Pět molů a perník. Jak poznat, že se vztah hroutí

Moji rodiče mi říkávali: Věnuj druhému maximum pozornosti a šťastný vztah je z poloviny hotov.

Jenže celek má dvě poloviny. Šťastný vztah dělají činy obou partnerů.

Mnoho lidí si myslí, že láska je jen o tom, co se ve vztahu cítí nebo říká, ale láska je v první řadě to, co se ve vztahu dělá. Protože můžete někomu dávat své maximum, a ono to nebude stačit. Stejně tak Vám druhý může říkat ta nejkrásnější slova, a ono to nebude stačit. Protože se může stát, že se dostaví efekt molů v perníku.

Vyprázdněný zevnitř

Ženy to někdy předvídají svou intuicí. Jsou s někým už dlouhou dobu. Hodně překonaly, strpěly i ustoupily. Snažily se neztratit druhého. Obětovaly i některé ze svých hodnot. A přesto…

Přes všechno teplo, které druhému dávaly, přes všechny vstřícné kroky, kterými se druhému snažily přiblížit, jako by ten vztah postupně chladl a druhý se vzdaloval. I když to ve slovech nedával znát.

A pak zničehonic přišel s tím, že… „Promiň, stěhuju se.“ „Mám někoho jiného, už Ti to musím říct.“ „Nemiluju Tě už roky.“

Je to šok. Jako byste měli navenek nádherný, lesklý a voňavý perník, který by ovšem za ty roky zevnitř vyžrali moli. Navenek vypadá celistvě, dokonale. Přitom stačí jeden neobratný dotek a – rozpadne se na prach jako domeček z vysokých karet. Přímo ve Vašich rukou. A Vy netušíte proč.

Proč?

Jistě, někdy je to zevšedněním, neustálým vyjasňováním, dohadováním, ustupováním, vším, co vztah potřebuje, ale co také unavuje. Možná se už ve vztahu rozhostilo ticho, oznamující, že je zle – že už materiál únavou praskl.

Ale o tom nepíšu. Mluvím o postupné destrukci zevnitř, odcházení ze vztahu zadními dveřmi, připravování si únikové cesty, signálech, že se něco hroutí.

V mých knihách se zmiňuji o čtyřech předzvěstech apokalypsy: o kritizování, pohrdání, bránění se a stavění zdi. To jsou ale viditelné nebo slyšitelné signály.

  • Kritizování není stěžování. Kritizování je osobní, útočné, až obviňující. Malicherný příklad: Partner nezavřel okno a napršelo do bytu. Stížnost je méně vedena proti osobě („Šmarjá, TY jsi způsobil…“) a více k vyřešení problému („… teď musíme zavřít okna a vysušit to tu.“). Kritizování naopak nesměřuje k řešení problému, ale ke zveličování nedostatků druhého, nejčastěji za použití dvou slov: „Ty VŽDYCKY…“ nebo „Ty NIKDY…“
  • Pohrdání vyjadřuje ubližující chování, kdy se na partnerova omluvná, opravná nebo ústupná slova (partnerovi je něco líto a cítí se trapně) reaguje gesty, která mají ponížit či vysmát se, napadnout a vytáhnout i další partnerovy nedostatky. Touto manipulativní strategií ve snaze dominovat vztahu dává ten, kdo pohrdá, najevo, jak málo ve skutečnosti respektuje osobu, kterou by měl ctít a v těžkosti podporovat.
  • Bránění se probíhá u napadeného. Obrannou pozici zaujímá ne pasivně, nýbrž aktivně. Připomíná tenistu, který pod absolutním tlakem protihráče vystoupí z férové hry. Začne křičet na sudího, házet raketou o kurt, blokovat se. Ve vztahu začne popírat svou odpovědnost, hledat výmluvy, sekat se. Není s ním řeč. Potíž je, když do kouta zatlačený partner nabude dojmu, že sebeobrana je jediným způsobem, jak se chránit před kritizováním a pohrdáním. Tím totiž směřuje k poslední fázi předcházející rozpadu vztahu, a tím je:
  • Stavba zdi znamená konec dialogu a komunikace. Uražená póza, uzamčené založené ruce, sabotérské odmítání odpovídat, zamrzlá tvář a další provokativní projevy urychlují katarzi rozvratu, protože ve druhém vyvolávají nepříčetnost, touhu po nějaké reakci, a tedy stále agresivnější chování, kombinované s bezmocí (více v článku 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přichází ženské NIC).

Je to jako domino. Povalíte jednu kostku a po ní se začnou hroutit všechny ostatní. Ale kde to začalo? Kde byla ta první chyba?

Kde začalo domino

„Věnuj druhému maximum pozornosti a šťastný vztah je z poloviny hotov.“ Tam hledejme odpověď. U vzájemné pozornosti, snahy o porozumění. Kde toto končí, začíná smrt vztahu. A to nejen pro pocit bezmoci a bezvýchodnost patového stavu, hlavně pro devastující projevy, které partnerova ne-snaha porozumět provází.

Nesnažení porozumět nemusí být jen tiché. Může být o vyvolávání umělého napětí, fyzického napadání, jakékoli formě pohrdání. Za kratší konec častěji sahá žena. To ona podle statistik více vytváří snahu, poptávku nebo nárok, to ona častěji čelí útokům nebo vystavěné zdi. Proč žena? Zřejmě kvůli biologické, socializační úloze. Žena přivádí na svět děti a kultivací jejich výchovy ovlivňuje společnost. V její přirozenosti by měla být snaha o soudržnost. Ženy se v izolaci nikdy necítí dobře.

Jenže je tu podstatné ALE. Žena, jejíž snaha, poptávka a nárok nejsou dlouhodobě uspokojeny, nechápe mužovu nespolupráci. Vzhledem ke své socializační povinnosti považuje svůj zájem na budování vztahu za legitimní a správný. Svým vytrvalým naléháním může na muže působit paradoxně jako obtěžující a napadající osoba.

A pak se obě strany cítí jako oběť. A i žena provede to strašné NIC. Začne být ticho. Jak se říká, ticho je nejhlasitějším křikem ženy. Když žena přestane komunikovat, je unavená – vysvětlováním, diskutováním, zachraňováním, sebeobhajováním a přesvědčováním. Když žena ztichne, je připravena rezignovat a ignorovat. Proto všechny muže varuji: Nebojte se chvil, kdy se žena hádá. Bojte se chvíle, kdy se hádat přestane. Pak totiž v její mysli ani v jejím srdci už nemusí zbývat nic, o co by se chtěla pohádat. Nastane NIC. Hra skončila.

Jak to zastavit? Otočte, prosím, na 2. stránku.