O daru rozlišení a probuzené lásce aneb Proč ti, které milujeme, časem zjišťují, že neměli odejít

Muži se neradi svěřují. Mají pocit, že nesmějí dát najevo slabost. Zalezou do své jeskyně a v ní se trápí – než zjistí, že se jim přece jen nejspíše uleví, když budou sdílet. Sdílená bolest je poloviční, tak jako sdílená radost je dvojnásobná. A pak mi napíšou.

Marek mi poslal dvě věty, které vytryskly přímo ze srdce: „Miluji ji a nechci o ni přijít. Bohužel ona to tak necítí.“

Tečka. Nemusel bych odpovídat, nepoložil žádnou otázku. Šlo o konstatování, které lze přeložit do jiné věty: „Vím, že sám vztah nevybuduji.“ Ne, Marku, nevybuduješ, ale to neznamená, že to, co Tvá dívka teď necítí, cítit nezačne.

Jeden z nejčastějších dotazů, které se opakují i při Setkáních s Petrem Casanovou, zní: Mám ještě čekat? Tazatelé si myslí, že jde lusknutím prstu milovanou osobu …

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od
0,55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se