Krutý osud převozníků aneb Proč trvat na vyřešené minulosti partnera

- Reklama -

Převozník je osoba, která převáží cestující z břehu zvaného Neštěstí, kde se cítí osamělí a bezcenní, na břeh zvaný Štěstí, kde vystupují již vyléčení, šťastní a plní sebehodnoty. Údělem převozníka je však v loďce zůstat, nikdy nepoznat břeh Štěstí, vždy se vrátit k břehu Neštěstí.

Ona

Měla to, čemu se říká otevřená zlomenina srdce. Neuměla si pomoci. Pořád na svého expartnera myslela. Pořád věřila, že se vrátí.

V knize Protože popisuji tento stav zvláštním rozporem: Miluješ i nenávidíš. Přeješ mu to nejhorší s někým jiným a to nejlepší jen s Tebou. Trháš společné fotky, a přitom vás dva chceš tolik vidět pohromadě. Tvůj problém je, že směřuješ energii k jiné osobě a do minulosti a žádnou k sobě a do přítomnosti. Proto neštěstí.

Nic člověka nebolí tolik jako vzpomínky na štěstí v dobách neštěstí. Její bolest byla nesnesitelná. Záměrně – aby něco změnila. Jenže ona si to vyložila po svém, opačně: „Nesmíš být sama. Musíš to přebít někým jiným!“

Potřebovala lásku, protože jí scházela. Scházela jí, protože ji nebyla schopna dát sama sobě. A tak ji hledala u někoho, kdo jí tu lásku byl ochoten dát. A to byl On.

On

Také zažil těžký rozchod, ale na rozdíl od Ní byl dlouho sám.

Zpočátku to bylo těžké, ovšem pak našel cestu k sobě (viz kniha 100 nejkratších cest k Tobě), ke svým zájmům, radostem, energii. Začal být sám se sebou v dobré společnosti.

Vyrovnal se se samotou, ba ji začal milovat. Začal milovat život. A začalo mu chybět jediné – aby láska, která přicházela zevnitř, přicházela také zvenčí. Aby měl komu dávat. Aby měl svou radost s kým sdílet – protože sdílená radost je dvojnásobná radost. A aby měl s kým sdílet i své starosti – protože sdílená starost je poloviční starost.

Měl dost lásky pro sebe, a tak – když ji potkal – neměl problém dát trochu lásky také Jí. Našel v tom smysl života – v příležitosti někoho zachránit.

A tak ji vzal do své loďky a z břehu Neštěstí ji vezl ke břehu Štěstí.

Spolu

Ona zažívala pohádku. Konečně ji někdo hýčkal, miloval, zajímal se o vše, co vede k jejímu štěstí. Takový rozdíl!

Regenerovala. Opět se usmívala. Skoro by ho i milovala. Ale… mělo to háček. Ve svém srdci měla již obsazeno.

V partnerské psychologii se tomu říká průvanový efekt. Otevřete-li dvě protější okna, vznikne průvan, který ztěžuje možnost jedno z oken zavřít a větrný proud zastavit. V Jejím případě zůstalo otevřené okno zvané Minulost („Co kdyby se expartner vrátil?“), a současně se otevřelo okno zvané Budoucnost. Efektem průvanu všechno z neuzavřené minulosti nalétalo do přítomnosti.

„Promiň, nejde to,“ zklamala toho, který pro ni udělal tak moc. „Nedokážu Tě milovat. Miluji jen jednoho,“ poukázala na toho, který pro ni udělal tak málo. Paradox, že?

Loďka v té chvíli drcla o břeh. „Jsem v cíli – Štěstí!“ četla z cedule. A vystoupila.

Jak zdůrazňuji v knize 100 nejkratších cest k Toběpřevozník nikdy nevystupuje. Není k tomu určen. Má jen z lodi vynést zavazadla a doprovodit člověka, jehož srdce mu ve skutečnosti nikdy nepatřilo. Sám se vrací do lodi a k břehu Neštěstí. Mnohdy zahořklý a v jediné touze – stejnou bolest připravit někomu jinému.

I tak se v lidech zabíjí láska…

Úděl

Převoznictví je ta nejtěžší profese na světě. Za službu převozníka totiž neplatí zákazník, ale převozník sám. Platí ztrátou víry, ideálů, chuti pomáhat, síly vstupovat do dalších vztahů. Nabývá pocitu, že láska je špatná, že láska vždy zklame. Jenže láska, drazí převozníci, nikdy nezklame. Vždy zklame jedině člověk. Jedině konkrétní člověk, který zapomněl zavřít dveře do minulosti. Anebo nezapomněl, nechal je schválně otevřené, aniž jste to tušili…

  • Jak poznat, že jsme převozníkem?
  • Jak se s tím vyrovnat?
  • Jak se tomu příště vyhnout?

Otočte, prosím, na 2. stránku.