Co dokáže úhel pohledu

V další základní škole mě přemluvili, abych dětem věnoval hodinu času týdně. Nenosí si na ni žádné učebnice, ani se na ni neučí. Můj předmět je totiž pokaždé jiný a takový, který v žádných osnovách nenajdete. Například tentokrát měla hodina název Úhel pohledu.

„Co Vás, děti, zajímá?“ zeptal jsem se.

„Proč jste nás začal učit?“ vykřiklo jedno mrně.

Než jsem stačil odpovědět, jak už to u malých dětí bývá, jiné navrhly odpověď místo mě. „Můj tatínek říkal, že určitě pro peníze!“ vyhrkl někdo. „Maminka říkala, že nás určitě máte rád,“ nabídl další. Usmál jsem se.

„Povím Vám, proč Vás učím. Protože mi je s Vámi dobře. A proč je mi s Vámi dobře? Jednoduchá odpověď. Kde jinde bych našel takovou vybranou společnost?“ řekl jsem a začal zcela vážně ukazovat. „Vždyť támhle sedí světoznámý architekt, tamhle špičková lékařka, která zachrání mnoho životů, tady renomovaný matematik, tamhle právnička a tady olympijská vítězka, tamhle vědec, o kterém se budou učit Vaše vnoučata.“

Děti se užasle dívaly po sobě. „Tak mi, prosím, odpovězte, kde jinde bych se cítil lépe a poctěněji než v takové vybrané společnosti?“

Načež jsem dodal: „Víte, mně je čtyřicet čtyři let. Vám teprve osm, devět. Možná už nebudu mít šanci vidět ten nádherný dům, který tamhle Martin postaví, ten zástup lidí, které tamhle Anička uzdraví, nebo tu medaili, pro kterou bude Míšu vyvolávat plné Staroměstské náměstí. Ale já vím, že něco velkého dokážete, a je pro mě čest, že jsem Vás mohl poznat ještě jako děti…“

Jiný úhel pohledu

Vím, že největší bojiště na světě je v naší hlavě. Mám rád vítězné myšlení. To, o kterém bude celé nové vydání magazínu FC Myšlením ke štěstí.

Vím, co dokáže hlava. Jak může člověka srazit i zvednout. Pamatuji si ze školy průzkum štěstí mezi mladými nezaměstnanými (na podpoře) a důchodci (s penzí). Mělo se za to, že obě skupiny se budou cítit stejně, jestliže obě nepracují, obě mají mnoho nevyužitého času a málo peněz.

Ale mladí byli obvykle mnohem frustrovanější. Vadilo jim, že si svou nezaměstnanost vědomě nevybrali, ale byli k ní dotlačeni vnějšími okolnostmi. Psychologové jim tedy poradili, aby nezaměstnanosti neříkali nezaměstnanost, ale období dočasného volna.

Tehdy jsem poprvé pochopil, že věci jsou takové, jak o nich smýšlíme. A že na jednu věc se dá hledět přinejmenším ze dvou různých úhlů pohledu.

Když jsem pak byl v Anglii, řešili tam tři problémy. Lidé si v průzkumech veřejného mínění stěžovali na vlaky, metro a poštu. Vlaky podle nich byly příliš pomalé, metro jezdilo málo a pošta byla nespolehlivá. A vedení společností mělo zjednat nápravu.

Byly to tři nádherné příklady různých úhlů pohledu.

1. případ: vlaky

Aby se zrychlily vlaky Eurostar, bylo do rekonstrukce trati investováno šest milionů liber. Jízdní doba mezi Londýnem a Paříží se opravdu zkrátila o 40 minut.

Jenže pak přišla jedna marketingová agentura s nápadem umístit do těch vlaků mladičké hostesky v krátkých sukýnkách, u nichž si bylo možné objednat občerstvení a nápoje.

Zejména muži se vzbouřili. Chtěli, aby vlaky jezdily naopak pomaleji. Aby v cíli byly později. Vedení společnosti se chytilo za hlavu. Možná vůbec nemuselo investovat šest milionů liber a cestující by jen díky hosteskám byli spokojenější – a na čas zapomněli.

2. případ: metro

V londýnském metru na stížnosti čekajících pasažérů reagovali nápadem přidat nové spoje, zaměstnat nové řidiče, protože „jen tímto způsobem“ (podle vedení metra) bylo možné zkrátit odstupy mezi jednotlivými soupravami. To by si ale vyžádalo obrovské náklady.

Po zkušenosti s vlaky Eurostar ale nakonec použili psychologii. Do stanic metra nechali nainstalovat jen informační tabule odpočítávající čas, který zbývá do příjezdu příští soupravy. Lidé se uklidnili. Vědět, že je čeká deset minut čekání, a moci se podle toho zařídit, lidem úplně stačilo ke spokojenosti. Vymizely nervozita a agresivita, plynoucí z nevědomosti. I pět minut čekání a ohryzávání nehtů se jim dříve zdálo jako věčnost.

3. případ: pošta

Britský poštovní úřad byl v depresi. Lidé v průzkumech opakovaně vyjadřovali hrubou nespokojenost s doručováním zásilek, ačkoli pošta měla 98% úspěšnost předání zásilek do druhého dne. Úřad tak hledal miliony liber na to, jak zvýšit úspěšnost na 99 %!

Pak jednoho chytrého člověka v jedné marketingové agentuře napadlo ZEPTAT se lidí, proč jsou nespokojeni. Výsledek byl šokující. Lidé si mysleli, že úspěšnost doručování je okolo 50 %. Pamatovali si totiž z minulosti nějakou nedoručenou zásilku sobě, přátelům či z doslechu – ačkoli to bylo třeba v minulém století a ačkoli všechny další zásilky přišly vlastně v pořádku.

Tehdy pošta pochopila, že vůbec nemusí vyhazovat peníze a zlepšovat už tak fantastické statistiky. Že lidé by to beztak nepostřehli. Úplně jí stačilo komunikovat na veřejnost, že má úspěšnost 98 %. To lidé nevěděli.

Z jakého úhlu se na život díváš Ty?

Lidská mysl je neskutečně zajímavá. Proto se práci s ní věnuji v magazínu FC. Pouhým pootočením úhlu pohledu lze úplně obrátit jednání člověka.

Nezapomenu, jak v Jižní Koreji instalovali nové semafory s odpočtem času, po který ještě bude svítit červená. Na křižovatkách prudce klesla nehodovost. Řidiči stojící na červené byli klidní, věděli, kolik času již jen zbývá, než padne zelená.

V Číně tuto inovaci převzali, bohužel s podstatnou chybou. Na semafory umístili odečet času, po který ještě bude svítit ZELENÁ. Na křižovatkách prudce STOUPLA nehodovost. Řidiči vyděšení tím, že už končí jejich zelená, vjížděli do křižovatek na poslední chvíli, dokonce s výrazně přidaným plynem, jako kdyby už žádná další zelená přijít neměla…

Chcete se učit dívat na život jinak, pozitivněji, efektivněji, šťastněji? Využijte nový magazín FC, tentokrát dokonce s filmovým bonusem. Více o obsahu tohoto vydání, které rozesíláme od konce května, najdete zde.

© Petr Casanova