Umění samoty aneb 5 pravd o lidech v našem životě

- Reklama -

Hlupák zle pomlouval druhé. Byl předveden před soud, kde se hájil: „Ale vždyť to byla jen slova, nikoho nezranila.“

Soudce mu řekl: „Dobře, nyní sedni a sepiš všechno, co jsi o druhých lživě prohlásil, na list papíru. Ten pak roztrhej na co nejmenší kousky a cestou domů je vyhoď do větru. Zítra si přijdeš pro trest.“

Hlupák učinil všechno přesně tak, jak mu soudce nakázal. Druhý den se před něj vrátil.

„Slyš trest,“ zvolal soudce. „Půjdeš ven a sesbíráš všechny kousky papíru do posledního.“

„Ale to není možné,“ bránil se hlupák, „vítr je roznesl do všech stran.“

„Přesně jako Tvé pomluvy,“ dodal soudce. „Pamatuj, že pomluvy jsou horší než krádež. Člověku, kterého pomlouváš, kradeš pověst, čest a reputaci, které už ovšem nikdy neposbírá zpět.“

Tento starý příběh mě už v dětství učil pracovat s jazykem. Pochopil jsem totiž, že pokud noha uklouzne, vždy můžeme ještě obnovit svůj balanc, ale pokud uklouzne jazyk, takové uklouznutí už nikdy nezachráníme ani nevrátíme.

Můžeš být správným člověkem, ale…

Má nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem je o karmě v mezilidských vztazích. Upozorňuje, že jak se k nám druzí chovají, je jejich karma. A jak my následně reagujeme, je naše karma. Proto bychom měli chování své a druhých důsledně oddělit. Nebrat si to, jak se k nám druzí chovají, osobně. Uvědomit si, že mají své vnitřní motivy, bolesti a zla, které je vedou k jejich chování; že to vše má více společného s nimi a méně s námi; ale také že to, jak se k nám druzí chovají, ovlivňuje naši energii, náladu, sebejistotu a sebehodnotu, a proto bychom měli mít na paměti, že je někdy lepší být sám než se zlým člověkem.

Svůj magazín FC stavím na třech pilířích. Aby čtenář nikdy neztrácel:

  • sebejistotu, tudíž si vždycky připomínal svou hodnotu
  • odvahu, tudíž byl schopen opouštět vztahy, které pro něj přestaly být zrozeny
  • schopnost poznat, jak upřímně a hluboce, nebo naopak falešně a mělce si jej někdo váží.

Tudíž aby se lidé nebáli samoty. A když se sami ocitnou, necítili se osaměle. Problém osamělosti totiž nespočívá v tom, že jsme sami, ale ve zjištění, že se o nás nikdo nezajímá. Že se zdáme zbyteční, bezcenní. A to všechno jen proto, že svou hodnotu spojujeme s oceněním druhých, své štěstí s přítomností druhých. Sami jako bychom nebyli nic.

A přitom ve skutečnosti můžeme být hodnotní lidé, kteří jen potřebují potkat správného člověka, respektive nepotkat toho nesprávného.

1. poznání: Přátele neztrácíme, jen poznáváme, kteří jsou ti opravdoví

Věřím na karmu. Věřím na to, že když s námi život zatřese, činí tak proto, abychom se z něčeho probudili. Věřím na to, že když nám nedává to, co chceme, dává nám to, co potřebujeme. Věřím i na to, že když nedostáváme to, o čem si myslíme, že si to zasloužíme, nemusí to být proto, že bychom si to nezasloužili, ale že si možná zasloužíme mnohem víc.

Ve vztazích to platí především. Vztahy nás učí, že každý, koho potkáme, je pro nás zkušeností. Neznamená to však, že by pro nás byl stvořen do konce života. Otevřeme si nějakou knihu. Postavy, o kterých čteme v první kapitole, nezůstávají v příběhu do poslední stránky. A přesto pro děj mohou být důležité. Tak jako někteří lidé pro náš život.

Potřebujeme poznat zradu a uvědomit si, že zrada nikdy nepřichází od lidí, kterým nedůvěřujeme. Aby nás někdo zradil, musí mít naši důvěru. Zrady jsou tak stejně důležité lekce jako všechny špatné dny. Snímají masku a odkrývají skutečnou tvář lidí. Ne, opravdové přátele nikdy neztratíme. Ztrácíme jen ty lidi, kteří nebyli opravdovými přáteli.

A já se ptám: Je to škoda? Máme litovat jejich odchodu? Nemáme být špatným dnům spíše vděčni, že nám pomohly odhalit, kdo po našem boku má stát do budoucna? Není darem poznat, na kom nám vždycky mělo záležet, a na kom nikdy nemělo?

2. poznání: Stáváme se tím, s kým nejvíce trávíme čas

Ne všichni, jen NĚKTEŘÍ lidé nám prospívají. Jsme jako naložené okurky, které mění svou konzistenci a chuť podle prostředí. Proto je naší karmou to, v jakém prostředí se rozhodneme žít.

Poznáváme to už jako děti. Jakou energii mělo naše okolí, takovou jsme záhy měli my. V negativním prostředí, které nás sráželo, jsme se cítili slabí, podřadní, nedostateční. Mysleli jsme si, že nejsme dost dobří.

Přitom stačilo vyměnit prostředí a změnilo se i naše sebepřesvědčení. V pozitivním prostředí, které nám věřilo, jsme se najednou cítili silní, důležití, schopní. My, jeden a ten samý člověk.

Pamatujme, že svět je plný lidí, kteří nás budou chtít vidět dole. Ne kvůli nám, ale kvůli sobě. Budou nám brát energii, radost, sebejistotu a sny ne proto, že by jim záleželo na nás, ale proto, že jim přirozeně záleží na sobě. Nechtějí nás vidět šťastné, když sami šťastní nejsou.

V magazínu FC píšu, že všichni jsme statisticky průměrem pěti nejbližších osob, kterým věnujeme nejvíce své energie. Jen my rozhodujeme o tom, koho máme v hlavě, zda si negativní projevy druhých bereme osobně, zda se trápíme lidmi, kteří se netrápí pro nás. Vždy platí, že pokud se v něčí společnosti cítíme špatně, není to jeho problém, ale náš – našeho rozhodnutí.

3. poznání: Nikdo není schopen dát to, co sám nemá

Uvědomme si, že na světě je skoro osm miliard lidí. Každý člověk je jiný. Všichni pro nás nemohou být správní. Neznamená to, že ten, s kým se cítíme špatně, je obecně špatný člověk. Ne, může být dobrý pro někoho jiného, ale pro nás je podstatné to, že v dané chvíli je špatný pro nás. Život je příliš krátký na to, abychom se v něm příliš dlouho trápili.

Už od narození máme rozvinutý cit. Poznáme, co nám dělá dobře a co špatně. Cit a (časem také) rozum máme od toho, abychom si v každé chvíli dokázali vybrat a budovat takové vztahy, které nám pomáhají, ne které nám škodí. Pocity jsou klíčovou signalizací, kterou jsme dostali do vínku. Pocity jsou základem všeho. Jaké máme pocity, tak zabarvené máme myšlenky. Jaké máme myšlenky, tak motivované máme činy. Jaké máme činy, takové jsou výsledky. Negativní činy nám nikdy nedají pozitivní výsledky, tak jako negativní mysl nám nikdy nezajistí pozitivní život.

Knihu Cítit rozumem, myslet srdcem jsem psal i proto, abychom sami sobě dokázali být nejlepším přítelem. Dáme-li sami sobě lásku, zvenčí nám tolik nebude chybět. A naopak, dokážeme-li v sobě vyrobit dostatek lásky pro sebe, budeme schopni ji dát i někomu druhému. A to proto, že nikdo není schopen dát to, co sám nemá.

Tím se vysvětluje také to, proč některým lidem chybí dostatek úcty, respektu nebo ohledu vůči nám. Oni totiž nemají úctu, respekt ani ohled k sobě. Kdyby měli, nezbavovali se by lidí, kteří jim mohou prospět. Stejně jako by lháři nikdy nedopustili, aby přišli o lidi, kteří jim dokážou důvěřovat.

4. poznání: Vztahy vytvářejí naši (ne)spokojenost, a naopak

Stoupněme si před zrcadlo a zasmějme se. Udělá se nám lépe. Protože člověk funguje na bázi zrcadlení.

Usmějme se na někoho na ulici. Opětuje. Jsme-li smutní, není to samosebou. Za každým smutným obličejem najdeme člověka, který ten smutek způsobil.

Proto potřebujeme lásku. Nejen v sobě, ale i ve svém okolí. Proto se snažíme dávat dobro, čím víc se nám vrací zlo. Chceme ho přeprat, ale neuvědomujeme si, že to zlo přepírá nás. Že jsme stále smutnější, nešťastnější, rezignovanější. Že se časem sami stáváme tím, co denně vidíme „v zrcadle“ – v reakcích člověka, který nás trápí.

Někteří lidé jsou bohužel tak zahledění do sebe, že nestojí o dobré zrcadlo. Naopak, vadí jim cizí úspěch, štěstí, úsměv. Ti lidé jsou schopni z dobrého prostředí odejít, pohrdnout jím, a tím nám nasadit broučka do hlavy, že jsme nebyli dost dobří. Pravda je ale taková, že jsme nebyli dost dobří pro ně. Poděkujme za toto prozření. Umožní nám mít vedle sebe lepšího člověka, který bude mít rád sám sebe – a v jeho zrcadle začneme mít sami sebe rádi i my.

5. poznání: Špatně se cítíme, jen když vydáváme příliš dobré energie špatným směrem

Naučme se vážit v první řadě sami sebe. Kdo tak neučiní, mrhá darem života.

Život není jen den, ale i noc. Nejen světlo, ale i tma. K životu patří i samota, ve které konečně můžeme zaslechnout také svůj vnitřní hlas. Osvěžit si osobní hodnoty, které nám dělají dobře. Jakmile začneme být rádi sami se sebou, náhle začneme být rádi i s lidmi.

Proto kdykoli se necítíme dobře, přemýšlejme, kam napínáme svou energii. Zda si náhodou nebereme osobně slova nebo činy lidí, kteří se přesně o to snaží – aby nám bylo hůř. Kteří si nás dostatečně neváží nebo nechtějí řešit naše společné problémy, a proto nás opouštějí. Naučme se nespojovat svou hodnotu a kroky druhých.

Budeme-li rozvíjet ty vztahy, které nás motivují, posouvají, činí silnějšími a šťastnými, začneme poznávat to lepší ze života. A někdy ten vztah potřebujeme začít už v sobě.

Ptejme se: Proč se necítím dobře? Kdo v mém okolí si zaslouží víc času a pozornosti? Kdo mi přináší víc bolesti než radosti, kdo mi energii dává a kdo bere, kdo mě posiluje a kdo oslabuje?

Nebojme se samoty. S opravdovými přáteli a partnery neexistuje osamělost. Dalajlama říká: „Že nedostaneme to, co chceme, je někdy velké štěstí. Tak jako mlčení se může ukázat jako ta nejlepší odpověď. Učme se nevzdávat svých hodnot a každý den být alespoň chvíli o samotě, nezávislí na slovech a soudech druhých. Budeme-li sami sebou a snažit se o bohatý život, jednou, až zestárneme, se při pohledu zpět z něj budeme těšit podruhé.“

  • Jak si vytvářet dobrou karmu v životě – o tom je moje nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem. Zakoupit si ji můžete zde.
  • Chcete se osobně potkat a povědět mi svůj příběh, své trápení? Využijte Tři večery s Petrem Casanovou. Chcete víc informací? Vstupte sem.

© Petr Casanova