7 vět, které dokážou zlomit srdce, zůstanou-li nevyslovené

Věříš ve světlo tam, kde všichni vidí tmu? A jak dlouho v něj vydržíš věřit?
- Reklama -

Každý rok v tento den ji vzal pod rozkvetlý strom a políbil. Dnes nebude moci. Jediný okamžik a tragická okolnost mu jeho ženu odnesla.

Jak tyto zdrcující chvíle, ve kterých se zdá nemožné najít jakýkoli další smysluplný směr, překonat, tomu věnuji celou jednu část své nové knihy Cítit rozumem, myslet srdcem. V tomto článku chci ale připomenout něco jiného. Něco, co jsem si uvědomil, když mi ten muž při prvním setkání řekl: „Ani jsem jí nestihl všechno pořádně říct…“

Žili spolu dlouhé roky. Každý den mluvili o všedních záležitostech. Ale v tom spěchu se jen zřídka zastavili a dokázali se zabývat tím, co je nejen urgentní, nýbrž skutečně důležité. Co má nejen okamžitou, nýbrž dlouhodobou hodnotu. A co když se „nestihne“ vyslovit, strašně bolí. A to ani ne tak toho, komu ta slova nestačila být sdělena, nýbrž to bolí hlavně toho, kdo ta slova nestačil vyslovit.

O kamenech

Z mého magazínu FC, který Vám píšu a zasílám každé dva měsíce až domů a v němž připomínám to, na co v dnešní době tolik zapomínáme, víte, že slova vnímám jako kameny. Kameny, kterými lze tak snadno ublížit, použijeme-li je nesprávně. Ublížit člověku slovem je tak snadné jako hodit kámen do moře – nikdy totiž nevíme, jak hluboko propadne a zda se ho vůbec podaří někdy vylovit; obvykle spíše v člověku zůstane po celý život.

Paradoxně však ještě více než zlá slova, která vyslovíme, bolí dobrá slova, která zůstanou nevyslovená – komplimenty za všechno, co nám připadá tak samozřejmé, které spolkneme. Dar rozlišení, o kterém píšu v nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem a který potkal i muže z mého příběhu, nám pak umožní uvědomit si, co už nikdy v žádném vztahu, ani třeba vůči dětem, rodičům nebo přátelům, zapomínat nesmíme. Protože jednou může přijít čas, kdy už bude pozdě.

O mostech a zdech

Ano, pro mě jsou slova kameny. Používáme-li je dobře, stavíme most – cestu, po níž se přibližujeme srdci druhého člověka.

Naopak používáme-li je zle nebo vůbec, stavíme zeď – přehradu mezi námi, která není výhrou pro jednoho ani pro druhého. Oba zůstávají sami. Naplňuje se tak hlavní motto mé první knihy 250 zákonů lásky: Ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy pouze dva vítězové, nebo dva poražení.

Z toho plyne, že ublížit špatným slovem je možné podobně jako nevyřčením dobrého slova. Co je odlišné: Zatímco špatným slovem dokážeme ublížit druhému, nevyřčené dobré slovo z dlouhodobého pohledu ublíží hlavně nám samotným. Protože čas nejde vrátit.

Moje nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem se snaží vysvětlit, proč v žabomyších sporech zapomenout na ego, jak si začít jeden druhého vážit, co dobrého i zlého pro sebe můžeme udělat, ale také jak úmysl poškodit druhého se může změnit v poškození nás samotných.

Psal jsem tu knihu proto, aby se zdi mezi lidmi zbořily. Aby ti, kteří dosud zatvrzele mlčeli nebo ubližovali, pochopili, že láska jim přinese víc než nenávist nebo apatie. A také že existují mnohem větší bolesti, které člověk ve vztahu může zažít, než zranění vlastního ega. Ale o tom již v knize.

Uvedu jen sedm vět, na které bychom neměli zapomínat. Nejsou složité, nicméně bez nich život složitý je.

  1. Miluji Tě

Je to jen 8 písmen, ale neobyčejnost jim dává melodické seřazení – vytvářejí nádherný vnitřní pocit. Ten zahrnuje toho, kdo ta slova vyslovuje, i toho, kdo je přijímá. Kdo se naučí ta slova říkat sobě, má dvojnásob nádherný pocit – jako jejich odesílatel i příjemce.

Pokud je pro Vás někdo tak důležitý, že je až blízký, neotálejte se sdělením. Lidská srdce jsou nejčastěji lámána slovy a skutky, které druhý nevysloví nebo neuskuteční.

Bojíte se, že to slovo nepůjde ze rtů – že budete mít knedlík v krku? Budiž, mám tedy pro Vás alternativu. Toto vyznání můžete vyjádřit ústy ještě jinak. Ne slovy, ale činem. Polibek je nejkrásnější mezinárodní řeč, které jsme v každé chvíli schopni.

Příroda nás má ráda, protože nás právě na rtech vybavila příjemnými pocitovými receptory. Učíme-li se tedy ještě po delším mlčení „Miluji Tě“ říkat, v mezidobí to zkusme vykonat.

  1. Děkuji Ti

Jak často apeluji v magazínu FC, mnozí se domnívají, že poděkování musí přijít až za nějakou laskavost, službu nebo pomoc. Ve skutečnosti „Děkuji Ti“ patří každému okamžiku, který nás posune dál. Ať je totiž zážitek takzvaně dobrý, nebo takzvaně špatný, pokaždé je užitečnou zkušeností.

I krize, kterou jsme dokázali překonat, protože nám pomohla uvědomit si, co je pro nás důležité.

„Děkuji Ti“, podobně jako „Miluji Tě“, nás nesmí mást druhou osobou jednotného čísla. Zvláště během krizí bychom ho měli směřovat i k sobě. Děkujme si za maličkosti. Motivujme se jím. Poděkování přispívá k vnitřní vyrovnanosti a klidnému stavu mysli.

„Děkuji Ti“ znamená „uvědomuji si lekci, dala mi odstup a nadhled, tedy i moudrost“.

  1. Zasloužíš si lásku

V osamělosti lidé často podléhají klamu, že nemají dostatečnou hodnotu. A je lhostejné, zda se tak cítí sami, nebo vedle někoho druhého.

Nepodceňujme přírodu. Ta nás záměrně vytvořila tak, že s chybami, které jsou v lidském životě nevyhnutelné, se zdokonalujeme a s každým dnem jsme o něco moudřejší než včera.

Ano, ten zpětný pohled na chybu je bolestivý. Kdykoli se ohlížíme, připadáme si jako hlupáci. Jasně vidíme, co jsme zkazili. Zapomínáme však, že to vidíme jen proto, že jsme se už ponaučili – že dokážeme jasně rozlišit chybu a neopakovat ji. Díky dané zkušenosti.

Proto pamatujme: Všichni jsme v každé chvíli dost dobří na to, abychom se něco nového naučili. Všichni jsme v každé chvíli dost dobří na to, abychom se mohli obdařit láskou a respektem za to, co prožíváme. Pokud to dokážeme, zjistíme, že čím víc lásky dáváme sobě, tím méně jí potřebujeme od druhých; respektive čím víc lásky dáváme sobě, tím víc jí jsme schopni dát druhým.

Jako ne dost dobří si připadáme, když jsme ve špatném prostředí. Bez lásky. Ovšem ta neláska začíná už v nás. A partnera máme právě proto, aby nám pomohl lásku uvnitř sebe najít.

  1. Spolu to zvládneme

Kvetou ty páry, které se naučily, že stojí na stejné straně, ne proti sobě. Že problémy jsou společné, ačkoli se zdánlivě týkají jen jednoho z partnerů. Důvod je v tom, že partner je součástí vztahu a co prožívá, to přímo ovlivňuje i vztah, potažmo druhého partnera.

Učme se tedy čelit problémům SPOLU. Každou prohru vnímat jako truhlu, která obsahuje zlatý poklad – zkušenost, ponaučení, posun člověka. Dlouhodobé vztahy nejsou ty, v nichž lidé neprohrávají, ale ty, ve kterých lidé stojí při sobě tím víc, čím spíš to potřebují.

  1. Pojď si promluvit o všem, co Tě trápí

Nejdražší hodnotu, kterou můžeme druhému dát, je čas. Dáváme mu totiž kus svého života, který už nikdy nevrátíme zpátky. A současně mu tím říkáme, jak je pro nás hodnotný a jak nám záleží na jeho štěstí. Nakonec o tom je i kniha Cítit rozumem, myslet srdcem.

Podstatné je, aby komunikace mohla dospět i ke dvěma nejdůležitějším větám, které v těžkostech vztah zachraňují. První z nich je:

  1. Omlouvám se

Pokud chcete druhému nutkavě něco vydatného říct a nevěříte si na více než dvě slova, použijte tato. Obsahují všechna předchozí. A navrch říkají: „Záleží mi na Tobě.“

„Omlouvám se“ má kouzelnou moc, protože ulevuje dvěma lidem naráz – tomu, kdo se cítí ublíženě, i tomu, kdo se možná provinil.

Pocit viny je jako rána, která trvale mokvá. A je jedno, zda se vinni cítíme sami, nebo zda nám vinu přisuzuje ten druhý. Často nepomáhá se hádat a nepomáhá ani mlčet. Protože v prvním případě se rána rozrýpává a ve druhém neřešený problém dál hnisá. Omluva je nejlepší způsob, jak mít v každém sporu poslední slovo.

Existuje jediný případ, ve kterém se nikdy neomlouvejme – tehdy, když v tom, za co bychom se chtěli omluvit, hodláme pokračovat. Pak by to byla lež, kterou bychom znehodnotili druhého i sebe. Jak to, že oba? Protože naše těla jsou ve skutečnosti jeden společný organismus. Kdykoli říkáme něco jiného, než si myslíme, trápíme tímto rozporem jak sebe, tak (výhledově) druhého. Jsme jako sabotér, který strká hřebík do elektrické zásuvky. A neuvědomuje si, že ránu odnese především sám.

„Omlouvám se“ je lék, který se přikládá z jedné strany. Z druhé od protějšku následuje hojivá náplast jménem:

  1. Odpouštím Ti

Pár, který prochází zradou nebo jiným druhem rozpadu, je slabší, než býval. A naopak pár, který prochází odpuštěním, je silnější, než býval. „Odpouštím Ti“ totiž ve dvou slovech koncentruje toto: „Beru na vědomí, že lidé chybují. Odpouštím Ti, že se potřebuješ něco naučit – například jak se chovat k těm, kterým na Tobě záleží. A sobě odpouštím, že jsem také člověk, který chybuje například tím, že si cizí slova a činy beru osobně; že pořád věřím, že druhé ovlivním nebo změním, ačkoli to není možné; a kterému trvá poněkud déle, než se i z těchto svých chyb poučí.“

Pamatujme, že v páru jsme na jedné lodi. Kdykoli pádlujeme proti sobě, loď stojí. A pokud proti sobě pádlujeme stále vehementněji, hrozí její převrácení.

Ano, možná se v našem vztahu stalo v minulosti něco špatného. Ať to bylo cokoli, byla to jen jedna kapitola. Jen na nás záleží, jestli pro tuto kapitolu zavřeme celou knihu, nebo zda se pokusíme společně napsat kapitolu další, moudřejší.

I v případě ukončení vztahu se ale pořád můžeme rozejít jako slušní lidé. Nakonec, mysleme na to, že nikdy nevíme, který den je ten poslední; potažmo které slovo, vyřčené či nevyslovené, je to poslední, které jsme mohli ovlivnit.

Novou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem získáte zde. Předprodej pro Slovensko začíná 27. května.

Magazín FC, které píšu každé dva měsíce, získáte zde. Zájemci ze Slovenska mohou objednávat jednotlivé kusy zde.

Vstupenky na pouhá tři Setkání s Petrem Casanovou získáte zde.

© Petr Casanova