Proč nestavět most jen z jedné strany aneb O osudu pejsků na zavolání

Pro jejich situaci se hodila zvláštní definice: „Jsem ve vztahu, ale sám.“

Ona přišla s malou holčičkou. Toho, kdo nepřišel, nazývala manželem. Ve skutečnosti to byl NEmanžel. Měl už jinou známost. Rozvést se nechtěl. Nevěděl, jak to s milenkou dopadne. „Beru to pragmaticky,“ řekl mi do telefonu. Chápal jsem. Pragmaticky znamená racionálně. Racionálně znamená rozumově. Kde je rozum, chybí cit.

Ona na tom byla opačně. „Miluji ho! Nikoho jiného si vedle sebe nechci představit! Proto jsme se brali! Proto jsme spolu počali dítě! Holčička potřebuje tátu!“ argumentovala – zdánlivě racionálně, ve skutečnosti emočně. „Chováš se jako bez rozumu,“ říkal jí NEmanžel. A měl pravdu. Kdo se řídí pouze srdcem, vypadá jako bez rozumu. Podobně jako ten, kdo se řídí pouze rozumem, vypadá jako bez srdce.

Druhý případ typu „Jsem ve vztahu, ale sám“ se týkal chlapce, který žil v takzvané projekci. Co to znamená? Emoce, které sám cítil, si promítal do dívky. Myslel si, že to, co cítí on, musí nepochybně cítit také ona. Neuměl pobrat její odpověď: „Mám Tě ráda, ale nemiluji Tě.“

Jak manželka NEmanžela, tak Pan Promítač mi kladli jasné dotazy:

  • Jak to změnit?
  • Mám čekat a doufat, že se do mě protějšek zamiluje?
  • Nebo jsem naivní, když pořád čekám?
  • Proč ten, koho miluji, mě (už) nemiluje? Jaký to má smysl?
  • Jestliže to takto má zůstat, co mě to má naučit? Proč se mi to stalo?

Trápíte se pro někoho, kdo se vůbec netrápí pro Vás? Vysíláte zamilované vlny, ale druhý nepřijímá? Máte už občas pocit, že jste porouchaný, nedostatečný vysílač? Ptáte se, co máte zlepšit, aby i z druhé strany konečně přišla žádoucí odezva?

Proč druhý nepřichází, ani neodchází?

Jak zdůrazňuji ve svých knihách, existují vztahy, do kterých dáváme své maximum, a přesto to nestačí. Je to frustrující. Zabíjí to lásku v nás. A zabíjí to i rozum. Nevíme, co dělat víc, když už děláme nejvíc.

Začneme si svou sebehodnotu spojovat s konkrétním člověkem. Jestliže nás neuznává tak, jak chceme, ihned si myslíme, že nejsme dost dobří, že nestojíme za lásku, a hledáme chybu v sobě.

Upneme se na tohoto jediného člověka a snažíme se k němu najít cestu. Nikdo jiný nás nezajímá. Chceme o jeho náklonnost ze všech sil bojovat. Cítíme, že teprve až řekne Ano, stojíš za to!, budeme moci být šťastní. Dříve ne. A ještě to nazýváme (ze své strany) láska.

Ve skutečnosti si koledujeme o nebezpečnou závislost. Opakuji: Jsme ochotni pro druhého udělat cokoli – a jsme smířeni s tím, že jemu to prozatím nestačí. To znamená: Maximum, které pro něj děláme, pro něj budeme dělat i dál, bez ohledu na to, zda mu to bude stačit, nebo ne.

Položme si ovšem kacířskou otázku: Proč by vlastně druhý měl vůbec přicházet?

Představte si služebníka, který pro Vás udělá cokoli zadarmo. Napadne Vás mu zaplatit? Možná si říkáte: Proč mu platit, když to i příště udělá zadarmo a se stejnou vděčností? Proč mu platit, když platba chování nezmění?

Služebníka, který pro Vás udělá cokoli zadarmo, si budete chtít v nějaké formě ponechat. Hodí se. Ale platit mu nebudete. A když si o peníze přímo řekne, možná se mu vysmějete a vyhodíte ho, protože „takových jako on je spousta“.

Že je to úvaha bez citu? Jistě, řídíme se přece pouze rozumem.

A tak směrem k nám služebník stále staví most. Dělá to proto, abychom si všimli jeho hodnoty a ocenili ji sami od sebe. Cit by byl pro, ale rozum to nepovažuje za nutné. Nikdy si neuvědomí hodnotu služby, kterou pro něj služebník dělá, dokud služebník nenajde odvahu přestat to dělat.

Proč je tak důležitá vyváženost

V mých knihách zdůrazňuji, že pro dlouhodobě šťastná partnerství je nezbytná vyváženost. Vztah přirovnávám k mostu napřímeném mezi dvěma pilíři. Obě strany se na jeho udržení podílejí přibližně stejně. Jakmile jeden z pilířů drží most sám, druhý z pilířů může volně odcházet a most bude držet dál. Proč je v tom problém?

Představme si dva pilíře na opačných stranách propasti. Začne-li stavět most jen jeden pilíř, bude ho to stát mnoho úsilí. Záludnost je v tom, že druhý pilíř o jeho vydaném úsilí nebude mít ani ponětí. Most se k němu postaví „sám“. Jakou hodnotu pro něj bude mít? Jak by si mohl vážit úsilí člověka, když ani nezná jeho cenu a přijde k hotovému?

Základním ekonomickým pravidlem života je trade-off. Vždycky musí platit „něco za něco“. Abychom si něčeho vážili, musíme za to zaplatit. Cena je to, co obětujeme, hodnota to, co za oběť dostáváme. Pokud obětujeme všechno a nedostáváme nic, je to frustrující. Pokud neobětujeme nic a dostáváme všechno, pak to, co dostáváme, pro nás nemá žádnou hodnotu, protože to ani nemá žádnou cenu (nic neplatíme, tudíž máme pocit, že ani nic podstatného nedostáváme).

To byl jednoduchý popis situací, kdy manželka NEmanžela i Pan Promítač byli „ve vztahu, ale sami“.

Pejskové

Pes ztělesňuje absolutní lásku. Dává ji, i když zpátky nic nedostává. Investuje bez ohledu na výnos.

Psí láska se zdá iracionální. Čím později se jeho páníček vrátí domů, tím větší radost má. Pes může být ve vztahu opravdu sám, ten jediný, kdo je vděčný a miluje, protože jeho srdce nikdy nepřestane věřit, že když dává všechno, samo nezůstane.

Existuje mnoho „psů“ i mezi lidmi. Poslušně běhají za těmi, kdo jim ubližují. Dokonce čím víc je druzí odhánějí, tím usilovněji za nimi běhají, tím zamilovaně k nim vzhlížejí. Psům stačí málo. Někdy i nic.

A když v nějakém projevu druhého rozklíčují opětovanou lásku, rozdali by se ještě víc, jsou šťastní!

Jsou to nádherná srdce, ale zneužitelná. Takovému psu nezáleží na tom, kolikrát ho nakopnete, jestliže ho mezitím alespoň jednou pohladíte. Jeho srdce si pamatuje to pohlazení, ne ta kopnutí. Když ho tu a tam pohladíte, zase bude dlouho připraven, až zavoláte. A někteří psi budou rádi i za to, když do nich kopnete – budou si to interpretovat jako alespoň nějaký projev zájmu.

Manželka NEmanžela i Pan Promítač na mě upřeli své „psí oči“. Byly smutné a prosebné. Chtěly pozitivní odpověď. Co dělat, aby všechno dobře dopadlo?

Budiž. Pokud Vás odpověď zajímá, otočte, prosím, na 2. stránku.