7 znaků spřízněné duše

Kde jsi?

Zavři oči, jinak ji nenajdeš. Oči nám umožňují zorientovat se v hmotném prostoru, ale ne v citovém. Proto tolik lidí neúspěšně hledá. Není to tím, že by jejich soulmate neexistovala, ale oni ji hledají očima, a tím ji přehlížejí.

Všechno skutečně důležité máme blíže, než si myslíme. Kdykoli se rozhlížíme po nejdůležitější osobě svého života, nemůžeme ji vidět. Proč? Protože jsme jí my sami.

Stejně tak kdykoli čekáme na vhodnou životní příležitost, divíme se, že pořád nepadá shůry. Přitom i správná příležitost je jako brýle na nose, které hledáme – a čím jasněji vidíme, tím méně nám dochází, že je to právě brýlemi, které máme nasazené.

Osudový vztah tedy nepadá z nebe, nenachází se nikde kolem nás ani odnikud nepřichází. Osudový vztah se vytváří. Tak jako spřízněná duše se neobjevuje. Spřízněnou duší se stává ten, kdo je s námi ochoten i schopen budovat osudový vztah.

Spřízněnou duší není ten, kdo o spřízněnosti jen žvaní nebo spolu s námi sní, nýbrž ten, kdo spřízněnost prokazuje, kdo sen uskutečňuje. Osudové páry totiž nejsou stvořeny proto, aby vedle sebe vzdychaly jen v růžových situacích, ale NAOPAK, aby společně dokázaly stoupat údolím slz, a právě to je činilo semknutějšími, silnějšími, naplněnějšími.

Dobře se tedy rozhlížejme. Ne očima, ale citem. Odlišit spřízněnou duši od nespřízněné není velká věda. Stačí vycítit zřetelné rozdíly. Ve svých knihách jich popisuji mnoho a detailně, zde se o to pokusím alespoň stručně.

1. rozdíl: Nespřízněné duši vadí, kým jsme či chceme být. Zato spřízněná duše podporuje to, kým jsme či chceme být.

Ten první nás soudí, špiní, uráží. I když vidí to nejlepší z nás, nestačí mu to.

Ten druhý nás přijal takové, jací jsme. Nemá ambice nás měnit. A díky tomu se měníme. Jak to?

Jsme jako Slunce, které nikdo nesoudí. A tak stoupá výš. Není to tak, že by nás ON dělal lepší osobou. To my se jí stáváme. Protože nás inspiruje, protože v nás věří mnohem dříve než kdokoli další. Věří v nás často dokonce i dříve, než si začneme věřit my sami!

Osudovým se ten člověk stává i proto, že v té chvíli zjišťujeme, že budeme raději prožívat špatné časy s ním než průměrné sami; že raději budeme vedle něj v bouři než s kýmkoli jiným v bezvětří.

My sami – naše pocity, náš růst – jsme nejlepší odpovědí na to, proč je nám v té chvíli jasné, že to nefungovalo s nikým jiným a proč jsme tolik tápali i sami.

2. rozdíl: Nespřízněný partner je tak složitý, že jeho slova neodpovídají činům. Zato spřízněný je tak průhledný, že říká to, co si myslí, a dělá to, co říká.

V prvním vztahu pozorujeme, že se postupem času odnaučujeme naslouchat či o něco hádat. Slova totiž přestávají mít význam. Neodpovídají tomu, co druhý dělá. Jsou horší než nic. Jsou totiž lež. A tak spolu raději mlčíme.

S osudovým partnerem se chápeme tak rychle, že to rozum nebere. Komunikace totiž neprobíhá nějakými oklikami přes ústa, gesta, sliby. Stačí nám napřímo komunikovat srdcem.

V prvním vztahu za lásku považujeme to, když druhý říká: „Miluji Tě, protože Tě potřebuji“.

Ve skutečné lásce ale platí opak: „Potřebuji Tě, protože Tě miluji.“

(Ostatně, četli jste Proč se věrnost ženy pozná, když muž nemá nic, a věrnost muže, když sám má všechno?)

3. rozdíl: Nespřízněnou duši musíme nutit, aby jí na nás záleželo. Zato pro spřízněnou duši jsme smyslem jejího života.

Lidé obvykle potřebují těžkou zkušenost, aby pochopili, že láska není z hmotného světa. Nelze nikoho donutit, aby neodcházel, uprosit, aby se vrátil. I když zamkneme dveře (a podle zákonů fyziky znemožníme něčí odchod), v lásce takový člověk ve skutečnosti už dávno odešel.

To, že ho fyzicky vidíme ve své blízkosti, ještě nic neznamená. Dva citově vzdálení lidé se mohou sebe dotýkat, a přesto nic necítí. Zato spřízněným duším žádná síla na světě nezabrání v tom, aby spolu byly, ať jsou jakkoli zeměpisně vzdáleny.

Jak je to možné?

Protože v osudové lásce nikdy není já a on.

V osudové lásce jsme jedno.

A mnohdy, v těžkých chvílích, nám dokonce připadne, že partner nám rozumí více než my sami sobě – že je schopen být námi více než my sami.

Co všechno má osudovost společného s krásou?

Otočte, prosím, na 3. stránku.