5 vzkazů ženy, která zachránila 2500 dětí

Jeden nápis

Dnes je to přesně 80 let. Během jediného dne, 15. března 1939, nacisté obsadili naši vlast.

Když dnes píšu o lidských problémech, zdají se jako prkotiny. Ale nejsou. Víte, bez ohledu na dobu nechci, aby lidé měli strach. Nechci, aby cítili beznaděj. A já už nikdy nechci vidět fotografii, která se mi v dětství vryla do paměti. Psal jsem o ní na straně 15 své knihy Protože.

Pocházela právě z druhé světové války, z Varšavy, ze židovského ghetta. Zachycovala nápis na zdi. Tomu místu úředně říkali Der jüdische Wohnbezirk. Židovská čtvrť. Nevinný, jako by historický název. Jenže „Der jüdische Wohnbezirk“ zřídila až německá okupační správa v roce 1940. Do prostoru o velikosti dvou kilometrů čtverečních bylo vtěsnáno půl milionu Židů, kteří byli následně dva roky odváženi do vyhlazovacích táborů. Představte si ten pocit.

Obehnáni zpočátku dřevěným plotem, pak kamennou zdí, vysokou tři metry a zakončenou ostnatým drátem. Smrt pro Vás, Vaši rodinu a děti je neodvratná. Nemůžete nic dělat, jen čekat.

V dubnu 1943 se část obyvatel ghetta pokusila vzepřít. I s nedostatečnou výzbrojí vzdorovala vojákům téměř měsíc. Možná si řeknete: A k čemu to bylo, když stejně 16. května 1943 vydal Hitler příkaz zlikvidovat židovskou čtvrť? Vyhasl i poslední plamen života. Zůstal jen ten nápis bílou malbou na kamenné zdi:

Věřím v slunce, i když nesvítí. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když nekoná.

Věřím – psal autor. Ale proč, když prožíval opak? Co to v člověku je, že věří, i když není naděje? A co nám předávají lidé, když se pouštějí do zdánlivě hazardních činů, které je mohou stát život – jen proto, aby zkusili zachránit životy jiných?

Dnes Vám napíšu o člověku, o kterém jste možná nikdy nečetli. Příběh a způsob myšlení této ženy mě ale velmi ovlivnil. Patnáctého února od jejího narození uplynulo 109 let. A protože o ní jistě nikdo dnes psát nebude, já na ni právě v tento den chci vzpomenout.

Můj život za jejich

Irena Sendlerowa byla Polka. Kdo viděl nádherný i krutý film Pianista s Adrienem Brodym, ví, že být Polkou ve Varšavě druhé světové války bylo privilegium. Tou horší variantou bylo být Židem. Takový musel za zeď, do ghetta, a čekat na vyhlazení.

Irena jako Polka získala povolení pracovat v ghettu zpočátku jako zdravotnice, později jako instalatérka-svářečka. Na dně tašky s nářadím vynášela malé děti. Mezi odpadky na svém náklaďáčku odvážela starší děti. Přitom na korbě měla psa, kterého vycvičila štěkat, když projížděla branou ve zdi. Štěkot zakryl zvuky, které vyděšené děti mohly vydávat, navíc vojáci pak většinou dali vozu pokoj.

Napsal jsem většinou. To znamená ne pokaždé.

Ti, kteří psa odehnali nebo odstřelili, ukryté děti našli. Na místě je zabili, Irenu ne. Té při následném výslechu lámali ruce i nohy. Potřebovali ji živou, aby je dovedla k již vysvobozeným dětem za zdí. Když mlčela, pustili ji a sledovali.

Dvaatřicetiletá Irena tušila, že se konce války nedožije. A tak do zavařovací sklenice, zahrabané pod stromem na své zahrádce, vložila podrobné poznámky o všech dětech, které zachránila. U koho jsou, jak se jmenují, jaký byl jejich osud. Němcům se ten seznam nikdy nedostal do ruky. Bylo na něm prý dva a půl tisíce jmen.

5 jejích vzkazů pro nás

Před dvanácti lety byla nominována na Nobelovu cenu míru. Neúspěšně. Vyhrál americký politik Al Gore s projektem globálního oteplování.

Než v roce 2008 zemřela ve věku 98 let, osobně jsem se zajímal o její motivaci. Proč tolik riskovala pro sen, který měla? Proč její touha přeprala její strach? A co by nám dnes vzkázala, když takové problémy neřešíme?

Sepsal jsem to alespoň do pěti základních bodů, na kterých ostatně stavím i svůj magazín FC.

Zajímá Vás její poselství? Pokračujte, prosím, na 2. stránku.