5 darů, které pomáhají vytvářet silné dítě

Buď světlo, které posvítí v tunelu. Ale dál ať jde dítě samo. Ať si dojde za svým úspěchem. Ať je na sebe o to víc pyšné. Tak jako Ty na něj.

Když jsem poprvé navštívil Střední Asii, nahlédl jsem do velmi skromného obydlí buddhistického mnicha. Přístřešek, mnoho knih, ale jinak žádné vybavení.

Jak jsem byl mladý, zeptal jsem se: „Vy nemáte nábytek?“

Pobaveně ukázal na můj batoh: „A kde máš nábytek Ty?“

„Já?“ podivil jsem se. „Tady jsem přece jen na chvíli.“

Přikývl a nechal mě dlouho přemýšlet o své odpovědi: „To já taky. To my všichni.“

Život je jako řeka. Krátký a nestálý. A my jsme jako kapka v proudu. Než se nadějeme, šup, vplouváme do nekonečného oceánu. Někdo dřív, jiný později, ale nakonec zjistíme, že mnich není daleko od pravdy. Jsme tady jen na chvíli. Tak co máme zjistit, najít, předat?

Co otiskneš do papíru?

Všichni se rodíme s prázdným rozumem. Naše mysl je čistý, nepopsaný, ale lepkavý papír, do kterého se leccos zachytí. Cizí slova, činy, návyky, postupně i naše vlastní zkušenosti a poznání. To všechno si pak neseme celým životem, ba to ještě předáváme jiným jako své pravdy nebo varování.

Dvakrát jsem byl u porodu, dvakrát držel v náruči ten sotva minutu dýchající nepopsaný list a cítil velkou odpovědnost za to, jak ovlivním jeho zápisy, víry, přesvědčení i strachy.

Jak být vlastně tátou, který má v životě dítěte smysl a jednou se promění v laskavou vzpomínku? Jak být víc než jen shromažďovačem nábytku a dát dítěti i příklad, motivaci, inspiraci k individuálnímu uplatnění i řešení problémů, které přijdou?

Protože jsem každé pondělí na setkání ve školách tázán, co je pro mě při „výchově“ důležité, věnuji tomu alespoň 5 základních bodů:

1. Trávit SPOLEČNÝ čas

magazínu FC píšu, že první zákon jakýchkoli vztahů je jednoduchý: Komu dlouhodobě nevěnujeme svůj čas, toho dlouhodobě učíme žít bez nás, respektive s tím, kdo mu čas věnuje. Týká se to nejen životního partnera, ale především dětí.

Děti fungují jako lakmusový papírek. Postupně se vybarvují podle prostředí, v jakém se nejvíce pohybují. Proto dbejme na to, abychom významnou roli v jejich prostředí pořád hráli my. Ne aby ji převzal někdo jiný – škůdce, nad kterým nemáme žádnou kontrolu a o kterém vlastně nemáme ani povědomí.

Vkládej energii do společných okamžiků. Vrátí se Ti dvojnásobně.

Ačkoli se v dospělém světě říká, že čas jsou peníze, děti potřebují od svých rodičů více čas než peníze. Mysleme na to, že časem, který věnujeme dítěti, vytváříme jeho vzpomínky. Všechny hračky budou jednou odloženy, ale vzpomínky jsou jediná komodita, která i po mnoha desítkách let zůstává, ba dokonce kterou si neseme životem, kamkoli jdeme.

Možná je to už mým pokročilým věkem, nicméně já si nepamatuji všechny věci, které mi rodiče darovali, ale co si bezvadně pamatuji, jsou všechny důležité chvíle, které se mnou strávili. Byly to úžasné okamžiky, kdy jsem pro ně byl jasnou prioritou. Kdy odložili všechno ostatní. Kdy mě učili, kdy mi ukazovali život a svět.

Moje dětství dnes netvoří věci, o nichž už z 99 procent netuším, kde jsou, ale zážitky, které spočívají utříděné v mé paměti a jejichž prostřednictvím budou mí rodiče živí, dokud budu živý já.

2. SOUSTŘEDĚNĚ naslouchat dětem

Je to nejčastější fráze: „Nejdůležitější pro mě jsou děti.“ Já už dávno nedám na slova, ale na činy. Priority pro mě jasně ukazuje to, čemu se lidé nejsoustředěněji věnují, ne o čem nejčastěji žvaní.

Můj život nejvíce ovlivnili lidé, kteří mi naslouchali. Kteří vyslyšeli, co mě trápí, čemu nerozumím, s čím bych potřeboval pomoci. Naslouchali mi, abych následně já mohl naslouchat jim.

Jako dítě jsem nerozuměl mnohému. Třeba proč každý večer poslouchám pohádky, v nichž dobro porazí zlo, když v reálném životě to tak nebylo. Zatímco hloupý Honza byl vždycky úspěšný, já se proti zlu cítil slabý, nejistý, zmatený. Zatímco při princovi stáli všichni včetně zvířátek, já proti zlu stál často sám.

Poznával jsem zradu, prohru, zranění, míjely mě láska, výhra, naplněná touha. Dnes vím, jak důležité je s dětmi mluvit – jak jim dávat najevo, že jsou pro nás opravdu důležité a rovnocenné. A že to není jen fráze.

3. Ukazovat dětem POZITIVNÍ řešení problémů

Dítě není dokonalé v poslouchání svých rodičů, ale rozhodně je dokonalé v jejich napodobování. Nepřebírá od rodičů konkrétní směr nebo kroky, ale přebírá od nich vzorce chování – jejich přístup k životu, k chování vůči sobě, k jednání s druhými, k řešení problémů.

Když se hádáme s partnerem. Když nám praskají nervy. Když si nevíme rady a vzteky svádíme všechno na jiné… Jako by na nás pořád visely ty dvě malé oči. Jako by nás pořád poslouchaly ty dvě malé uši. Jako bychom každou svou rezignací nebo neschopností konstruktivně vyřešit problém učili své dítě dělat ve své dospělosti totéž (více v článku Proč si ubližuji, když nechci aneb Jak setřást vzorce chování svých rodičů.)

Posláním rodiče je zajistit, aby dítě obstálo poté, co už rodiče nebude mít po ruce. Mnozí rodiče se chovají, jako kdyby měli po celý život sami řešit problémy svých dětí. Raději by měli učit své děti – a to vlastním příkladem –, jak čelit problémům po svém, vlastní hlavou, vlastní odvahou, vlastní energií.

Vím, jak je pro rodiče bolestivé vidět vlastní dítě prohrát či prohrávat. Jenže i dítě musí pochopit, že neúspěch není opakem úspěch, ale součástí cesty k úspěchu. I dítě musí pochopit, jak je důležité, aby si cestu k úspěchu našlo samo – nejenže tu SVOU cestu nejlépe cítí samo, ale hlavně bude o to víc šťastné, až SAMO uspěje.

Pracujme už s malými dětmi jako s dospělými. Umožňujme jim, aby za námi mohly přijít se svými problémy i návrhy řešení. Dohlížejme, jak samy kráčejí za výsledky, nejlepšími možnými v danou chvíli.

Dávejme jim najevo, že jsme vždycky s nimi. Nejen ve štěstí, ale i v neštěstí. Že se na nás mohou kdykoli obrátit, kdykoli s námi něco sdílet, kdykoli se s námi poradit, ale že my budeme nanejvýš jen světlem v tunelu jejich života. Posvítíme, ale jít musejí samy. Protože MOHOU. Protože to DOKÁŽOU. S naší podporou.

Prohra? Vyplač se. Ale také poděkuj. Po žádné prohře totiž už nejsi to, co dřív. Jsi znalejší.

4. Rozvíjet v dětech VDĚČNOST

Podmínkou osobního růstu člověka je schopnost najít to dobré nejen v okamžicích úspěchu, ale hlavně v okamžicích selhání. Objevit užitečnou zkušenost i v tom, co se nepovedlo. Zkrátka načerpat energii i v situaci, která by nám svou povahou měla energii odčerpat. Ostatně, věnuji tomu každé vydání magazínu FC.

Negativní myšlenky vytvářejí negativní pocity. Negativní mysl nedokáže člověku zajistit pozitivní život. Přitom porážka, selhání, neúspěch jsou základem lidského života. Každý člověk je totiž omylný. Pokud si chyby budeme vykládat jako důvod k rezignaci, pak se už z podstaty věci nikam nepohneme.

Potřebujeme se učit být vděční i za to špatné, co nás potkalo. Pochopit, že nejen úspěchy, ale hlavně neúspěchy vytvářejí zkušenosti. A ty nejbolestivější prohry znamenají nejdůležitější poznání – právě když zažijeme, co nejvíce bolí, porozumíme, kudy nejít, komu už nikdy nedat šanci, co už nikdy neopakovat.

Budou-li děti vděčné jen za to dobré, ochudí se o polovinu života. Budou si myslet, že nárok na štěstí mají jen po dosažení cíle, a přitom šťastné mohou být už v průběhu cesty ke stanovenému cíli – naplněnými je může činit už to, že směřují k tomu, po čem touží.

Vděčnost je metoda, která umožňuje nalézat energetický poklad i v maličkostech – v nejmenších pokrocích, které uděláme. Díky vděčnosti si to, co máme, uvědomujeme už ve chvíli, kdy to máme, ne až když to ztratíme. A týká se to nejen zdraví nebo přátel, ale třeba i vlastních rodičů.

5. Učit je vidět život V NADHLEDU

Hlavně u malých dětí vidíme, pro jaké prkotiny pláčou. Jsou malé, a proto vidí život z nejmenšího detailu. Neuvědomují si, že na rozbité hračce nebo jedné pětce z kreslení nebude jednou záležet.

My už to víme. Zpětně si vybavíme mnoho slz, které protekly pro malichernosti. Čas nám totiž dal odstup a nadhled, které jsme kdysi neměli. Jako bychom tehdy hodnotili jednu kostičku puzzle, která vypadá neúplně a ošklivě, aniž bychom věděli, že právě tato nehezká kostička PŘESNĚ patří do mozaiky našeho života. Že žádná jiná do skládačky nepatří. Že je všechno přesně tak, jak má být.

Jak píšu v magazínu FC, jedním z nejdůležitějších poznání mého dětství je, že život musíme žít kupředu, ale pochopit ho můžeme až zpětně. Díky tomu jsem už jako kluk přestal ztrácet naději. Protože, jak řekl Václav Havel, naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.

Tak ať má smysl každý Váš den a každý Váš čin – bez ohledu na to, v jak krátké či dlouhé řece vlastně plujete.

  • Jak zvládat náročné situace v životě? Jak se přenášet přes prohry? Odkud v nejtěžších chvílích brát energii na budoucí výhry? O tom všem je magazín FC, který můžete číst také bez předplatného.

Moc se těším na další velké setkání s vámi, tentokrát 26. března.

© Petr Casanova