3 porozchodové začátky aneb Jak ustát hojení zlomených křídel

- Reklama -

Věřím, že člověk je jako anděl s jedním křídlem. Dokáže hodně, ale sám nevzlétne. Aby poznal výšiny, potřebuje druhého. Správného druhého. Potřebuje dvě křídla, která mávají synchronně. Jen tak člověk pozná, co dokáže láska ve vztahu.

Co je druhý zač ale poznáváme nejen dole, když se společně snažíme odrazit. Co je zač, poznáme zejména nahoře. Jakmile on přestane mávat, v úděsu pochopíme, že nám hrozí bolestivý pád. Ano, že i NÁS SAMOTNÉ může bolet. A tak mnohdy zvýšíme intenzitu své lásky, máváme o to víc, i za druhého, jen abychom nás oba, ale i sami sebe, zachránili. Jenže dlouhodobě žádný jedinec nedokáže vydávat energii za dva.

Jakmile druhý přestane synchronně mávat, nebo dokonce začne poškozovat naše křídlo, je otázkou času, kdy přijde pád. A kdy si vinou pádu zraníme, či dokonce zlomíme své křídlo. Potom přestáváme věřit ve vztahy. V kohokoli druhého.

Proces

Procházíme hojením, jizvením. Bolestivá etapa. Lidé jí říkají samota. Ano, může být velmi bolestivá a pasivní, ale je důležitá a ozdravná. Dopřeje čas na doléčení zlomeniny křídla, na opětovné sebezocelení, na lepší budoucnost.

Proč tím musíme projít? Copak jsme si to zasloužili? To má smysl jít do dalšího vztahu, když jsme se přesvědčili, že někomu můžeme dávat maximum, a přesto to nestačí? Jak si urovnat rozum i cit? Odpovídám ve své nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem.

Proces hojení nelze uspěchat. Tak jako těhotenství, růst květiny, jakékoli vyzrání. Zároveň je ale možné proces hojení komplikovat a prodlužovat. Ránu, která se už zavírala, znovu rozjitřit, krvácení srdce zase obnovit. To vše proto, že je rozdíl mezi bolestí a utrpením.

Bolest versus utrpení

Bolest je nevyhnutelná fyzická reakce na vnější podnět – třeba odchod blízkého člověka. Bolesti se nelze ubránit, prostě JE. Podobně jako počasí JE. Utrpení je však něco jiného. Utrpení je volitelná psychická reakce na bolest. Utrpení je vědomé rozhodnutí připomínat si bolest, oživovat ji ve svých vzpomínkách, zvráceně si libovat v dobrovolném nastavení oběti.

Aby bolest přešla, neuspíšíme. Ale aby nepokračovala i poté, kdy už dávno měla přejít, je v naší hlavě.

Hippokrates jednou řekl: „Než se začneš léčit, nejprve zvaž, jestli se dokážeš zřeknout všeho, co způsobuje Tvou nemoc.“ Přemýšlejme o tom.

Tma versus světlo

Když lidem pomáhám z jejich těžkých porozchodových stavů, bojuji především s jejich hlavou. S jejich nevírou, výčitkami, lítostí, zkrátka negativitou. Negativita je složitá v tom, že neumí vytvořit pozitivní život, pozitivní rozpoložení, pozitivní pocit. Negativita je jako temnota, která člověka děsí, a právě v té tmě se bojí pohnout, zkusit rozsvítit. Negativita říká: Stůj, navždy. Když se pohneš, mohlo by se Ti něco zlého stát.

Negativní lidé nebojují s objektivními problémy, ale především sami se sebou. Potřebují do své mysli dostat trochu naděje, odvahy, radosti. Temnota je mocná, ale světlo je mocnější. Ať je temnota jakkoli hluboká, stačí jediný záblesk světla, a temnota se rozplyne.

Co tedy vložit do negativní mysli nebo potemnělého srdce, aby kříslo první světlo? V nové knize popisuji mnoho rozumových i citových metod, ale protože tady nemám tolik prostoru, zmíním alespoň 3 postupy, které lze využít i jako 3 postupné kroky.

Zlomené křídlo pak po pádu dál neoslabuje, ale pozvolna zesiluje. A my s ním.

Pokud máte zájem, objasněme si tyto postupy a kroky. Obraťte, prosím, na 2. stránku.