7 děkuji, na která pamatujme, když nám život nedává to, co chceme

- Reklama -

V mé knihovně má čestné místo – kniha o historii lodí.

Zatrženy v ní mám jen tři věty, důležité pro život.

Ta první: Až do středověku se stavěly lodě pouze ze dřeva.

Už jako kluk jsem nechápal proč, když lidé přece znali železo. Jenže tehdejší konstruktéři namítali, že i železný hřebík se potopí, zatímco dřevo plave. Z čeho jiného by tedy měla být loď, když potřebuje plavat?

Až pak přišel jeden se zjištěním, že přece nezáleží na váze tělesa, ponořeného do kapaliny, ale na množství kapaliny tělesem vytlačené. A že naopak těžké lodě vytlačí víc vody, a tudíž v ní budou stabilnější, jako usazené v peřince.

Když se toho člověka, díky kterému dnes plujeme v ocelových lodích, ptali, jak ho to napadlo, odpověděl: „Protože jsem nepřemýšlel, proč by se nějaký materiál měl potopit, ale naopak PROČ BY MOHL PLAVAT.“

Tu knihu často otevírám, abych si připomněl, že nezáleží na tíži události nebo okolnosti, kterou si neseme, ale na tom, kolik dokážeme ustát a překonat. A že náš úspěch nespočívá v otázce, co nás potopí, ale co nás udrží na hladině.

Už dávno nejsem kluk a pochopil jsem, že v životě to chodí takto:

  1. Život nám nikdy nedává to, co chceme, ale co potřebujeme.
  2. Když děláme pro svůj sen maximum a pořád nedostáváme to, o čem si myslíme, že si to zasloužíme, nemusí to znamenat, že si to nezasloužíme, ale že si možná zasloužíme mnohem víc.
  3. Život nás upozorňuje na to, kam se máme dívat, ale už nám neříká, co máme vidět. To totiž musíme poznávat sami.

Život má tři velké pomocníky – Čas, Odstup a Nadhled. Zpětně nám umožňují chápat prožité lekce a učit se za ně děkovat. Protože nové vydání magazínu FC je zaměřeno na optimismus, právě od vděčnosti se stojí za to odrazit.

Na jaká poděkování nezapomínat v těžkých chvílích a proč?

1. Děkuji za přesměrování…

Jdeš nějakým směrem. Naprosto věříš, že je správný. Vtom bum!

Jako když máš šátek na očích a vrazíš čelem do stromu v lese. A musíš udělat změnu.

Prohra! napadne Tě. Přitom když momentálně nedostáváme to, co očekáváme, neznamená to ještě, že se k tomu neposouváme. Někdy jsme prostě jen účastník telefonního hovoru, který potřebuje být přesměrován na jiné číslo. Na lepší.

Proto buďme trpěliví a pozitivní. A nechme se s důvěrou posunout dál.

2. Děkuji za odvahu, kterou v sobě teď mohu nalézt…

Proklínáme dno, tak jsme hloupí. Zapomínáme, že nikdy sebe ani druhé nepoznáme tak dobře jako v těžkých časech. Právě tehdy v sobě nalézáme přednosti, které jsme do té doby nikdy nepotřebovali. Všichni je máme, díky nim těžké časy zvládáme, učíme se je ustát, překonat. Minutu za minutou, den za dnem.

V první řadě odvahu. Odvaha neznamená sílu jít dál. Odvaha znamená jít dál, i když na to – jak si myslíme – nemáme dost síly. Máme. Vždycky ano. Toto je video jako z našeho života:

Odvaha říká, že vůbec nezáleží na tom, jak pomalu jdeme. Hlavní je, že nezůstaneme stát na místě. A na místě nezůstáváme proto, že stát je nesnesitelné. Když totiž procházíme peklem, dobře víme, že nejdůležitější je nepřestat jít.

3. Děkuji za pravdu…

Mnoho lidí upřednostňuje milosrdnou lež před tvrdou pravdou. Jako by se v tom lese, se zavázanýma očima, nechali zatočit dokola a dali si poradit (lživě): „Běž tam!“ Opravdu je lepší milosrdná lež? Pro mě ne.

V mém světě je vždycky lepší být zraněn pravdou než balamutěn lží. Raději přijmu jeden bolestný konec než bolest bez konce.

Mou nejvzácnější komoditou je totiž čas. Jediná hodnota, která se nedá na reklamačním oddělení života vyměnit za jinou, přikoupit ani vrátit.

Proto se učme otevírat oči, když chceme vidět, jak se skutečnost potkává s našimi domněnkami, nebo jak to, co nám druzí slibují, potkává s tím, co opravdu dělají.

Slova mohou lhát. Ale činy jsou vždycky pravdivé.

4. Děkuji za důležité lekce…

Největší zkušenosti nelze získat jinak než vlastním negativním prožitkem, šokem a zklamáním. Jsou jako ty nejkrásnější dárky v nejšerednějším balicím papíře.

Někdy jediný způsob, jak poznat, komu se nedá důvěřovat, je dát mu příležitost, aby nás zradil. Lidé, kteří nepatří do naší budoucnosti, se sami rozhodnou skončit v naší minulosti.

Tyhle těžké zkušenosti jsou jako olbřímí balvany. Nemusíme je tahat s sebou celý život. Stačí je odložit na zem, vylézt na ně a ocenit, že díky nim máme lepší výhled na další cestu.

5. Děkuji za to, co mi zbývá…

Když něco ztratíme, v první reakci prožíváme lítost – řešíme, o co jsme přišli. A to je dobře. Říká nám to, co je pro nás opravdu cenné a hodnotné a na co si musíme dávat pozor.

Na druhou stranu, k emocím potřebujeme přidat i rozum. Co bylo, už je pryč. Minulost nejde změnit. Ani to nepotřebujeme, protože čas neběží pozpátku, běží vpřed. Nás by tedy – a i to se pomalu učíme – nemělo tolik zajímat, co bylo, ale hlavně co je a bude.

Věřte mi, že i když prožíváme sebevětší mizérii, pořád zůstává něco pozitivního, na čem můžeme stavět. Jen to najít. I kdyby to byla schopnost přiznat vlastní chybu.

6. Děkuji za důvod k rozpálení větší touhy…

Když budeme spolu sedět u ohně a on bude hasnout, jaké máme možnosti? Buď můžeme začít litovat zkracujících se plamenů a zvětšujícího se chladu. Nebo rostoucí chlad můžeme vnímat jako důvod k přihození dalšího polínka a opětovnému rozdmýchání ohně. Rozhodnutí je pouze na nás.

Život nám přináší neúspěchy ne proto, abychom rezignovali, ale abychom přidali. Výborně je to vyjádřeno v tomto krátkém videu:

Zápalnou šňůrou každého úspěchu je touha. Slabá touha přináší slabé výsledky. Žádná touha žádné výsledky. Malý plamen vytváří malé teplo. Pokud nám to nestačí, přidejme na vnitřním ohni. Vnímejme neúspěchy jako důvod ještě více zatnout zuby, ponaučit se a zkusit to znovu, jen chytřeji. Chyby nám jen říkají, kde máme hledat své rezervy, toť vše.

7. Děkuji za poznání každého člověka…

Každý, kdo nám vejde do života, v něm svým způsobem zůstane. Ten, kdo nás kdy zranil, nám zaplaťpánbůh ukázal, kde potřebujeme vyztužit. Ten, kdo nám kdy pomohl, nám umožnil být víc sami sebou, nebát se projevit své přednosti a jít za intuicí. Nesoudit se za to, jací jsme, a oceňovat se, kdykoli se snažíme být tím, kým jsme se rozhodl být.

Nakonec právě díky pádům pochopíme, že v životě nezáleží na tom, kolik máme přátel, ale jak opravdoví ti přátelé jsou. A to ukážou sami v našich těžkých časech.

© Petr Casanova