Proč nás srdce drží ve vztazích, ve kterých rozum už nechce být

2. důvod: Snaží se nám říct „Začni si vážit sebe“

Lidé, kteří si nechávají ubližovat, si neváží sami sebe. Kdyby si sami sebe vážili, nenechají si ubližovat.

Sami sebe si neváží proto, že někde pozbyli sebehodnoty, sebevědomí. Možná jim někdo řekl, že nestojí za nic, a oni si jen proto začali myslet, že opravdu nestojí za nic. Jako kdyby si na čelo nalepili štítek s nápisem: Jsem nic.

A ten štítek pochopitelně každý vidí.

Proto to také v životě funguje tak, že kdo nerespektuje sám sebe, toho nerespektují ani druzí. Každý z nás totiž sám nastavuje způsob, jak s námi má okolí jednat.

Abychom si něčeho mohli vážit, musí to mít hodnotu. Najdeme-li v supermarketu rajče, které o sobě říká, že nemá valnou cenu, že je levně k mání, okamžitě zapochybujeme, že je dobré. A když ho cestou rozmáčkneme, vyhodíme nebo někde zapomeneme, ani nám to nevadí. Vždyť přece bylo tak levné…

Přitom to rajče je možná úžasně chutné – ale kdo by ho ochutnal, když se samo ponižuje, zpochybňuje, naznačuje, že už možná dávno prošlo záruční lhůtou… Tak působí lidé, kteří o sobě pochybují, kteří se před druhými sami ponižují a kteří naznačují, že za nic pořádného nestojí.

Srdci tohle škodí. Nicméně ví jedno: Jestliže se má klesající člověk odrazit, potřebuje na dno.

Mnohokrát to srdce zažilo. Kdykoli jsme se dotkli dna, odrazili jsme se. Co nás nezabilo, to nás posílilo. Proč je dno takovým požehnáním?

Proč mě srdce nutí zůstávat ve vztahu, kde necítím žádnou svoji hodnotu? Co když mi máchá čumák jako štěněti ve vlastních výkalech, aby mě naučilo, ž ten, kdo si mě neváží, prostě není vhodný partner, a abych to měla co nejhlouběji vryté v srdci?
Proč mě srdce nutí zůstávat ve vztahu, kde necítím žádnou svoji hodnotu? Co když mi máchá čumák jako štěněti ve vlastních výkalech, aby mě naučilo, že ten, kdo si mě neváží, prostě není vhodný partner, a abych to měla co nejhlouběji vryté v srdci?

Představme si džbán plný zkaženého mléka.

Ten džbán je obětavý, laskavý, důvěřivý. A tak čeká, že mléko jednou zesládne.

Čeká hodně dlouho.

Časem pochopí, že se tak nikdy nestane.

A tehdy své zkyslé mléko, kterému obětoval tolik času, s pláčem vylije.

Jeho slzy vnitřek džbánu pročistí tak, že zase bude jako nový. Čas mu totiž umožní vyschnout.

Přesně to se děje s lidmi, kteří se jednou zřeknou špatného partnera, respektive ten zkyslý partner jednou sám uteče. Zpočátku jsou zlomení, prázdní jako ten vylitý džbán. Naříkají – i ten zápach zkaženého mléka jim chybí. Tonou ve vzpomínkách, jak to mléko bylo dříve úžasné. Vzpomínají, jak krásně vonělo i skvěle chutnalo.

V té chvíli jsou tak uzavření ve své iluzi minulosti, že jsou schopni dokonce uprosit to mléko, aby se vrátilo. Jenže co bylo, už dávno není. Nevrací se sladké mléko, jak kdysi bývalo, ale přece zkyslé a nechutné. Fuj, hybaj pryč!

Někdy až tehdy si džbán uvědomí, že je vlastně lepší být prázdný než se špatným obsahem. Může například lépe do společnosti. A v ní může poznat spoustu jiných možných partnerů – najednou ocení i obyčejnou vodu, pozná pomerančovou šťávu, a hlavně uvidí i jiná mléka, ještě čerstvá. Teprve tehdy pochopí, že to zkyslé mléko opravdu nebylo jediné.

Někdy s námi zkrátka život musí pořádně zatřást, abychom se probrali.

Na dně se vždycky učíme si sami sebe znovu vážit. Uvědomujeme si, že máme spoustu vlastností a předností, na kterých můžeme stavět lepší život. Že ať jsme kdokoli, vždycky jsme unikát. A že když jsme doposud nedostávali to, po čem jsme ve vztahu tolik toužili, neznamenalo to, že jsme si to nezasloužili, ale že jsme si zasloužili mnohem víc.

Jak je možné, že nám partner ubližuje, když my ho milujeme? Jak to, že ho vůbec netrápí, že trápí nás? A jaké cenné zkušenosti tím získáváme?

Obraťte, prosím, na 3. stránku a 3. lekci našeho srdce.