Mluv na rovinu. Proč bereš mně i sobě čas? aneb 5 důvodů, proč být ve vztahu upřímný

Mluv. Jak jinak Ti mohu pomoci? Jak jinak zachránit vztah? Chceš to vůbec?
- Reklama -

Všimli jste si toho? Letiště, na kterých se loučí páry, vidí mnohem víc upřímných polibků než svatební sály, podobně jako stěny nemocnic slyší mnohem víc upřímných modliteb než zdi kostelů.

Proč vlastně mají lidé takový problém s upřímností a přímostí? Proč je na světě tolik zbytečné falše?

Snad je to naší zkušeností. Asi už všichni jsme zažili to, že po nás druzí vyžadovali, abychom byli upřímní, ovšem jen do chvíle, než jsme opravdu upřímní byli – a pak jim to začalo vadit.

Příběh, který Vám dnes povím, byl ale jiný. Potkal jsem se s mužem, který si odpykává zvláštní druh trestu.

Nechtěl jsem Ti ublížit…

Dlouhou dobu chodil se ženou, ale nebyl si jistý, jestli je ta pravá.

Ona ho milovala. PRÁVĚ PROTO, jak říkal, nechtěl ranit její emoce, a tak mlčel, čím blíže byl poznání, že on sám ji nemiluje.

Ve svých knihách ukazuji, jak řešit podobné případy. Zdají se složité, protože těm, kteří nás milují nebo kterým na nás záleží, lžeme ne proto, abychom jim ublížili, ale naopak abychom jim neublížili. Alespoň si to tak myslíme…

Proč jsi mi ublížil?

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ nechápala v slzách, když se v jedné složité chvíli prořekl.

„Nechtěl jsem Ti ublížit. Vyčetla bys mi, že jsem Ti ukradl čas,“ bránil se. A tak jí raději ukradl času mnohem víc.

Zbytečně jí vzal to nejvzácnější, co není možné vrátit – kus života.

A co je groteskní, zbytečně ho vzal i sobě.

A nejen to.

Ne svým nemilováním, ale svým lhaním přišel o člověka, který ho bezmezně miloval. Naopak ona, po vzpamatování se ze šoku, zjistila, že jí je lépe – ze svého života totiž vymazala lháře.

Ano, ten, který jí „nechtěl ublížit“, se nakonec stal tím padouchem, který jí ublížil ze všech nejvíc…

Proč jsem jí to vlastně neřekl?

Ze setkání se mnou znáte příklad s voraři, na nichž lhaní rád ilustruji.

Voraři byli lidé, kteří svazovali klády stromů pevně k sobě a splavovali na nich řeku. Stáli každou nohou na jiném kmeni.

Tento muž byl také pomyslný vorař. Každou nohou stál na jiném kmeni – tím prvním byla skutečnost (nemiluji ji), kterou cítil, a tou druhou lež (miluji Tě), kterou vytvářel. Voraři se snaží obě klády co nejvíce přiblížit k sobě, v našem příkladě co nejvíce sblížit lež a realitu. Jinými slovy: Chce to vyjít s pravdou na světlo. Jinak akrobatická plavba na dvou různých kmenech, která navíc trvá příliš dlouho, nevyhnutelně končí pádem do vody. A neschopností vylézt na jednu, či na druhou kládu. Dochází k tonutí. Tento muž přesně to prožíval…

„S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme, ale horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami,“ citoval Rochefoucaulda. A položil mi otázky, kterými se v osamělosti užíral:

  • Proč je tak těžké tomu, kdo nás upřímně miluje, upřímně říkat pravdu, ať je sebevíc bolestná?
  • Proč vlastním lhaním obíráme o čas jeho, a nakonec i sebe?
  • Proč máme pocit, že lhaním něco dlouhodobě získáváme?

Odpověz mi: PROČ to děláš?

Z mé loňské knihy Protože znáte definici upřímnosti. Upřímnost neznamená říct nezbytně všechno, co si myslíme, ale nezbytně myslet všechno tak, jak to řekneme. Upřímnost má blízko ke slovu přímost a přímost znamená dostat do roviny to, co děláme, s tím, co říkáme, a s tím, co si myslíme. Upřímnost i přímost znamená čitelnost člověka. A čitelnost vytváří důvěryhodnost. Kde není důvěra, neexistuje vztah.

Upřímnost znamená vážit si času svého i času člověka, který nám nese srdce na dlani, který se nám odevzdává, který nám věří, který na nás spoléhá. Být neupřímnými a myslet si, že tím druhému neubližujeme, je tragický omyl, neboť právě neupřímností tomu, kdo nám důvěřuje, ubližujeme nejvíc.

Koneckonců to je jeden z důvodů, proč se moje nová kniha jmenuje Cítit rozumem, myslet srdcem. Na skutečných případech ukazuje, jak je důležité do rozumu vkládat cit a do citu rozum.

Následující řádky jsou určeny těm, kdo tím procházejí – kdo momentálně lžou sobě nebo druhým. Nechci je odsuzovat, chci, aby sami sebe pochopili a uvědomili si 5 dobrých důvodů, proč být upřímní.

1. důvod: Být upřímnější je snazší než lhát

Jak ve svých knihách přiznávámjsem svým způsobem primitiv, který žije a chce žít maximálně JEDNODUŠE. Dělám, co říkám, a říkám, co si myslím. Všechno ostatní je na mě příliš složité.

Jsem si vědom toho, že upřímnost je náročná. Proto ji také nalézáme u malého počtu lidí. Mnohem častěji vídáme lež, faleš a přetvářku v kuriózní snaze získat si důvěru druhých. Přijde mi to legrační, protože podle mého „primitivního“ vidění světa si důvěru druhých získáme mnohem lépe a jednodušeji upřímností.

Proto se ptám: Proč máme předstírat svou upřímnost? Buďme prostě upřímní.

2. důvod: Pokud Ti záleží na názoru druhých a nechceš jim být pro smích, tak proč jsi falešný?

Představte si, jak by vypadaly silnice, kdyby se každý prostě rozhodl, že bude řídit – bez ohledu na to, jestli auto ovládá.

Aby lidé vstoupili do vztahu, nemusejí skládat žádné zkoušky. Tak to prostě je. Je to fakt. Smiřme se s tím, že tedy potkáváme lidi, kteří k vytváření vztahu nejsou vůbec způsobilí. Nechápou, že vztah není o tom, jak pěkně a často říkáme Miluji Tě, ale jak upřímně a pravdivě to myslíme.

Mnozí chodí do kostelů upřímně. Druzí proto, aby dobře vypadali před druhými. Třetí proto, aby dobře vypadali před Bohem. Nejsem věřící, ale obávám se, že Bohu nezáleží na délce a hlasitosti našich modliteb jako na hloubce a upřímnosti, s jakými modlitby prociťujeme.

Já se obecně nerad chovám podle druhých. Mnohem raději budu nenáviděn za to, jaký jsem a v co věřím, než aby si mě lidé pamatovali jako falešného člověka, který lhal.

Ano, možná dělám chybu. Nakonec, jsem jenom člověk. Pokud se však mýlím, pak vždycky se vší upřímností. A proto také promíjím každému chybujícímu člověku, u kterého vím, že k chybě nedospěl svou falší. A proto také nenávidím záměrné nevěry. Je to podvod. Vědomé ubližování někomu, ke komu se pak úlisně vracíme se slovy: Miláčku, nikdy Ti neublížím.

Je to jako být s druhým v lodi, do které jsme záměrně prorazili díru. Jaký konec očekáváme? Že se díra sama zacelí? Že se oba utopíme? Nebo že utopíme jenom partnera a sami uplaveme? O co nám jde?

3. důvod: Když si upřímností zjednodušíš život, odmění se Ti

Jak vlastně vypadá taková upřímnost?

První úroveň vyspělosti partnera ve vztahu vypadá tak, že náš soukromý a veřejný přístup se neodlišuje. Chováme se stejně, ať je partner daleko, nebo ho máme přímo vedle sebe. V jedné ze svých knih píšu, že upřímnost je jako černý mravenec na černém útesu uprostřed černé noci. Existuje, i když ho nevidíme.

Mnozí se domnívají, že upřímnost znamená s potěšením dávat, a přitom neočekávat, že na oplátku něco dostaneme. To ale není pravda. Celý svět, celá příroda, je jako tržiště. Za všechno, co dáváme, něco dostáváme. A za upřímnost můžeme dostat absolutní zázrak. Jaký?

Říká se, že do melounů a lidí nevidíš. Když jsou ale k sobě dva partneři naprosto upřímní a důvěřují si, pak lidi přestanou být melouny. Začneme totiž vědět, co má druhý v hlavě a srdci. Tím, že se nám upřímně svěřuje, vidíme do jeho plánů, a šetříme si tak spoustu zbytečných domněnek a sužujících trápení, jak to vlastně s námi myslí.

Moje nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem je o karmě. O osudu, který si sami vytváříme tím, jak jednáme nebo myslíme. Jednoduchý příklad o tom, že mít upřímný vztah znamená mít klidný spánek:

Chlapec a holčička si hráli na mořské pláži. On měl krásné mušle, ona výborné bonbony. Dohodli se, že si je vymění. Chlapec si ale tu nejkrásnější mušli tajně schoval, aby holčičku ošidil. Naopak holčička mu všechny své bonbony s důvěrou dala. Co se stalo? Chlapec celou noc nespal, ohryzával si nehty nervozitou. Přemýšlel, zda mu holčička nějaký bonbon nezatajila. Pykal za svůj vlastní způsob myšlení – co špatného dělal sám, to si představoval i u druhých. Naopak holčička tu noc spala nádherně. Byla si jista, že má ty nejkrásnější mušle z pláže. (úryvek z mé knihy Dvanácti srdcí)

4. důvod: Začneš tvořit budoucnost

Kdykoli řekneme pravdu, v klidu odplyne jako po hladině řeky a stane se pokojnou součástí naší minulosti.

Kdykoli vyslovíme lež, zůstává s námi a stává se součástí naší budoucnosti.

Lež, tak jako každé negativum, musíme neustále nosit v hlavě. Na jednu lež musíme vršit další lež. Kombinovat je. Předstírat na stále více stran. Jsme jako buldozer, který před sebou časem hrne samé lži a je jen otázkou času, kdy se o svou vlastní skládku sami zadrhneme.

Buldozer se domnívá, že je silný. Ve skutečnosti nic netvoří. Jen hrne. Jen boří. Jen slabí boří. Silní dokážou i stavět.

Jsme-li neupřímní, jsme vždycky slabí (všimněte si zvukové shody se slovem srabi). Jsme-li upřímní, tím spíše, když víme, že jsme se zmýlili, vždycky posilujeme, protože se ponaučujeme.

Není možné opravit chyby, které si nepřipustíme. Naopak když si chyby připustíme a nelíbí se nám, kým jsme se stali, můžeme se lusknutím prstu změnit. Nejsme strom. Můžeme přesadit své návyky. Můžeme hned teď začít tvořit budoucnost (své zlepšení), ne před sebou hrnout minulost (své nevyřešené slabosti).

5. důvod: Upřímností šetříme čas

Známe to z jakýchkoli vztahů. Jsou-li k nám lidé upřímní, šetří náš čas. Ano, pravda někdy bolí, ale vždycky je lepší jedna pravda s bolestí než lež a bolest bez konce.

Kdykoli přestaneme druhým lhát, ušetříme svůj i jejich čas.

Kdykoli nám druzí přestanou lhát, ušetří nám i sobě čas.

Buďme vděční lidem, kteří k nám jsou upřímní. Čas je nejdůležitější komodita, kterou máme. Kdo falší marní náš čas, marní náš život – něco, co na žádném stížnostním oddělení lásky nevyreklamujeme zpět.

Kdykoli se dozvíme pravdu, nemysleme na minulost, kterou nám naše iluze vzaly. Co se stalo, nejde odestát. Mysleme na budoucnost, na veškerý čas, který nám zbývá. Smiřme se s tím, že existují jedinci, kteří nedovedou být upřímní. Neberme si jejich slabost osobně. Uplatnili by ji (a často ji uplatňují) vůči komukoli dalšímu (v práci, k přátelům, vůči rodičům či dokonce dětem), nejen proti nám.

Čím dříve takové lidi shodíme do minulosti, tím dříve budeme moci najít někoho, kdo dokáže mluvit na rovinu. Kdo řekne, když mu něco vadí. Kdo nebude mlčet, když už má jiné plány.

  • Jak přijmout to, že jsme někomu milovanému nestáli za pravdu? Jak vůbec najít důvěru k někomu dalšímu? Jak po fatální lži dát novou šanci, a má to vůbec smysl? I o tom si budeme povídat osobně při Třech večerech s Petrem Casanovou. Těším se.

Více o všech mých knihách se dozvíte zde.

© Petr Casanova