O daru rozlišení a probuzené lásce aneb Proč ti, které milujeme, časem zjišťují, že neměli odejít

Muži se neradi svěřují. Mají pocit, že nesmějí dát najevo slabost. Zalezou do své jeskyně a v ní se trápí – než zjistí, že se jim přece jen nejspíše uleví, když budou sdílet. Sdílená bolest je poloviční, tak jako sdílená radost je dvojnásobná. A pak mi napíšou.

Marek mi poslal dvě věty, které vytryskly přímo ze srdce: „Miluji ji a nechci o ni přijít. Bohužel ona to tak necítí.“

Tečka. Nemusel bych odpovídat, nepoložil žádnou otázku. Šlo o konstatování, které lze přeložit do jiné věty: „Vím, že sám vztah nevybuduji.“ Ne, Marku, nevybuduješ, ale to neznamená, že to, co Tvá dívka teď necítí, cítit nezačne.

Jeden z nejčastějších dotazů, které se opakují i při Setkáních s Petrem Casanovou, zní: Mám ještě čekat? Tazatelé si myslí, že jde lusknutím prstu milovanou osobu vymazat ze srdce. Nejde. Zapomenout na někoho, kdo nám dal tolik emočních důvodů, abychom si ho pamatovali, je stejné jako pamatovat si někoho, koho jsme nikdy nepotkali.

Tak proč tohle musíme prožívat? Proč se zamilováváme do lidí, kteří o nás nestojí? Proč láska není automatické spojení dvou srdcí, která se potřebují? Jak je možné, že jedno křičí: „Ty jsi ten pravý!“, zatímco druhé: „Ty ani náhodou!“? O tom je moje nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem, přibližující takzvané karmické vztahy a události.

O lásce a času

Vyprávěl jsem Markovi jeden starý příběh. Byl kouzelný ostrov, na kterém pospolu žily všechny obvyklé hodnoty v lidském životě. Jednoho dne se ostrov začal potápět.

Každá z hodnot rychle naskakovala do své lodi. Jediná Láska neměla žádnou. Natolik milovala svůj ostrov, že si nikdy nepřipustila, že by ho mohla opustit.

Vtom spatřila, jak kolem ve své lodi pluje Bohatství. Požádala ho: „Můžeš mě zachránit?“ Ale Bohatství jí odpovědělo: „To nejde. Moje loď je plná zlata a drahého kamení, pro Lásku tu není místo.“

Pak Láska postřehla, jak opodál odplouvá Pýcha. „Zachraň mě, prosím.“ Pýcha se ohradila: „Ne. Na mé lodi musí být vše dokonalé. Láska by mě jenom oslabila.“ A pádlovala dál.

Láska se zdrceně posadila na břehu, který pomalu pohlcovala voda. Vtom u ní zastaví loď. Udiveně vzhlédne. Jejímu majiteli ale nevidí do tváře. „Nastup si, Lásko,“ slyší jen. Láska je šťastná a vděčná, nicméně celou plavbu do bezpečí přemýšlí: Komu?

„Prosím,“ řekla, když vystupovala znovu na pevnou půdu, „kdo jsi, můj zachránče?“

Zvedl k ní svůj vrásčitý obličej. „Moje jméno je Čas.

„A proč jsi mi pomohl pouze Ty?“

„Protože jen Čas ví, jak důležitá je Láska.“

Proč je právě ČAS pro Marka a všechny, kteří čekají na probuzení LÁSKY v druhém, tak důležitý? Co ČAS dokáže? Otočte, prosím, na 2. stránku.