému myšlení a stejně hloupě nevyměnily 90 za 10.

Jak se pozná, že nám tato chyba hrozí?

Pokračujte, prosím, ve čtení na 2. stránce.