Zákon příčiny a následku aneb Proč jsou lidé nevěrní, když to pak oba bolí

Když spolu dva lidé neumějí mluvit, vytvářejí hráz.
- Reklama -

Cítíš bolest. Jsi-li na podvedené straně, Tvé srdce je těžší, než bylo. Kromě lásky nese zradu. Miluješ i nenávidíš. A ten rozpor nedokážeš rozumově vyřešit. Jen se trápíš.

Jsi-li na straně, která podvedla, bolest není o moc menší. Jak napsal Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ Ocitnout se za zdí, oddělen od milované osoby, je bolestivé, ale být strůjcem té zdi je ještě bolestivější. A i tento rozpor nejde rozumem vyřešit. Jen se trápíš.

Jeden i druhý se ptají: Proč? Proč se to muselo stát, když to tolik bolí? Proč, ptá se první, zrada nikdy nepřijde od nepřítele, ale od nejbližší osoby? A proč, ptá se druhý, ubližujeme lidem, které milujeme a jimž jsme slibovali, že toto nikdy neuděláme?

Největší bitva je vždycky mezi tím, co víš, a co cítíš.

Každý následek má svou příčinu a každá příčina má svůj následek

Kdo četl mou knihu 250 zákonů lásky, zná můj radikální názor na nevěru. Netoleruji ji a ihned odcházím ze vztahu. Musím však dodat dvě ALE:

  1. ALE odcházím ze vztahu, který už v té chvíli fakticky neexistuje. Nevěra je totiž podlomením důvěry. A bez důvěry je přetěžké, ba nemožné tvořit vztah. Můj odchod je tedy racionální, ne citový krok. Odcházím z něčeho, co není a nebude.
  2. ALE neodcházím bez otázky PROČ. Nevěra totiž není jen příčinou (rozchodu), nýbrž je zároveň následkem, který má svou příčinu. A pokud skutečnou příčinu neznáme a posléze neřešíme, může se následek (nevěra) v budoucnu opakovat, ať se stejným partnerem, nebo jiným.

Aktuálně řeším případ mého kamaráda-podnikatele. Jeho žena se v dlouhodobém vztahu rozhodla pro nevěru. Tečka. Když tohle slyšeli příbuzní, odsoudili ji. My ji soudit nebudeme, nejprve si totiž vyslechneme příčinu. Její manžel sám přiznal: „Rok a půl na mě naléhala, abych řešil svůj problém – dlouhodobý nezájem o ni. Nereagoval jsem. Našla si jiného – který o ni zájem projevoval.“

S mužem to zatřáslo a probudil se. Začal o ženu bojovat. Stal se tím, koho dva roky chtěla mít. A tak se k němu vrátila. Jelikož vyřešil příčinu, zmizel následek – přestala být nevěrná. Někdo by řekl: „Sláva, všechno je jako dřív!“ ALE…

Ne, vážení, po nevěře už nikdy nebude nic jako dřív. „Snažím se,“ krčí rameny muž, „ale vzniklou bariéru mezi námi nemohu překonat. Při každém doteku si představím, že stejně podléhala někomu jinému. Intimnosti nám nejdou. A když mi v běžném životě vyčte obyčejnou chybu, třeba že pohodím oblečení, ihned startuji a pokaždé jí nevěru vrátím slovy: ,Co Ty mi máš co říkat, Ty k***o?‘ Vím, že problém je ve mně, nejspíš se s tím nikdy nesrovnám.“

Je to jako ozvěna, která se vrací ze všech stran.

Dvě ponaučení, dvě otázky, dvě odpovědi

Z případu si lze vzít dvě ponaučení:

  1. Nevěnujeme-li čas druhému, učíme ho žít bez nás, potažmo s někým jiným
  2. Důvěra je jako sklenička. Praštíme-li s ní o zem, už nikdy nebude jako dřív.

Z toho plynou dvě otázky:

  1. Jak tedy nevěře, která bolí nakonec oba, zabránit?
  2. Jak její příčinu zpětně zaléčit?

Pojďme si odpovědět na obě otázky. Pokračujte, prosím, na 2. stránce.