5 nejdůležitějších vět pro děti

Když jsem byl malý, měl jsem hrozný sen. V něm na mě někdo pořád křičel:

„Běž do řady! V lavici ruce za zády! Hlavně nevybočuj!“

„Směj se těm, kdo dělají chyby! Sám nechybuj! Radši se o nic nesnaž!“

„Kývej! Hezky a správně opakuj! Jen tak budeš mít dobré známky…“

V tom živém snu jsem tolik potřeboval slyšet:

„Nevadí, že jsi neuspěl! Dál stojíme při Tobě a vždycky budeme! I když teď nedokážeš to, o co se snažíš, i když Ti všechno nevychází, vždycky Tě budeme mít stejně rádi!“

Místo toho v mé hlavě ze všech stran znělo:

„Jestli uděláš chybu, nehlas se k nám, nikdo Tě nebude mít rád, zůstaneš sám!“

Ten sen byl zvláštní v tom, že netrval jednu noc. Trval snad osmnáct let. A měli ho i jiní. Dodnes se ptám: Proč? Proč to tak muselo být?

Protože moje nová kniha o karmě se týká také dětí a jejich výchovy, jsem dnes za tuto zkušenost vděčný. Ano, vděčný! Myslím, že mi tím život chtěl vzkázat: Co Ti nebylo příjemné, nečiň svým dětem.

„Koho máš radši?“

Na dětech se páchá mnoho zvěrstev ve jménu osobního ega. Pamatuji si, když se naši rozváděli. Bylo mi devět. Táta se přestěhoval z ložnice do mého pokoje, spolu s mámou si mě předvolali a řekli: „Péťo, koho máš radši? S kým budeš spát v pokoji?“

O několik měsíců mi tutéž otázku položila soudkyně při rozvodovém řízení. „Péťo, řekni, s kým chceš být. Máš radši maminku, nebo tatínka?“

Díky tomu nenávidím, když si dospělí kompenzují své problémy, slabosti a nerozhodnosti prostřednictvím dětí. Vadí mi i to, když si prostřednictvím dítěte snaží uskutečnit své osobní sny, místo aby pomáhali dítěti uskutečnit jeho vlastní sen.

Nicméně věřím na karmu, která nám v každém okamžiku života přináší ne to, co chceme, ale co potřebujeme. Díky svým otřesným dětským zkušenostem alespoň více přemýšlím o tom, jak být jiným rodičem. A také, co kromě obvyklého Mám Tě rád, Záleží mi na Tobě a Ať se Ti nic nestane děti potřebují slyšet. No, vlastně i o tom je moje kniha Cítit rozumem, myslet srdcem.

Protože má více než 300 stran a ne každý má v dnešní uspěchané době čas, uvedu alespoň pět vět, které by děti měly slyšet nebo v ně věřit.

Toto je první z nich:

„Když uděláš chybu, nepřijde trest, ale povzbuzení.“

Pamatuji si, že když jsem dostal pětku, následoval strašný pocit. Pranýřování před třídou. Ostouzení. Odsouzení. A doma trest.

Proto jsem měl strašný pocit ze selhání. Panicky jsem se bál, že něco zkazím. Tím mě učitelé i rodiči učili, abych se raději o nic nepokoušel, protože to je jediný zaručený způsob, jak nikdy neselhat.

Chodil jsem za školu, nebo jsem se při zkoušení vymlouval, opisoval, podváděl. Neúspěch nebyl varianta! Než bych doma ukázal žákovskou se špatnou známkou, raději jsem nešel domů. Věděl jsem, jak trest bolí.

Nevěděl jsem, že úspěch potkává jen ty, kteří jsou orientováni na úspěch. A neúspěch ty, kteří se zacyklí v myšlenkách na neúspěch. Bál jsem se chyby, protože mi po ní rodiče pokaždé dávali najevo, jak jsem je zklamal. A to jsem nechtěl. Měl jsem je přece rád…

Jsem rád za tuhle zkušenost, protože mě jako rodiče absolutně obrátila. Dnes v mém světě za chybný pokus není trest. Dokonce jako chybný není vnímán žádný pokus. Chybou je pro mě pouze o nic se nepokusit.

Pochopil jsem, že co dítě neumí, to se může naučit. Ale nikdy se nezačne učit, když má projít uličkou hanby, trestu, výsměchu, rákosky. Líbí se mi ty školy, kde učitelé dávají dětem nikoli jednu, ale dvě známky najednou. První za objektivní vědomost, druhou za subjektivní snahu. Ta druhá je vždycky pro život důležitější. Vědomost totiž můžeme kdykoli získat, i životní zkušeností, ale nikdy ji nezískáme, když nám bude chybět touha se učit.

Touha nebát se chyb v mém světě nepřichází s trestem, ale s povzbuzením. S trestem ta touha naopak umírá.

„Nedělej jen věci správně. Dělej hlavně správné věci.“

Ve škole mě učili mnohému, co jsem od té doby nikdy nepotřeboval. A naopak mě ve škole nevedli k tomu, jak mít odvahu, pozitivní myšlení, budovat vztahy, nezávidět.

Učili mě mnoho hloupého – že mám po druhých jen opakovat, srovnávat se s nimi, snažit se všem zavděčit, a přitom skutečný úspěch a štěstí v životě vyžadují opak – být sám sebou, s nikým se neporovnávat, nalézat poklad v sobě a umět ho využívat.

Život mě na rozdíl od školy naučil, že k osobnímu růstu nestačí dělat jakékoli věci správně, nýbrž je třeba v první řadě dělat správné věci. Ideálně dělat správné věci správně.

Dnes sám jako zaměstnavatel hledám ne kopie, ale originály. Vážím si každé individuality, která se odvažuje jít vlastní cestou, která uplatňuje své přednosti, nehodlá jít s davem a plně si uvědomuje, že nejhorší vězení, jaké může potkat člověka, je přežívání ve strachu, co si o něm myslí druzí. Z takového žaláře totiž není úniku.

„Za minulost plať jenom jednou.“

V mé knize Cítit rozumem, myslet srdcem se čtenář často setká s tímto problémem: Člověk je jediný živočich, schopný za jedno provinění trpět opakovaně. Trestá tak nejen druhé, ale i sám sebe. Trápí se nejen bezprostředně poté, co se něčím proviní, ale pokaždé, když mu jeho chybu někdo připomene. Nebo když si na to vzpomene sám.

Tento model nekonečného (sebe)trestání je proti samotnému životu, protože co se stalo, nejde odestát. Minulost nelze vrátit a to, co jsme v ní udělali, nejde opravit, a to jednoduše proto, že minulost je čas, který okamžikem svého uskutečnění přestal existovat.

Mnozí lidé se od svých rodičů naučili druhé vydírat pro jejich minulost. Dělat, jako by stále žila. Jako bychom za ni měli trvale platit. Obnovují ji v naší hlavě a využívají k manipulaci: „Vzpomínáš, co jsi tehdy chybného provedl? Mám Ti to znovu připomenout? Jak jsi mohl být tak hloupý?“

Na mě si tito lidé nepřijdou. Ve své minulosti vidím spoustu chyb, ale vidím je právě proto, že jsem si je už dávno uvědomil a napravil je. Ano, sám sebe mohu zpětně hodnotit jako hlupáka, ale takový už je lidský vývoj. Směřujeme od nevědomosti k vědomosti. Musíme dělat chyby, abychom zjistili, co jsou správné věci i jak se správné věci dělají správně.

Hloupé není udělat chybu. Hloupé je opakovat ji.

„I když jsem dospělý, moje řešení nemusí být jediné.“

Dospělí jsou přesvědčení o tom, že jsou chytřejší než děti. Podle nich vyšší věk je známkou větší moudrosti. Jenže tak to v životě není a nemůže být.

Civilizace potřebuje spět dopředu. Proto rodiče v každé generaci začnou dříve či později zaostávat. Děti se dnes mnohem více vyznají v moderních technologiích. A je to dobře, to ony převezmou otěže a budou svět posouvat vpřed.

Vývoj netlačí rodiče, ale děti. A dokážou to právě tím, že si umějí představit jiné než dnešní řešení. Děti přebírají celoživotní vědomosti svých rodičů a posouvají je.

Když mladý Marconi řekl na veřejnosti, že slyší cizí hlasy přes celé město nebo i zemi, zavřeli ho do blázince. Přitom jen díky němu vzniklo rádio a vůbec základy bezdrátového přenosu.

„To nikdy nebude možné. To nedokážeš. To je špatné řešení.“ Kdykoli tohle rodiče říkají svým dětem, měli by si uvědomit, že to, co je nemožné pro ně, nemusí být nemožné pro děti. Naopak to, co je nemožné pro rodiče, MUSÍ být jednou možné pro děti. Protože kde schopnosti rodičů končí, musí odvaha dětí začínat.

„Ty víš lépe než já nebo kdokoli jiný, co opravdu chceš.“

Moji rodiče a příbuzní vůbec měli vždy jasno o tom, co bych měl dělat, aniž by se mě zeptali. Radili mi obor školy, každý mě viděl nejraději někde jinde, říkali mi, co pro mě je či není vhodné. Soudili mě svým vlastním rozumem i citem, svými vlastními sny. A když jsem se rozhodl jinak, přestali se mnou mluvit.

Zvláštní bylo, že mnozí z nich si nevěděli rady se svým vlastním životem, ale s mým si „věděli“ rady vždycky. Nezlobím se na ně. Jak píšu ve své nové knize, to, jak se ke mně druzí chovají, je jejich karma. A to, jak na to reaguji, je zase moje karma.

Respektuji volby jiných lidí. Respektuji ty, kteří se mnou nesouhlasí. Respektuji každého, kdo má jiné hodnoty a priority. Chci za to jediné: aby i druzí respektovali mě, můj život, mou cestu.

Jako dvojnásobný táta vím, že kdybych se svým dětem snažil vnucovat své pravdy, zřejmě se budu mýlit. Chci, aby moje děti byly šťastné, proto se jich ptám, co je šťastnými dělá, proto jim naslouchám a proto jim zdůrazňuji:

Udělej to podle sebe. Ať to dopadne jakkoli, vždycky při Tobě budu stát. Ať prohraješ, nebo vyhraješ, vždycky pro sebe můžeš být hrdina, protože jsi dokázal to, co málokdo – našel jsi odvahu se o to pokusit. Život není cesta, na které jsou občas překážky. Život jsou pouze překážky a jejich překonávání. Tato krásná, ale dočasná hra Tě může bavit jedině tehdy, pokud půjdeš směrem, který Tě těší, který Ti napovídá Tvé srdce, který je PRO TEBE správný. 

Tyto věty jsem potřeboval slyšet jako malý. Nedočkal jsem se. Ale nevadí mi to, o to víc je dnes říkám těm, kteří jsou ještě malí. Svou cestu totiž můžeme objevit pouze my sami. Co nás činí šťastnými, o tom se kdekdo může dohadovat, ale najít to můžeme jen my.

Máme na to dost času. Celý život. Není však nikdy tak dlouhý, abychom ho mohli marnit ztrácením sebe samých.

Zajímá Vás životní karma – podstata karmických vztahů, karmických událostí i karmických zákonů? Předprodej mé nové knihy Cítit rozumem, myslet srdcem právě začal zde.

© Petr Casanova