Proč neodcházíme od člověka, který nás zraňuje

Jsou příběhy, které nikdo nechce slyšet. Všichni se tváří, že neexistují. Já se těmito příběhy zabývám. Trápí mě, ale ne zase tolik, abych o nich nechtěl slyšet. Protože je to cesta, jak porazit zlo.

Jean-Paul Sartre jednou napsal obrovskou pravdu: „Zlo je silné tam, kde dobro mlčí.“

Následující příběh by nikdy nemohl být napsán, kdyby jedna žena nepromluvila. Udělala to ve svém zájmu. Kdyby mlčela, její trápení by nemohlo skončit.

Ve svém tištěném magazínu FC se snažím pomoci čtenářům objevovat schopnosti a dovednosti, které jsou třeba k tomu, aby v životě překonávali problémy. Dnešní dovednost je úsměvně snadná – alespoň to tak na první pohled vypadá. Ta dovednost se jmenuje MLUVIT. Mluvit o tom, co špatného se mi děje.

Vypadá to jako nic, a přesto to není snadné v situaci, do jaké se dostávají oběti domácího násilí. Myslíte, že je to rarita? Průměrně dvě z pěti žen v České republice už mají zkušenost s domácím násilím. S fyzickým i psychickým, tedy s bitím, pronásledováním (stalkingem), deptáním.

Jenže ty ženy mlčí. Trpí. Zůstávají. Neodcházejí. A i když okolí ví o jejich problému, jen se jim posmívá: „No a? To je přece JEJICH chyba! Proč zůstávají s člověkem, který je k nim zlý? Vždycky mohou odejít!“

Opatrně, prosím, s odsudky. V tomto unikátním článku Vás nechám nahlédnout do hlavy jak agresora, tak oběti. Porozumíte, proč něco dělají, i proč něco nedělají.

A opatrně, prosím, také s odsudkem, že oběť domácího násilí musí být hloupá submisivní chudinka. Tak jako v případě mužských obětí domácího násilí byste se divili. Žena z našeho příběhu vystudovala univerzitu, zmohla se postupně na vlastní byt i dobrou zaměstnaneckou kariéru.

Jedinou její chybou bylo, že jednoho muže milovala víc než kohokoli jiného na Zemi. Včetně sebe.

  • Nůž na krku jí držel muž, o kterém si myslela, že je její životní partner.
  • Slovy, že ji zabije, jí vyhrožoval muž, kterého všichni kolem obdivovali.

Pointa jeho taktického postupu vězela v tom, že nikdy tak nečinil na veřejnosti, vždycky v soukromí.

Jak vlastně vzniká ta psychologická past, zpočátku přestrojená za dokonalou lásku? Jaké jsou její stupně, kvůli nimž žena (případně muž) ani nepozná, že se stává obětí domácího násilí?

Čtěte, prosím. Toto může být příběh někoho blízkého z Vašeho okolí. Otevírejte nejen oči, ale i srdce.

1. fáze: Okouzlení

V průměru devět z deseti agresorů jsou muži, ale desátým je žena. Ve statistice rovněž čteme, že domácí násilí se děje lidem bez ohledu na věk, místo, vyznání, finanční příjem i vzdělání.

Důvodem, proč je tak rozšířené a „úspěšné“, je první podmínka jeho vzniku. Tak jako zrada nikdy nepřichází od nepřítele, protože nepřátelům nedůvěřujeme, k domácímu násilí dochází jen tam, kde je důvěra, láska, závislost. Tedy ve vztazích, kde by vnější pozorovatel očekával opak. A dlouhodobé domácí násilí má nejlepší živné podmínky paradoxně tam, kde jsou uvedená pouta oběti – důvěra, láska a závislost – nejsilnější.

Typická průměrná oběť o domácím násilí na začátku vůbec nic neví. Nezná jeho varovné signály ani průvodní jevy. Žena z našeho příběhu prostě jednou potkala působivého muže. Zdál se vzdělaný, úspěšný, byl zábavný, usměvavý. Ona použila označení „sladký“. Byl to prostě muž, s jakým Vás napadne chodit a výhledově žít.

Okouzlení. Nabídka pouta. Kdo by odolal?

2. fáze: „Ty jsi lepší než já“

Mazaným a osvědčeným trikem manipulátorů (viz článek 5 nejúčinnějších vět manipulátorů, které Ti seberou rozum) v počátcích vztahu je vyvolání iluze, že oni jsou ti submisivní a žena dominantní.

„Co bych byl bez Tebe?“ je příklad nevinné lichotky. Posluchač se pro svého partnera hned cítí důležitě, až zbožňovaně. Lichotník na druhém miluje nepřetržitě všechno. Vypočítává i to, v čem je partner „výš“ – že má lepší školu, vyšší postavení v práci, vyšší plat.

A hlavně chce vědět všechno o minulosti – o rodičích, dětství, zklamáních, bolestech, nadějích a snech. Je-li to citlivé téma pro partnera, pak aby přesto otevřel jeho ústa a navodil prostředí absolutní důvěry, sám zmíní své třinácté komnaty a mindráky, které ho už léta trápí. To plní dva účely. Protějšek také přispěje svou minulostí do debaty, a hlavně bude chtít netušeného manipulátora podporovat, vysvobozovat z jeho vnitřního soužení.

Karty jsou přece rozdané jasně: On je míň než já, přitom mě miluje jako nikdo předtím. Tudíž je moje povinnost pomoci mu a jít s ním třeba až do pekla.

Tehdy přichází čas na stěžejní třetí krok.

3. fáze: Izolace

Kdykoli se oběť domácího násilí dívá zpátky, nevěří, co všechno dovolila, a hlavně jakou proměnou partner prošel. „Ten, kdo na mě obdivoval všechno“, „ten, kdo se cítil vždycky až druhý“, „ten, kdo si v mém stínu nikdy nevěřil“, se postupně stal tím, kdo diktuje, v jaké sukni a s jakým výstřihem může jít žena do práce, zda vůbec smí nosit make-up a kdo mohou být její přátelé. A nejen to.

Trik spočívá v tom, že v manipulátorově chování zpočátku (kdy si fixujeme představu o člověku) nejsou žádné známky manipulace, vzteklosti, násilí. Pochopitelně. Ani tam nesmějí být. To je podmínka úspěšného svedení, okouzlení, podmanění.

Představu domácího násilí zkreslují mediálně „oblíbené“ případy lidí týraných ve sklepě nebo garáži, a to ještě cizími pachateli. Přitom ryzí domácí násilí je mnohem děsivější v tom, že není třeba cizince ani fyzické cely. Příbuzní se mohou denně dívat na ten pár a nic nepoznají. Cizinec a cela totiž mohou fungovat v psychické úrovni, neviditelné pro kohokoli zvenčí. A někdy ani zevnitř.

Ano, je to izolace, kterou oběť zprvu vůbec nevnímá. Protože ten „nejdůležitější člověk“ s ní přece pořád je. Dokonce v plné míře.

Někdy však izolace proběhne i fyzicky. Stačí se odstěhovat na jiné místo. Daleko od emočních pout – rodičů, přátel, vlastní historie.

Představme si, že muž z našeho příběhu jednou přijde domů a řekne: „Miláčku, musíme odejít někam, kde sousedé neuslyší Tvůj pláč, kde nepotkáš přátele, rodinu a kolegy, kteří by mohli spatřit Tvé modřiny.“

Pardon, tak to samozřejmě neřekl. Formálně použil jiná slova: „Miláčku, dnes jsem dal výpověď kvůli Tobě. Chci překonat svůj komplex. Už nechci nic a nikomu dokazovat. Chci prostě začít novou budoucnost, a to jen s Tebou. Někde úplně jinde, kde si Ty i já najdeme novou práci.“

Jako by řekl: Pokud mě miluješ, víš, že se pro životního partnera máš obětovat.

Čím víc je oběť zamilovaná, tím spíše vstoupí do nastražené pasti…

4. fáze: Testování

Je to fáze, kdy se láme osud člověka. Bystřejší partner, kterého ještě stoprocentně neovládají emoce, zpozorní. Je to vrcholná manipulace, prezentovaná manipulátorem jako „zkouška lásky“. Odjede s ním? Odřízne se?

Těch testování proběhne ještě mnoho. Nejčastěji formou vyhrožování násilím bez jeho uskutečnění. „Ještě jednou a zbiju Tě.“ Účelem není opravdu vyvolat fyzický útok, ale pozorné sledování reakce.

Manipulátor věří, že mnoho neriskuje. Pokud cítí, že to slovně přehnal, vždy může couvnout, omluvit se, přitulit se k oběti a svést to na svůj mindrák z dětství. „Přece jsi říkala, že mi pomůžeš z těchto trápení ven.“

Zkouší, kam může zajít. Kdy ho oběť znovu obejme. Stále tu hranici posouvá. Stále a nenápadně. Láska oběti a údajná submisivnost manipulátora v kombinaci s jeho „smutnou“ minulostí jsou nejlepšími nástroji, kdy každý „omyl“ má být prominut.

Je to hra, ve které oběť zpravidla nemůže vyhrát. Dokud je zmítaná emocemi lásky, upozaďuje rozum. A není schopna POKAŽDÉ se ohradit. Prostě to nechá být. A tím se mantinel manipulátorova chování opět posune.

Co mu projde, to je povolené – tak to vnímá. Zná-li ještě navíc slabá místa oběti z minulosti (kterou mu na sebe vyzradila), je jeho postup k naprostému psychickému ovládnutí člověka o to rychlejší. I v tomto bodě si bere lásku jako rukojmí. „Láska je přece důvěra,“ řekne, kdykoli naléhá, abychom mu otevřeli třináctou komnatu. „Nebo mě snad nemiluješ? Nebo mi snad nedůvěřuješ?“

Dříve nebo později pak přijde čas na fyzické testování. „Náhlé“ škrcení, facka, povalení na zem. Pokaždé následované omluvou, vrhnutím se kolem krku a žadoněním o odpuštění. Strategie je stejná: „Neodcházej, zůstaň. Obejmi mě, a tím to smažeme.“ Co projde, to je znovu povoleno.

„Bylo to naposledy,“ je nejčastější věta. Protože „naposledy“ to bude od té chvíle pokaždé.

Čtenáři se mě obvykle ptají: Jak to, že oběť domácího násilí pokračuje ve vztahu? Odpověď je prostá. Manipulátor hraje na city. Kde dopustíte, aby o vztahu rozhodovaly POUZE emoce, tam způsobíte, že o vztahu přestane rozhodovat rozum. „Já Tě hrozně miluju.“ „Tolik mě to mrzí.“ „Vím, že Tě trápím.“ „Vím, že Tě zklamávám.“ „Ale věř, že chci být lepší.“ „Nedokážu být jako Ty, jsi výš.“ „Pomoz mi.“ V krajním případě manipulace až: „Vezmi si mě, prosím.“ Nebo: „Měj se mnou dítě.“ Načež žena řekne ANO.

„Nikdo Tě nikdy nebude milovat jako já. Podívej, jak nešťastný jsem. Co dělám, to nejsem já, vždyť mě znáš. Pamatuješ si, kým jsem byl na začátku. Pomoz mi. Neodcházej.“ To jsou průvodní slova do pekla.

5. fáze: Běžná věc

Lidské tělo má jednu speciální schopnost. Při dlouhotrvajícím působení si zvykne skoro na všechno. Dokonce i na násilí. Zkrátka se začne budit s vědomím, s čím má ten den počítat. Špatné se pro něj stane normálním. Je to jako otrava oxidem uhelnatým. V první chvíli se chcete bránit. Časem Vás spaliny pohltí a omámí.

Oběti domácího násilí doplácejí na dva základní omyly, kterým bezhlavě věří:

  1. „Toto prožívám já sama a jediná.“
  2. „Toto není zneužívání.“

Většina obětí domácího násilí vůbec neví, že je zneužívána. Agresor je shodí ze schodů, vyhrožuje zabitím milovaného zvířete, ujede autem uprostřed neznámých končin, zničí oblečení, které se mu nelíbí…, a přesto oběť vůbec nenapadne, že právě prochází stupněm týrání. Typická oběť se pouze považuje za „silnou osobu, zamilovanou do krajně nešťastného člověka, která mu jako jediná na světě může pomoci z problémů“.

6. fáze: „Aha, já vlastně nemohu odejít“

A právě proto dochází k závěru: „Já vlastně nemohu odejít.“

Kdo hledá důvod, vždycky ho najde: Kvůli dětem… Kvůli rodině, která mě varovala a měla pravdu, nebo naopak která by mi nikdy nevěřila, mého partnera adoruje, miluje, má v oblibě… Kvůli lidem v práci, kteří se to nesmějí nikdy dozvědět… Kvůli mně samotné, protože už nedokážu začít s někým jiným znovu… Nebo kvůli partnerovi, který by zabil mě nebo sebe, jak rád vyhrožuje.

Tu výhrůžku je nutné brát vážně. Protože agresor, přijde-li o oběť, už nemá co ztratit. Mimochodem, to „zabíjení“ může probíhat i psychicky. Komplikováním rozchodu, zastrašováním oběti i dětí, finančním nebo jiným způsobem pomsty. Vždycky ale jde znovu o hru s city, o to zbavit oběť rozumu, ovládnout zpět její emoce.

Proč nesmíš mlčet

Každý člověk má své limity. A i u oběti může přijít „ta poslední kapka“. Protože agresor nemá meze, své útoky opakuje i zesiluje. Najednou to mohou odnést i naše děti.

Pokud právě Vy procházíte domácím násilím a máte ho už dost, popíšu Vám, co Vás čeká, když NEbudete mlčet.

  • Budete agresorem vykresleni v okolí jako ti špatní, jako ti vinní, jako ti slabí, jako ti, kteří si neváží jeho lásky.
  • Bude Vám tvrdit, že se veřejné mínění postaví proti Vám, protože s čím horšími fakty vyjdete na světlo, tím víc údajně uslyšíte: „Je to Tvoje chyba, žes tak dlouho zůstávala.“
  • Bude Vám vtloukat do hlavy, že o Vás už nebude zájem, že jste „poškozené zboží“, příliš „staré“ na to, aby šlo reklamovat. Zkrátka že nemáte už žádnou cenu a nikoho nezajímáte. Jen jeho.

Všechno, co řekne, bude jeho iluze, jeho manipulace, jeho hra. Ani slovo nebude pravda. Váš příběh bude zajímat kdekoho – policii, sousedy, přátele, rodinu i naprosto cizí lidi. Může pomoci mnoha lidem ve stejné pozici, kteří si také myslí, že tohle neprožívá nikdo jiný a nikoho jiného to nezajímá.

Možná od svého partnera uslyšíte typické výhrůžky jako „Mám dlouhé prsty“, „Budeš litovat“.

Buďte za ta slova vděční. Protože s každým slovem, které vypustí z úst v takové chvíli, poznáte lépe, co je zač. Odejdou emoce, zůstane jen rozum a Vaše racionální rozhodnutí: PRYČ OD NĚJ.

Dokažte to. Mluvte. Bude Vám to připadat jako průchod peklem, ale je to východ z něj. Zlo je silné jen tam, kde dobro mlčí. A násilí účinkuje jen tam, kde mají lidé strach.

„Už s nikým Ti nebude tak jako se mnou,“ bude poslední věta, kterou uslyšíte.

Odpovězte s úsměvem a čtyřmi slovy: „V to taky doufám.“

  • Prožíváte komplikovaný vztah, který Vás bolí, a neumíte najít cestu ven? Nahlédněte do mé knihy Protože.
  • O všech mých knihách se píše zde.

© Petr Casanova