Proč se i nejtěžší okamžik v životě může stát požehnáním

- Reklama -

Na ulici mě poznal zvláštní, asi dvacetiletý kluk. Měl jedinou otázku: „Jak mám věřit, že si někdy najdu partnerku, která mě přijme se vším, co ke mně patří?“

Klopýtal o berlích, měl zjevný fyzický handicap. „Každá, jakmile mě vidí, hned říká: Jsi dobrý člověk, ale budeme jen kamarádi.“

Posadili jsme se spolu. A já mu vyprávěl. O tom, že nikdo nejsme dokonalý. A že fyzické postižení má jednu výhodu: je vidět obvykle hned. To znamená, že okamžitě proseje lidi. Tím filtrem neprojde nikdo, komu by později handicap začal vadit.

Také jsem mu vyprávěl o tom, že já své handicapy, byť nejsou tělesné, každé ženě hlásím co nejdříve. Chci, aby je ihned mohla posoudit – aby neztrácela čas svůj ani můj.

„A upřímně,“ dodal jsem, „pro mě je fyzický handicap u druhého příjemnější než mentální. S hajzlíkem můžeš ztratit spoustu let, než ho opravdu poznáš.“

A přidal jsem ještě jeden benefit. Před deseti lety jsem měl tělesně handicapovanou partnerku, a naopak já jsem se vedle ní méněcenný. Své těžkosti zvládala s úsměvem, zatímco mě rozhodila každá maličkost. Inspirovala mě, abych přestal být tak slabý – a tehdy jsem poznal, jak jsou fyzicky handicapovaní partneři vlastně vynikající.

Seděl jsem s ním a povídal si, tak jako před časem s Andreou, dnes poslankyní, tehdy zlomenou ženou, která byla přesvědčená, že partnera nikdy nenajde. Její příběh je mementem pro všechny, kdo podléhají malomyslnosti. A přitom nechápou, že – jak píšu v magazínu FC Jak se naučit optimismuživot je jako kniha, kterou nečteme jen kvůli happyendu, ale kvůli každé stránce, která dává příběhu smysl. A i nejtěžší okamžik v životě ten smysl dát může. Ostatně, poslouchejte.

První konec světa

Bylo jí devětatřicet let a měla dvě děti. Za život vlastně tři. A teď sčítejte pohromy:

  • Na dceru zůstala sama ve svých dvaceti letech.
  • S dalším partnerem přišla o miminko, které mělo Downův syndrom.
  • Vymodlenému dalšímu synovi byl rok, když se jeho tatínek rozhodl odejít za jinou. „Tehdy jsem myslela, že je to konec světa, že se nic horšího nemůže stát. Tak jsem se rouhala.“

„Vstávej, je sobota ráno!“ halekali na ni její přátelé, do jejichž společnosti se ten víkend jela rozptýlit. Byla s nimi na chatě v Krkonoších. Jenže Andrea bůhvíproč nemohla vstát z postele. Cítila se k smrti unavená.

Ještě usnula, aniž tušila, že zatím v jejím těle začal krutý závod s časem.

První životní probuzení

Probudila se do nejhoršího snu. Tělo měla pokryté fialovými skvrnami. Bylo jí zle, nemohla se pohnout a nikde nikdo. Přitáhla si mobilní telefon, jenže přátelům, kteří byli na túře i s jejím malým Adámkem, se nemohla dovolat.

Utrpení trvalo celý den. Kdyby tušila, co jí potkalo, zavolala by si lékaře mnohem dříve, než učinila. Než ztratila vědomí, poslední, co si pamatuje, je bouchnutí zavíraných dveří sanitky… pak už nic.

Meningokok!

Dodnes nemá ponětí, odkud se vzal. „Řekli mi, že ten bacil je všude mezi námi. Skoro každý může být přenašečem. A pak už záleží jenom na osudovém setkání bakterie s vaším oslabeným organismem…“

Dvojnásobná maminka na mateřské věděla, že toho poslední měsíce moc nenaspala. Aby uživila děti, chodila si přivydělávat a žila v permanentním tlaku.

Meningitida je bohužel nejen zákeřná, ale hlavně specifická v tom, že od svého propuknutí může zabít do 24 hodin. Přitom odhalit její prvotní příznaky neumí každý lékař. Zprvu totiž diagnostikuje chřipku, teprve pak svůj názor přehodnotí, jakmile bacil začne jako světlo v domě postupně vypínat jednotlivé orgány a svaly.

Druhé životní probuzení

Když se Andrea podruhé probudila, neležela už na chatě, ale na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Zeptala se na datum – zjistila, že uběhlo pět týdnů. Zmatená požádala personál, zda by jí podal ponožky a crocsy. Všichni zmlkli, jen jedna ze sester se osmělila: „A k čemu by Vám byly boty, když nemáte nohy?“

Úžas. Šok. Bolest. A vůbec ne jen fyzická. Svého malého syna směla vidět, až když mu byly dva roky. Dříve do nemocnice nesměl. Jen z doslechu věděla, že s ním jeho tatínek dvakrát odjel do Ameriky.

Když se Adámek konečně objevil ve dveřích nemocničního pokoje, byl bez jakýchkoli emocí. Nevěděl, kdo je „ta paní“, a maminko říkal nové přítelkyni svého táty – muže, který Andreu opustil. Ach, jak rozmarný je ten život!

„Ke všemu, co jsem prožívala, tohle bylo nejhorší. Vytoužené dítě – a najednou jako by už nebyl můj. Nemohla jsem z toho jíst, zhubla jsem na čtyřicet kilo. Ta bolest už byla setrvalá – třikrát denně převazy, za půl roku šedesát narkóz. Myšlenky, že ukončím život.“

  • Proč?
  • Proč se to muselo stát?
  • A proč zrovna mně?

Tyto otázky prakticky neopouštěly její mysl.

Možná Vy máte také jednu na Andreu: Jak je tedy možné, že tady ještě je?

Dnes, když na to vzpomíná, se usměje: „Sama nevím, odkud tělo bralo síly. Musela to být nějaká vnitřní urputnost – touha přes to všechno žít, dokázat to. Někdy tahle urputnost prý bývá na škodu, ale mě zachránila.“

Kdo čte magazín FC, tak jako Andrea, zná mou klíčovou dvojradu v takové situaci:

  1.  Začněte sčítat všechno, co Vám zůstalo. 
  2. A za to buďte vděční.

Divíte se? Uchichtáváte se, že Andree přece nic nezůstalo? Ale no tak!

Pojďme spolu sčítat. Možná to i Vám v těžkých životních chvílích pomůže.

Sčítání

Provedla-li Andrea inventuru ve své situaci, zjistila tyto klady:

1) Lékaři ji zachránili. Šanci na přežití totiž měla jen čtyřprocentní.

2) Uvědomila si, jak skvělou má dceru. Nikola, která se přitom ten rok připravovala na maturitní zkoušku, nejenže pravidelně sedávala u mámina lůžka, ale hlavně mámu podporovala. A co bylo zvlášť důležité, nejen slovy, ale také činy. Maturitu totiž zvládla, a ještě postoupila na vysokou. „Máte-li být na co pyšní, máte důvod žít,“ říká Andrea.

3) Ucítila, jak moc chce žít. A že – teď se možná jejímu přemýšlení podivíte – „nemít nohy zdaleka není taková katastrofa. Horší je nemít ruce.“ Když vidí můj udivený pohled, honem dodává: „Ale když musíte, zvyknete si na všechno. I nemít ruce.“

Třetí životní probuzení

Andrea si odjakživa přála mít po svém boku muže, na kterého by se mohla spolehnout a který by jí byl za všech okolností oporou. Bude to znít paradoxně, ale zdravá nikoho takového nepoznala. Přitom to paradox není.

Jedině touto náročnou životní cestou se mohla dostat k lidem, kteří by ji přijali se všemi handicapy, a to optimálně proto, že sami dobře vědí, jaké to je – protože něco podobného poznali z vlastního pohledu. Prvním klíčovým člověkem byl její nový kamarád.

Měl autonehodu a přišel o obě nohy. „Potkala jsem ho v nemocnici na Malvazinkách a co mě šokovalo, na jednu stranu byl jako já, na druhou stranu byl opačný než já. Byl totiž taky bez nohou, ale na rozdíl ode mě úplně v pohodě,“ kroutí hlavou Andrea. „Pořád jsem před ním brečela, že chci nohy! On mě vzal k bazénu a ukázal na mladého kluka bez všech čtyř končetin. Tři lidé ho museli snášet do vody. ,Vidíš?‘ řekl. ,Tobě, má milá, nic není, Ty nemáš jenom nohy.‘ A dnes uznávám, že měl pravdu.“

Ocitla se vedle bezbřehého optimisty. A protože, jak píšu v magazínu FC, všichni jsme průměrem nejbližších osob, kterými se nejčastěji obklopujeme, i Andrea vlivem nového kamaráda začala měnit.

„Pořád mě provokoval! Třeba se naučil chodit na protézách schválně úplně bez berlí. Já jsem přitom do té doby naříkala, že to určitě nejde. ,Vidíš, že to jde!‘ pobízel mě. Nemohla jsem být ,máslo‘, musela jsem to také zkusit. A tak jsem to zkoušela, dokud jsem to také nezvládla. Stejně mě přesvědčil, ať na veřejnosti chodím v kraťasech. Považovala jsem to za nemožné se takto odhalit. ,Ale mně se Tvoje bionické nohy líbí,‘ opakoval mi. Až jsem uvěřila, že se opravdu není za co stydět,“ vzpomíná Andrea.

Odstrčila i vozík, na kterém do té doby seděla. „Žádný vozík, chodit budeš!“ slyšela od kamaráda. A tak se taky stalo. Andrea Brzobohatá se vrátila do života.

Její poselství

Když se mě lidé ptají, proč tolik let vydávám magazín FC, proč mi tolik jde o osobní rozvoj lidí, proč si tolik přeji, aby všichni uvěřili, že je možné překonat i úzkosti, pokaždé si doma zapálím svíčku a připomínám si, co dokáže.

Svíčka dokáže svým plamenem rozsvítit tisíce dalších, a přitom se její plamen nijak nezkrátí. Tohle se stalo i Andree. Získala zpátky pohodu, sebehodnotu, sebevědomí a – do jejího života přišla láska. Jmenuje se Petr a žije s ním dnes. „Nemohla jsem si přát lepšího muže. Vstoupila jsem i do politiky a on je mou velkou podporou.“

Poznala, že člověka necharakterizuje to, co se mu v životě stane, ale to, jak k tomu přistoupí. Je obklopena lidmi, kteří ji mají rádi takovou, jaká je. Nedivte se jim – vždyť Andrea Brzobohatá dnes vidí na životě vždy to lepší. Sama se stala svíčkou, v jejímž světle a teple je dobře ostatním.

Ostatně, i syn už dávno říká maminko jí. Vidí v Andree příklad. Bojovníka, který je silnější, než kdy byl, a který i jeho samotného inspiruje.

Po boku dnešního partnera Petra se jí život definitivně obrátil k lepšímu. Je úspěšná na parlamentní půdě a už dávno pochopila mou větu z magazínu FC, že život je opravdu jako kniha a čím trpčí byly minulé stránky, tím sladší jsou pak ty současné.

„Od prvního dne,“ svěřila se mi před časem, „jsem se ptala: Jaký to mělo smysl? Dnes už mi to dochází. Díky té události jsem přeskupila životní hodnoty. Jsem jiný člověk a můj život mnohem kvalitnější. Zjistila jsem, že všechno v životě, i to zlé, má svůj dobrý smysl, a pokud život necháme, tak nám to všechno časem vysvětlí…“

© Petr Casanova