Jak zvládnout odcházení milovaného člověka

- Reklama -

Inspirací pro mou novou knihu CÍTIT ROZUMEM, MYSLET SRDCEM se staly nejbolestnější skutečné příběhy, které jsem s lidmi řešil a pomáhal jim najít cestu ven. Včetně případů té největší bolesti – kdy se loučíte s někým, o kom víte, že se už nevrátí.

Případů tohoto odcházení – kdy mezi dvěma milujícími lidmi nestojí žádná zrada, lež, jen nemoc – je každý den několik. A jsou vážným mementem pro ostatní, kterým při malicherných sporech opakuji: Naučte se být vděční za tento den a všechno, co máte. Protože v jediné chvíli se celý život může změnit.

Tak jako Renátě, o které Vám povím dnes.

Je to jako výstup na Everest

Renáta Chlebková se musela naučit postupně přijmout, ustát a překonat nenadálé odcházení svého partnera. Celý trpký, ale posilující příběh přirovnává k výpravě na nejvyšší horu světa Mount Everest. Nejen k výstupu, také k návratu zpátky do údolí, zpátky do života. Pokud Vy nebo někdo ve Vašem okolí prožíváte něco podobného, může Vám to velmi pomoci.

Ponechám vyprávění jejímu proudu myšlenek tak, jak mi je svěřovala:

„Petře, vždy jsem byla nastavená tak, že život je cesta. Cesta, která občas vede do kopců. Občas je více kamenitá. Někdy bychom si ji rádi zkrátili, ale zkratky jsou nevyzpytatelné a ne vždy nám pomohou. Na cestu je dobře se vybavit – občas vytáhnout pohorky do náročného terénu a říkat si, že puchýře se brzy zahojí. Jindy stačí vyrazit v pohodlných mokasínech či balerínkách. Dost často jsem vytahovala i střevíčky a toužila se kusem cesty životem protančit – s lehkostí a svěžestí.

Příprava na výstup

Už než se to stalo s manželem, bylo třeba zdolat různé kopce – velmi rizikový porod první dcery, opakované zápaly plic u malého syna, vlastní těžší autoimunitní neurologické onemocnění, kvůli kterému jsem musela vzdát své vysněné povolání fyzioterapeuta. Dnes ale vnímám, že všechny tyto kopce byly jen přípravou na zdolání mého Everestu.

30. červenec. Báječný slunečný prázdninový den. Stěhujeme se. Pak všichni jako rodina jdeme na oběd do blízké restaurace. Manžela poslední dobou pobolívá hlava. Povídáme si, jak se těšíme na nové místo a vytoužené dny volna a nadechnutí.

Jenže během vteřiny je vše jinak. Jídlo padá na zem a muže postihuje první epileptický záchvat.

Děti posílám ven, volám sanitku, pak apeluji na zdravotníky, že to opravdu není normální a že žádám řádné vyšetření. Snažím se srovnat si myšlenky, co dál. To ještě netuším, že otázka ,co dál?‘ bude už brzy obsahovat závažné doplňující otázky: Jak dál a kam dál.

Druhý den nám totiž primář sděluje diagnózu: zhoubný nádor na mozku.

Rozhodnutí jít vzhůru

Tehdy začala cesta na můj Mt. Everest. Víte, je náročné v sobě prožívat obří strach, otazníky, a přitom ještě dolovat sílu a podporu pro milovaného muže a naše děti. Ještě více zdrcující bylo, že jen já jsem věděla pravdu. Tím myslím CELOU pravdu ohledně reálné prognózy: V případě operace je vysoké riziko postižení řeči i hybnosti. Bez operace je před mužem pár dnů až týdnů. S operací snad čtvrt roku… Pravda bolí, ale zpětně vím, že je tím nejlepším pro cestu do dalších dnů.

31. července jsem pochopila, že ten pomyslný výstup na Everest bude drsný a bude bolet. Že to budu chtít sama často vzdát. Ale také že mám ve výpravě děti, které budou potřebovat moje zkušenosti z předešlých kopců. A hlavně mám ve výpravě muže, jehož poslední dny musím udělat krásné a vzácné. Můj vnitřní hlas říkal: Prostě běž, krok za krokem vpřed. Vpřed. Pomalu. Krok za krokem.

Členové výpravy

Můj muž byl vzácný. Ovlivnil mnohé lidi, obohatil je dobrými hodnotami ve vztahu k sobě i druhým. Měl otevřenou náruč a úsměv pro každého. I když nemoc postupně postihovala centra emocí, povahy, subjektivního i objektivního vnímání, jeho cesta byla spojena s úsměvem, bojovností…, ale také s vnitřním strachem, aby nám, své rodině, nebyl na obtíž.

Naše kamarádka, výjimečná hospicová sestra Andy, byla klíčová, z nás všech nejzkušenější. Již mnohokrát zdolala různé velehory. Dny před operací mi pomáhá ujasnit si krizový plán pro případ všemožného vývoje situací. Je pro mě posilou, jistotou v nejistotě těch dnů. Ví, že je potřebuji prožít s vírou v možný zázrak. Zázraky se přece dějí! Ale přitom mě učí stát nohama na zemi.

Stále nablízku je také manželův nejbližší kamarád Honza. Věnuje velké nasazení, praktickou pomoc a zároveň lidskost. Až zpětně vnímám, jak důležité je v životě budovat kvalitní vztahy. Hluboké, hodnotné… Hlavně když jdete na takový Everest, potřebujete po svém boku zralé jedince, kteří sami cestou zvládnou. Reálně si uvědomují, jak náročná, těžká, bolavá bude. Ale je to opravdu dar nevyrážet sama. Nebo vyrážet s někým, koho budete stále jen vést. Nebo s někým, kdo stále jen opakuje: Bude to dobré…, když víte, že to dobré nebude.

Nelze jít ani s někým, kdo má strach už z prvního výškového tábora. Nebo kdo si neuvědomuje náročnost cesty. Nebo kdo není odolný vůči nečekaným změnám. Nebo kdo je pouze zvědav, jak my ostatní budeme všechno zvládat. I takoví se najdou…

Základní tábor

Tak nazývám období operace. Částečně odstranili nádor v hlavě.

Sbírám síly, zkušenosti, přichází první výšková nemoc – únava, bolest srdce, pocit, že se mi rozskočí hlava, oceány slz. Ale každé ráno si opakuji: ,Krok za krokem pojďme dál.‘

Během těchto náročných dnů v sobě člověk objevuje neskutečnou sílu i slabost. A také křehkost lidského bytí. Stačí vteřina a i u silného chlapa může být vše jinak.

Ten čas v pomyslném základním táboře trávím vzpomínkami na nádherné společné rodinné chvíle. Láska je jedním ze silných motorů, proč má smysl jít – dál i vzhůru.

Cesta do druhého výškového tábora nám trvá dva a půl měsíce. Je namáhavá, ale utíká rychle. Musíme zabezpečovat každodenní léčbu, doplňkovou léčbu, kolotoč vyšetření, současně i běžný chod rodiny spolu se školními povinnostmi dětí, navíc syn je prvňáček…

A pak to přijde.

Ledopád

O životním ledopádu toho člověk tolik slyšel, četl, ale dokud to sám neprožije, nepochopí.

Poslední týden totiž trávíme v nemocnici. Smím tam být trvale s manželem. Jeho stav se horší den ode dne. Tělo mladého muže funguje, ale mysl už mnohdy zalétává na druhý břeh.

30. říjen dopoledne. Tři měsíce od prvního epileptického záchvatu. Nevím jak, nějak cítím, že jsme na konci – na konci životní cesty muže, která byla na Zemi požehnaná a požehnáním.

Je dar si tato slova říci. Intuitivně beru papír a začínám sumarizovat, co by si manžel přál na svém rozloučení. Jsem ráda, že jsme dávno před nemocí o těchto věcech jen tak v autě mluvili. A tehdy by mě nenapadlo, že se ta slova mohou stát přáním, které bych najednou chtěla splnit.

Během dvou hodin tak mám připravený scénář, kdo a co by mohl říci, jaké by bylo motto rozloučení, jaká hudba – s největší touhou po citlivosti a důstojnosti a tak, jak by si on přál. To je poslední, co mu mohu s láskou a úctou dopřát. Moc na tom záleží.

Za pár hodin, po kontrolním vyšetření magnetickou rezonancí, se z úst lékařů dozvídám, že mě intuice neklamala a že jsme skutečně u konce. Hodiny, pár dnů, opakují mi. Já vím…

Sděluji zprávu mému muži. Jen sedmi slovy: ,Jsme u konce. Díky. Díky za vše.‘

Zdá se to málo, ale slovo ,díky‘ zahrnuje tolik. Mnoho lásky, úcty, podpory, vyznání, vzpomínek nejen mých, ale i našich krásných dětí. Těžko se vyjadřuje všechno v písmenech, poskládaných do slov.

Jsem ráda, že mě u manžela k večeru střídá jeho tatínek. Pro něj to je asi nejtěžší noc v životě, ale je za ni rád. Odjíždím říci syrovou pravdu dětem.

Jenže: Jak teprve šesti- a desetiletou bytost na smrt táty připravit?

Hloupá otázka… Nelze někoho připravit. Nelze se příliš připravit ani na svoji vlastní smrt. Natož na odchod někoho Vám tolik milovaného. Ale trochu to možné je.

Vedle drsné pravdy toužím dětem dodat sílu a odvahu do blízké bolestné cesty a ujistit je, že jsme trojlístek, který vším projde společně.

Nazítří žádám, aby byl manžel ještě na poslední chvíle převezen z nemocnice domů. To je místo, kde je člověku nejlépe. Těšil se tam z práce, z cest i z nemocnice. Předpokládám, že se teď těší i z pokoje a z možnosti obklopen blízkými odejít.

Ledopád, který ty dva dny zdoláváme, moc bolí. Bolí tělo i duše. Každou hodinu se totiž manželův stav horší. Ale přesto pořád věřím a vděčím za každou chvíli, kterou ještě můžeme doma pokojně a společně coby rodina prožít.

Děti tatínka doma vítají, pečují o něj, ukazují mu obrázky, nosí jídlo. Tatínek se jen usmívá. V té chvíli netušíme, že máme před sebou poslední tři hodiny…

Kdybych měla ledopád definovat jedním slovem, pak: zrádný. Kamarádka Andy podává večerní infuzi. Úsměv na manželově tváři je pro okolí matoucí. Jako by mu bylo lépe. Ale já vím, já cítím, že přes ledopád prostě neprojdeme. Krevní tlak mu klesá…

Děti, Andy a já jsme u něj. Není sám. Je v kruhu milujících blízkých a rodiny. Bůh jeho přání, aby nám hlavně nebyl na obtíž, vyslyšel. To poslední, co slyší, je dcerky: Tatínku, mám Tě moc ráda. Syn leží na posteli přímo u něj.

Náš milovaný táta a partner odchází v lásce, pokoji a důstojnosti. Za oknem svítí měsíc velký jako koláč. Výjimečná noc. Bolestná, ale spojená s vděčností. Díky, díky za vše společné.“

Tak vypadala první polovina „expedice“ – výstup na horu. Ale člověk potřebuje také sejít zpátky dolů.  A žít dál. Ale jak? Jak zvládnout příští dny, ve kterých je na všechno, i na truchlivé emoce, už sám?

Otočte, prosím, na 2. stránku.