Proč (si) ubližuji, když nechci? 5 kroků, jak setřást vzorce chování svých rodičů

- Reklama -

Je to zvláštní případ. Za chvíli určitě uslyším prasknutí. To jak nad tou ženou zlomíte hůl. Ale její příběh není tak vzácný, jak by se mohlo zdát.

Je maminkou tří dětí. Muž jí moc nepomáhá. Naopak ji sekýruje, jak jen to jde. „Jak to, že ještě nemám na stole večeři? Jak to, že to nejmenší dítě řve? Jak si můžeš stěžovat, že jsi unavená – copak dřeš v práci jako já? Vždyť máš mateřskou ,dovolenou‘!“

Občas ke slovnímu napadení přidá fyzické, i před dětmi, aby viděly, jak s maminkou, potažmo se svými partnery, nakládat. Despota. Budiž. Lidé jsou různí. Otázka však zní jinak: Potřebujeme takové vedle sebe?

„Vím, že sama sobě ubližuji tím, když ve vztahu zůstávám. Vím, že bych mohla mít život snazší. I děti ke mně zhoršují své chování, neváží si mě tím víc, čím míň si vážím sama sebe. Jenže já bez toho muže nechci být,“ vyhrkla. „Nechci to dětem udělat. Nechci, aby vyrůstaly bez táty.“

Jak píšu v knize Protože, říká se tomu Thomasův teorém. Pokud je nějaká obava člověkem definována jako reálná, reálnou se stává bez ohledu na to, že reálnou nikdy nebyla. Například pokud se žák začne bát zkoušky, ačkoli látku výborně umí, je schopen opravdu zkoušku nesložit – sám si v hlavě vytvoří takové prostředí, ve kterém nemůže uspět.

A tato žena věřila, že mít špatného tátu je pro děti lepší než dobrého, jakož i že mít špatného partnera je lepší než nemít žádného.

Věřila, že když zůstává, o nic nepřichází. Přitom i toto její rozhodnutí bylo odmítnutím něčeho opačného. Přicházela o víc, než si dokázala představit.

Už proběhlo to prasknutí?

Příběh dvou sourozenců

Když mě žena vyhledala, pověděl jsem jí dva příběhy. Odehrály se před lety.

Byl mladý muž. Ona mu odsekla. On ji udeřil. Přesně tak, jak to viděl u svého otce, když „zaslouženě“ trestal matku.

Ten mladý muž už jako dítě vnímal, že po „zasloužené“ ráně se napětí mezi rodiči sníží: problémy se vyřeší, matka ztichne, otec vychladne.

A ten mladý muž se mě ptal: „Proč ode mě ta bitá žena odchází? Proč tohle nerespektuje, když to vztahu pomáhá? Proč jsem zůstal zase sám, když z vlastního dětství vím, že bít ženu je přece normální?“

Fixujme, prosím, poslední slovo. NORMÁLNÍ.

A teď druhý příběh. Trhla sebou v posteli. Někdo rozsvítil na chodbě. Byla hluboká noc. Přes dveře navnímala silný odér cigaret, lihovin a výrazného parfému, kterým se voní jen „ony“.

Když se vpotácel do ložnice, řekla by mu ráda, že jí to nevyhovuje, a pohrozila by mu svým odchodem. Ale… „Proč, když je to NORMÁLNÍ?“

„Normální?“ podivil jsem se, když mi to vyprávěla.

„Ano,“ přitakala. „I náš táta se vracel v noci domů od prostitutek. A maminka nám vždy říkala: ,Má nás rád, když se vrací k nám.‘ Já se tehdy divila: ,Maminko, copak Tebe má rád, když Tě bije? Proč neodejdeme?‘ Odpověděla mi: ,Dělám to pro Tebe holčičko!'“

„Co jste mu tedy řekl, když vpadl do ložnice?“ zeptal jsem se.

„Jestli má hlad a chce jíst. Tak se ptala i moje maminka, než ji zbil, že není nic na stole.“

Té ženě jsem vyprávěl tyto dva příběhy, které spolu úzce souvisely. Šlo o příběh bratra a sestry, od jejichž rodičů převzali takzvaný vzorec chování. On bil ženy, protože to je NORMÁLNÍ, ona se nechala bít, protože to pro ni je NORMÁLNÍ.

Všechny novorozené děti nemají žádné zažité hodnoty. Normu se učí pozorováním okolí. Co vidí kolem sebe, to považují za normální. Než dostanou vlastní rozum a příležitost ke srovnání.

Jak píšu v knize 100 nejkratších cest k Tobě, malé děti rozhodně nejsou dokonalé v poslouchání rodičů, zato v napodobování ano. Opakují stejné chování ve stejných situacích, protože se nechají vést příkladem. Syn se stal despotou po otci, dcera submisivní po matce. Škoda, že se tyto scény nestaly až v jejich pozdnějším dětství. Pak by se syn i dcera mohli stát přesným opakem otce a matky, tak jako v klasickém psychologickém příkladu:

Potkají se dva sourozenci po letech. Jeden druhého se ptají, co je nového.

„Ale,“ mává rukou starší. „Jsem alkoholik. Co jiného bych mohl být, když náš táta byl alkoholik?“

„Já,“ krčí rameny mladší. „Jsem zapřisáhlý abstinent. Co jiného bych mohl být, když náš táta byl alkoholik?“

Děláme to pro děti…

Děti jsou nejčastější rukojmí a nejčastější alibistický argument slabých rodičů, kteří si ve vztazích neváží sami sebe. „Zůstávám, dělám to pro děti,“ říkají. Čert vem život těchto dospělých, jejich život určují jejich rozhodnutí, ale jak k tomu přijdou děti, do kterých rodiče vtlačují vlastní otisk – vlastní vzorec chování?

„Dělám to pro děti.“ Za takové situace ta věta zní poněkud odlišně, že?

Není to láskou k dětem, je to strachem o sebe. Žena z mého případu se nebála toho, co denně zažívá a co denně bolí. Nebála se toho, co denně znala – na to byla každodenně připravena. Naopak se bála rány, která by večer nepřišla. Bála se neznámého. Pokud to, co zažívala, bylo strašné, pak co když to, co ještě nikdy nezažila, může být strašnější? Co když mě už nikdy nikdo nebude chtít bít? – ptala se. Tak uvažuje strach.

Jak přeprat sebe?

Knihu Protože jsem věnoval nejtěžším případům, kdy se lidé bojí udělat krok, který oni nebo jejich nejbližší (hlavně děti)udělat akutně potřebují. Pokládají pořád stejnou otázku: „Jak mám překonat sebe?“

  • Jak si to srovnat v hlavě a srdci a už si nedat ubližovat, jestliže cítíme, že jsme ve špatném stavu, ale neumíme si pomoct, protože sami sobě – naše výchova, hodnoty, návyky – jsme příliš silným protivníkem?
  • Jak dát dětem jiný vzor, než jaký rodiče dali nám?
  • A pokud to my nedokážeme, jak svým dětem posléze vysvětlit, že mají udělat to, čeho my sami nejsme schopni? Jak zabránit tomu, aby alespoň ony nežily v pekle? Jak překročit svůj vlastní stín?

Protože kniha Protože má tři sta stran, ukažme si alespoň 5 rámcových kroků. Otočte, prosím, na 2. stránku.