7 nejdůležitějších vět, které říkejme nejen druhým, ale i sami sobě

Jak nezvyklé – říkat tyto věty také sobě, nejen druhým...

Když jsem byl malý, vzpomínám, že dědeček mi vyprávěl jednu pohádku:

Kluk jako já měl krásný sen. Zdálo se mu, že navštívil velký obchod. Za pultem stál velmi starý, bělovousý, ale usměvavý prodavač.

„Kdo jsi?“ zeptal se hoch.

„Jsem Bůh.“

„A co tu nabízíš?“

„Všechno, co si přeješ.“

Chlapec se zamyslel a začal vyčítávat vše, po čem touží. „Chci štěstí, lásku, klid pro svou duši. Chci moudrost, odvahu, respekt. A to všechno chci nejen pro sebe, ale pro každého člověka na Zemi. Chci, aby skončily války, aby zavládla spravedlnost, aby lidé byli tolerantní, přejícní, aby…“

Bůh ho přerušil. „Promiň, špatně jsi mě pochopil. Nemám pro Tebe plody, jen semena.“

7 semen

Ta pohádka mi časem umožnila pochopit, že nemohu očekávat plody, pokud sám nezaseju semeno. Že ve mně nikdy nevyroste štěstí, láska a klid, dokud nezačnu přemýšlet o tom, co v sobě živím, jaké pocity či myšlenky denně zalévám. V magazínu FC tomu říkám: Nelze mít negativní mysl a pozitivní život.

Je to jedna z nejčastějších otázek, kterou dostávám: Co dělat pro udržení štěstí, lásky a klidu? Jak se chovat k druhým, jak se chovat k sobě?

V té poslední otázce je vlastně odpověď. Nezapomínat na druhé, ale nezapomínat ani na sebe. Následující věty jsme totiž zvyklí spojovat jen s druhými a skoro vůbec se sebou. Ano, k druhým se často chováme lépe než k sobě.

Proto se učme vsazovat si také do své mysli a srdce následujích 7 vět. Ať štěstí, láska a klid, které prožíváme, nejsou závislé jen na druhých, nýbrž ať k sobě umím najít cestu především my sami…

Miluji Tě“

Dvě slova, která upevňují vztah. Většinou si myslíme, že mají upevnit vztah nás k někomu jinému. Ale nejdůležitější vztah je ten, který k sobě máme my sami.

Ten druhý může vždycky odejít. Pokud byl naše všechno, co nám pak zbude?

Proto se učme pěstovat lásku nejen k druhým, ale i k sobě. Láska je nejen cit, nýbrž především čin. Proč se k sobě někdy chováme hůř než k cizímu člověku? Proč se tak zpochybňujeme, odrazujeme, zraňujeme, ničíme? Co kdyby první plod, o který se budeme v životě starat, byla naše schopnost mít rád sebe?

Pokud sebe nemáme rádi, jako by život neměl smysl. Ztrácíme spokojenost, radost, zdraví. Vidíme jen černě, a přitom život má tolik barev, které stojí za to si užít. 

Děkuji Ti“

Kdykoli postrádáme vděčnost, ochuzujeme se (viz článek 7 děkuji, na která zapomínáme, když nám život nedává to, co chceme). Přestáváme totiž vidět hodnotu v maličkostech a považujeme za samozřejmé všechno, co je ve skutečnosti vzácné.

Já jsem si na vděčnost začal dávat pozor od chvíle, co mi dědeček, vypravěč té pohádky, jednou daroval šedé tesilové kalhoty. Kousaly, byly zastaralé, nelíbily se mi, tak jsem jimi před ním hodil o zem. Bohužel, dědeček za měsíc zemřel. A ty kalhoty byly to poslední, co mi v životě mohl darovat.

Dnes už nic nepovažuji za samozřejmost. Cokoli dostanu, za to děkuji. Ať vlastní chybou přijdu o člověka, děkuji za tu zkušenost. Stejně tak ať obdržím sebemenší dárek, děkuji za něj. Protože nikdy nevím, jestli není poslední.

„V každém okamžiku jsi dost dobrý na to, abys dokázal víc“

Jako dítě jsem často slyšel, jak jsem nemožný, jak nikdy nic nedokážu, jak zůstanu sám. Bylo to frustrující, bralo mi to energii a nevěřil jsem si. Styděl jsem se za chyby a raději byl pasivní.

Pak se v mém životě objevili lidé, kteří ve mě uvěřili. A já jsem pochopil, co dělá, když ve Vás někdo věří – vždycky dokážete víc.

Přál jsem si mít takové přátele. Než jsem pochopil, že základ musí být ve mně. To já pro sebe musím být tím nejlepším přítelem. To já v sebe musím věřit. To já sebe nesmím zraňovat. Pak dokážu víc, i kdyby ode mě celý svět odešel (více v článku Jak najít nejlepšího přítele v sobě).

Mnohokrát jsem se v životě cítil osaměle a vinil z toho druhé. Jenže osamělost není vina druhých. Osamělost signalizuje, že jsme ve špatné společnosti se sebou samými. A osamělými se stáváme právě proto, abychom začali s tím nejdůležitějším vztahem, který v našem životě existuje. Se vztahem, na němž je naše štěstí závislé, protože jde o jedinou bytost, která s námi zaručeně bude až do konce našeho života.

Vždycky jsme dost dobří na to, abychom se z poslední zkušenosti ponaučili, byli tudíž moudřejší a jednali lépe než předtím.

„Pokaždé nemůžeš vyhrát, ale pokaždé se můžeš něco naučit“

Jak zdůrazňuji v magazínu FC: Ať je zkušenost takzvaně dobrá, nebo takzvaně špatná, vždycky je užitečná. Každá zkušenost je totiž zdrojem nové informace, posunu, ponaučení.

Mou nejoblíbenější otázkou je: PROČ? – Proč jsem uspěl? Proč jsem neuspěl? Nejen úspěchy, ale i chybami se učíme. Ostatně ty nejdůležitější zkušenosti jsou zabaleny v nejošklivějších dárkových papírech.

Život není od toho, abychom pokaždé vyhráli. Pak bychom si výhry ani nevážili. Občas potřebujeme prohrát. Pokaždé se však především potřebujeme něco naučit. Jsme-li tedy momentálně šťastní, ptejme se PROČ, tak jako když jsme momentálně nešťastní. Každý okamžik je zdrojem našeho zmoudření.

„Už je na čase udělat něco pozitivního

Mnoho lidí si myslí, že čas na pozitivní krok je pouze tehdy, když je všechno v životě ideální. Při svých konferencích rád vyprávím příběh muže, který žil na malém ostrově. Jednoho dne ucítil, že se pod ním země třese. „Neměl bych něco udělat?“ pomyslel si.

Třetina ostrova se ponořila do moře, pak třas ustal. Muž se uklidnil. Rozhodl se, že ještě počká, pak uvidí.

Druhý den se obnovilo zemětřesení. Muž opět zpanikařil: „Neměl bych něco udělat?“ Viděl, jak se do moře s hřmotem zřítila druhá třetina pevniny. Byl vylekaný, ale když apokalypsa ustala, opět si řekl, že ještě není ten správný čas něco dělat. Že ještě počká.

Třetí den zmizel v moři i s poslední třetinou ostrova. Utopil se, protože nikdy nepoznal správný okamžik.

Mnoho lidí, když prožívá těžké chvíle, nedělá nic pro zlepšení svého života. Negativní naladění způsobuje, že mají negativní pocity, negativní myšlenky a z toho plynou negativní činy, přinášející další negativní výsledky. A my už přece víme, že s negativní myslí nelze mít pozitivní život. Jak pochopit i nepříjemné zkušenosti a najít v nich energii pro jejich změnu, o tom píšu v magazínu FC.

Nečekejme na ideální podmínky. Zvenčí nenastanou. Nepotřebujeme být lepší, abychom mohli začít. Ale potřebujeme začít, abychom mohli být lepší.

Dokážeš to!“

Kdo věří, ten jedná. Kdo nevěří, ten nejedná. Tak prosté to je (viz článek Jak funguje vizualizace).

Víra je základem odhodlání, tak jako nevíra je základem rezignace. Nelze porazit člověka, který se nikdy nevzdá. Stejně tak jako nelze pomoci člověku, který nevěří sám v sebe.

Každý člověk může dokázat všechno, co si umí představit a je pro něj opravdu důležité. Pokud totiž je pro něj něco opravdu důležité, je ochoten se vydat a něco obětovat. Je ochoten se učit, ochoten se posouvat.

Být ochoten je důležitější než být schopen. Schopnostem se totiž můžeme naučit. Ochotu ale musíme mít. Z mých konferencí dobře víte, že kdo na sobě není ochoten pracovat, ten své přednosti prostě nevyužije, i kdyby byl pro úspěch předručen. Nadání je vždycky míň než srdnatost, odhodlanost, ochota zlepšovat se.

Omlouvám se“ + „Odpouštím Ti“

Párové věty, o kterých si myslíme, že musejí být řečeny jen druhým nebo druhými. Ne. Mnohdy největší posun ze zakletého kruhu uděláme, když přijmeme i ty omluvy, které od druhých nikdy nedorazily.

Naučme se, pokud o tato naše slova nikdo venku nestojí, si je říkat sami. Nezahnívat v negativních pocitech, myšlenkách a činech. Vložit do života konečně pozitivní pocit, myšlenku, čin.

Omluva i odpuštění vyjadřuje: Stalo se, budiž, nevrátím to, ale půjdu dál, uvědomuji si to, nebudu to opakovat, tudíž napravím to. Pokud jsme schopni omluvit se sobě a odpustit sobě, znamená to, že platí všechny předešlé věty – že se máme rádi, že jsme vděční, že jsme dost dobří na to, abychom se zlepšili, ponaučili, vykonali něco pozitivního. Znamená to, že si věříme do budoucna, že jsme přesvědčeni o tom, že si nezasloužíme trpět, že se dokážeme pustit staré kotvy, která nás drží v minulosti, a konečně vyplout z místa, kde už nic pozitivního není a kde se trápíme.

Vím, že všechny tyto věty vypadají jako nic. Jsou nepatrné. Ano, jsou to semínka. Ale dokážou z nich vyrůst plody – štěstí, lásky, klidu. A to nejen ve vztahu k druhým, ale i ve vztahu k nám samotným. Přemýšlejme o tom.

  • Jak pracovat na sobě, svých dobrých pocitech, myšlenkách, energiích? O tom je magazín FC.
  • Nestačí Vám číst? Chcete naslouchat, potkat se, popovídat si? K tomu jsou určené konference. Těším se na Vás hned na té nejbližší.

© Petr Casanova