10 otázek, které si polož, než definitivně ukončíš vztah

Na jednu stranu přemýšlíš o rozchodu, ale současně váháš, jestli později nebudeš litovat?

Dokážeš najít na partnerovi spoustu chyb, ale také si pamatuješ na chvíle, kdy Ti pomohl jako nikdo jiný?

Je Ti líto zahodit společný čas, který je za Tebou, ale také nezkusit změnu, kterou máš možná před sebou?

Vítej na křižovatce dvou cest, kde je důležité se dobře rozhodnout. Protože minulost nikdy nevrátíš.

Rozcestí

V mé nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem, která je o osudu, jaký si zčásti vytváříme sami svými rozhodnutími, hovořím o karmických zákonech, karmických událostech i karmických vztazích. O třech typech lidí: kteří nám v těžkostech pomohli, kteří nás v těžkostech zradili, a kteří nás do těžkostí přivedli.

Ani jeden z těchto typů nezapomínáme, protože nám dali dost důvodů si je pamatovat a posunout svůj život k lepšímu, například tím, že si lépe vybíráme své okolí. A také že lépe rozumíme životu jako knize, ve které ty postavy, jež se objeví v první kapitole, nemusejí jít příběhem až do konce – pro to nebyly stvořeny. Jejich úloha může časem skončit.

Ale jak to poznat? Jak zbytečně neztrácet čas, než za nás jednou konečně rozhodne život? Odejít, nebo dál zůstávat a věřit, že se to „nějak samo“ zlepší? Jak přestat litovat toho, co jsme někdy neudělali, a začít dělat to, čeho litovat nebudeme?

Ve svých knihách provázím tímto „údolím rozhodnutí“ velmi obsáhle. Protože na této stránce nemám tolik prostoru, doporučuji projít si alespoň 10 základních otázek, které zohledňují to, že každý člověk je jiný, tudíž i každý vztah má svá specifika, ale všichni do jednoho vstupujeme do vztahu proto, aby nám v něm bylo lépe než samotným.

Jelikož ve vztazích může být celá paleta vážných závazků (děti, hypotéka, společné podnikání, příbuzenské nebo přátelské vazby), které svobodu rozhodnutí ještě více omezují, a každému ze vztahů dávají unikátní pel, volím co nejotevřenější otázky, aby mohly pojmout i tyto nuance. Ptejme se tedy postupně:

  1. „Dostává ze mě vztah to nejlepší?“

Jak jsme se po dobu existence vztahu změnili? K lepšímu, k horšímu? Čeho jsme po dobu podpory partnera dosáhli? Kam jsme postoupili? Co jsme získali, nebo co ztratili?

Seznam musí mít své zabarvení – pozitivní, nebo negativní. I když trochu vyprahnou emoce, rozum se rozpomene na znaky správného partnerství – zda nás druhý v těžkých chvílích povzbuzoval, podporoval, zvedal, motivoval. Poznáme, zda se cítíme jako lepší verze původního Já, nebo spíš méněcenní. Zda jsme ustoupili ze svých původních hodnot, potřeb a přání. Z toho vyplývá také otázka číslo 2:

  1. „Cítím se ve vztahu většinou šťastně, nebo nešťastně?“

Žádný vztah není bez zkoušek, soužení, často i bojů. Důležité však je, zda jim oba čelí společně – tak, aby vztah učinili silnějším. Tmavá mračna by nikdy neměla úplně zakrýt slunce. V každé chvíli by k nám mělo prosvítit nějaké štěstí. I když nám život podráží nohy, nesmíme se cítit sami.

Nikdo by ve vztahu neměl zůstávat jen z povinnosti. Necítí-li se šťastný, má plné právo, ba i odpovědnost, svěřit tyto pocity partnerovi. Od toho je partner tady.

Žádný vztah nezajistí bezproblémový život, ale měl by zajišťovat člověka, který nás v problémech, ať vycházejí z čehokoli, měl vyslechnout, podržet, podpořit. Měl by být jako slepecký pes. I když nevidíme cestu temnými časy, on vždycky nějaké světlo najde. I když nevidíme řešení – přes své černé klapky na očích –, on nějakou pozitivní alternativu vždycky ano. I kdyby to měla být jen naděje, že se věci zlepší.

Pouto ve vztahu musí být tak silné, aby v těžkostech uneslo oba partnery. Nicméně neunese je samozřejmě a běžně. Do každého pouta se průběžně musí vkládat adekvátní hodnota. Z OBOU stran. Proto 3. otázka zní:

  1. „Obětuji se více, než je fér?“

Vztah bychom nikdy neměli pociťovat jako břemeno. Pokud takový pocit máme, musíme si položit otázku, co všechno do něj přinášíme a kolik vlastně musíme obětovat, aby ten vztah vůbec fungoval. Všichni můžeme dát pouze tolik, abychom přitom sami nestrádali. To je chvíle, kdy začne kvílet alarm. A my se přirozeně začneme ptát, PROČ nejsme spokojeni a ZDA by nám samotným nebylo lépe.

Nedorovnává-li partner naše vklady, přestáváme-li vnímat sílu pouta a ztrácíme-li pocit speciálnosti a žádanosti, pak bychom pravděpodobně měli jít od sebe. Rozděleni beztak už jsme.

  1. „Sdílíme spolu podobné vášně a cíle, když řešíme budoucnost?“

V každém vážném vztahu nevyhnutelně přicházejí hovory o budoucnosti. Dva lidé, kteří se rozcházejí na přesně opačné strany, nemají velkou šanci na udržení pouta. To se totiž soustavně napíná a bývá pouze otázkou času, kdy praskne.

Dva lidé musejí tvořit soukolí, kolečka zapadající do sebe, pilující všechny nesoulady, vyklepávající písek, který by mohl mechanismus zadrhnout. Tam, kde se vize dvou lidí (i v průběhu času) rozejdou, je lepší počkat na někoho, s kým si porozumíme lépe, než odepsat život v neřešitelném nedorozumění.

  1. „Více spolu bojujeme, nebo se smějeme?“

Vztah by se nikdy neměl změnit ve služební poměr v domácnosti ani ve stresovou součást života. Naopak. Vztah by nás měl inspirovat, když tápeme, zvedat, když klopýtáme, vdechovat nám život, když dech ztrácíme.

Jak si ukážeme v magazínu FC, neshody nastávají v každé dvojici a je to logické s ohledem na odlišnost lidí, nicméně budeme-li většinu společného času trávit hádkami více než užíváním si druhého, pak jako bychom vyvěsili červenou vlajku na pláži. Můžeme sedět, vztekat se, ale to, proč jsme tady, tedy slast z koupání v moři, nezažijeme.

Proto žijme raději po boku člověka, který nám přináší do duše více světla než soumraku. I kdybychom tím člověkem měli být zpočátku jen my sami.

Pro druhou polovinu otázek otočte, prosím, na 2. stránku.