Syndrom hladového srdce: Proč říkáme láska závislosti na špatném člověku

Miluji ho. Nechci o něj přijít. Přece nezůstane sama!

Milovala ho. Nechtěla, aby odešel. Neuměla si představit, že bude sama.

Milovala ho a nechtěla, aby odešel, i přesto, že trýznil ji i její dítě. Zavírala oči. Předstírala, že neslyší, když chlapečkovi vzteky vytrhával vlasy, pálil o něj cigarety, bil ho pěstí do zemdlení.

Její klouček byl ještě hodně malý, když zemřel. A já se ptám: Co všechno se musí stát, kam až to musí zajít, abychom se naučili poznávat, kdo nám a našim dětem prospívá, a kdo škodí? Kdy konečně přestaneme říkat „láska“ své slabosti, s jakou každý den opět nabíjíme revolver tomu, kdo nás včera ještě dostatečně netrefil?

Proč se topíme?

Jeden starý mistr si vyšel se žáky do přírody. Šli kolem řeky, když se jeden ze žáků zeptal: „Mistře, myslíte, že kdybych uklouzl a spadl do vody, utopil bych se?“

Mistr odpověděl: „To přece záleží na Tobě. Ještě nikdo se neutopil proto, že spadl do vody, nýbrž proto, že v té vodě zůstal příliš dlouho.“

Ve své knize Protože zdůrazňuji, že problém nespočívá ve vstupu do špatného vztahu. Všichni jsme omylní, všichni se chybami učíme a žádného člověka proto nedefinuje to, ŽE udělá chybu. Co nás všechny definuje, je to, jak se svými chybami nakládáme. Zda je opakujeme, nebo napravujeme.

Když budu puntičkář, řeknu, že v životě prakticky neexistuje něco, co by šlo nazvat „chyba“. My všichni hledáme správnou cestu. Neznáme ji. Musíme zkoušet nové kroky, o kterých si nejsme jisti, že jsou správné. To, zda jsou správné, se ukáže až následně. Život je totiž zvláštní v tom, že se musí žít dopředu, ale pochopit ho lze jenom zpětně. Musíme tedy udělat krok. Třeba poznat člověka. Teprve pak zjistíme, že nám prospívá, či ubližuje. Není chyba, že jsme ho poznali. A vlastně ani není chyba, když poté, co ho poznáme jako špatného člověka, v životě s ním pokračujeme. Není to chyba, ale dobrovolné rozhodnutí.

A za to rozhodnutí platíme. Nejen my, i naši nejbližší, jejichž štěstí, někdy i samotný život, záleží na našich rozhodnutích.

Jak tomu předejít?

„Jak jsem to mohla dopustit? Přece jsem nemohla vědět, že to zajde až tak daleko,“ hořekovala žena. „Proč mě láska tak vytrestala, oklamala, zničila?“ rouhala se směrem k Bohu. Ale Bůh za tohle nemůže. Bůh dal všem lidem nejvyšší dar: svobodnou vůli. Všichni jsme sami sobě Bohem. Všichni se můžeme v každém okamžiku rozhodnout tak, jak chceme. Nevýhodou je, že za své rozhodnutí pak neseme následky, odpovídáme.

Není vinou Boha, když zůstáváme s lidmi, kteří nám škodí, ubližují, zraňují naše děti. Je tak snadné vinit druhé a tak těžké procítit to, co napsal de La Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Ve svých knihách poskytuji doporučení pro konkrétní situace. Chci, aby lidé kromě srdce zapojovali i rozum. Aby více přemýšleli o tom, co cítí a proč to cítí. A aby si své pocity uměli racionálně vykládat.

Protože kdo se rozhoduje pouze srdcem, vypadá jako bez rozumu. Podobně jako kdo se rozhoduje pouze rozumem, vypadá jako bez srdce.

Jak tedy vložit rozum do situace, kdy zůstáváme po boku člověka, který nám rád škodí? Jak pochopit to, že se bojíme přijít o takového člověka? Jak je možné, že se spíše nebojíme pokračování života s takovým člověkem?

1. prozření: Uvědom si, co Tě k němu poutá

„Láska.“ Nejalibističtější odpověď.

Láska neubližuje, nezraňuje, neklame. Jestliže cítíme závislost na člověku, který nás ničí, není to láska.

Psychologie tomu říká syndrom hladového srdce. Vychází z teorie žaludku – čím prázdnější je žaludek, tím spíše bychom snědli cokoli, jen abychom žaludek něčím naplnili.

Hladové srdce má ten, komu dlouho schází opětovaná láska. Čím déle mu schází, tím spíše spolkne i lež. Vlastní lež. Sám sebe naplňuje iluzí o (opětované) lásce, jen proto, aby srdce nezůstávalo prázdné.

Skutečná láska přitom není jen to, co cítíme nebo co říkáme, ale hlavně to, co děláme (viz moje kniha 250 zákonů lásky).

Pokud ubližujeme sami sobě, respektive dovolíme, aby nám ubližoval druhý, není to láska. Sociální psychologie mluví rovněž o syndromu „ovce“, která říká: „Klidně mě zab, hlavně když mě povedeš.“

2. prozření: Uvědom si, že Tě zraňuje

Zdá se to být tak jasné. Na jedné straně je ubližování, lež, faleš, zrada, podvod. Na druhé straně milování, podporování, pravda, otevřenost, upřímnost, důvěra. A přesto hladové srdce nechce ten rozdíl vidět.

„Ubližuje mi, ale miluji ho…“ „Lže, ale miluji ho…“ „Zrazuje mě, ale miluji ho…“ Tak se vyznačuje pouto mezi obětí a upírem. Oběť si vytváří emoční závislost na člověku, který ji přitom vysává a má v hrsti. Je ochotna přistoupit na jakékoli podmínky, jen aby upíra neztratila. Obětuje nejbližší lidi, vlastní život, sebe. Je nešťastná, ale obává se, že bez upíra bude ještě nešťastnější. Samota je to, co oběť děsí.

Nejdůležitější slovo je „emoční“. Oběť je řízena emocemi. Nedokáže své emoce ovládat, a tak emoce ovládají ji. Je zbavena všeho rozumu. Mysl je ochromena negacemi. Negace jsou špatné pocity, které vytvářejí špatné myšlenky. „Opustí mě. Budu sama. Budu nešťastná. A on bude beze mě šťastný. To nesmím dovolit.“

Negativní pocity vytvářejí negativní myšlenky. Negativní myšlenky vytvářejí negativní činy. Negativní činy vytvářejí negativní výsledky. A negativní výsledky ještě zhoršují negativní pocity. A tak pořád dokola.

Pokud oběť neodhadne zdatného manipulátora (viz článek 5 typů manipulátorů aneb Proč lidé, kteří pro nás dělají tak málo, pro nás znamenají tak mnoho), jeho smyčka se bude dál jen utahovat. Prozřít znamená hlavně pochopit, že:

3. prozření: Uvědom si, že se nezmění

Mnoho lidí podléhá naivní představě, že ti, kteří ubližují, si špatnost svého jednání uvědomí a sami se změní. To je iluze. Lidé si svou chybu mohou uvědomit pouze tehdy, když za ni patřičně zaplatí.

Na právech jsme řešili případ silně věřícího otce, který zneužíval své dvě dcery. Divíte se, jak mohl právě on? Inu, měl svůj úhel pohledu. „Na mých dcerách mi záleží jako na nikom jiném na světě. Miluji je. Nedovolím, aby je do něžností zasvětil někdo necitlivý, hrubý, neschopný. Ještě by jim způsobil trauma na celý život.“

Byl udiven, že je souzen. Dělal to přece „pro jejich dobro“. Teprve když ho dcery zatratily a on dostal čas o svém jednání přemýšlet, začal svůj úhel pohledu měnit. Byl k tomu JIMI donucen.

Nikdo se nezmění sám, nemá-li k tomu důvod. A už vůbec ne tehdy, pokud mu jeho jednání promíjíme. Promíjené jednání je jednání tolerované, přijímané, schvalované. Dokud nenajdeme odvahu odejít, nedojde zraňujícímu člověku ani to, o co či koho může přijít, respektive o koho svým zraňujícím jednáním přichází.

Jestliže chceme, aby se někdo změnil, musíme něco změnit sami. Jestliže dovolíme opakování stejných činů, nedivme se stále stejným výsledkům.

4. prozření: Uvědom si, že vždycky je lepší vykročit do neznáma než zůstávat tam, kde nic dobrého není

Jeden farmář se nestaral o svůj statek ani o zvěř. Tak se stalo, že jeho kůň spadl do studny. Farmář musel celé noci poslouchat bolestné ržání bezmocného zvířete. Pak už toho měl právě dost.

Vzal lopatu a začal studnu zahazovat. Co jiného – koně by beztak nevytáhl a v neudržované studni byla beztak špinavá voda… Vyděšený kůň, když pochopil, proč na něj dopadá hlína a že má být pohřben zaživa, začal naříkat ještě víc. Muž tak zvýšil úsilí a po chvíli – hle! – kůň utichl. Oddechl si a už klidněji pokračoval v zahazování díry, až vtom…

Kouká přímo do očí koně! Ten totiž zjistil, že kdykoli se otřese, ze zad může hlínu dostat pod svá kopyta a tak s každou další lopatou stoupat výš a výš. Než farmář mohl zakročit, kůň vyskočil ze studny a odkráčel pryč.

A my si díky němu budeme pamatovat, že kdykoli nám někdo ubližuje, kdykoli na nás hází špínu, stačí se jen otřást a vykročit po ní do lepšího života – bez toho člověka.

Jen se ohlédněme za svým životem. Všechny zkušenosti nás něco naučily. A ty bolestné především. Poznali jsme, co už nikdy nemáme znovu dopustit. Nejsme hloupější, ale moudřejší. Nejsme slabší, ale silnější. A náš život je bez špatných lidí vždycky lepší.

5. prozření: Uvědom si, že nikoho nepotkáváš náhodou; každý Ti dá buď to, co chceš, nebo to, co potřebuješ

Tím, jak se chováme sami k sobě, nastavujeme laťku ostatním – říkáme jim, jak se k nám mohou oni chovat. Jestliže strpíme, aby nám ubližovali, budou nám ubližovat. Rozhodující pro to, jak se k nám druzí chovají, není to, jak se k nám chovat chtějí, ale co jim my sami dovolíme.

Přirozeně zůstáváme s lidmi, kteří nám ubližují méně, než si dokážeme ubližovat sami. Jakmile nám někdo ubližuje víc, než si dokážeme ubližovat sami, okamžitě od něj odcházíme. Jestliže nám tedy někdo ubližuje až moc, dává nám možná ne to, co chceme, ale v každém případě to, co potřebujeme – abychom procitli. A abychom si uvědomili, že kdo ubližuje, ten nemiluje. A jestliže ubližujeme sami sobě, nemluvme o lásce.

Láska není to, co v takové situaci máme v sobě. Láska je pouze to, co nám v takové situaci zoufale chybí.

Vykročme za ní. Jděme ji hledat. Ale nikdy si probůh nemysleme, že lásku najdeme u člověka, u kterého jsme ji ztratili.

  • Všechny mé knihy můžete zakoupit pouze zde.
  • Váháte, kterou knihu (250 zákonů lásky, Dvanáct srdcí, 100 nejkratších cest k Tobě, Protože) zvolit podle Vaší okamžité situace? Tady je rádce.

© Petr Casanova