Rozhovor se sebou, který musíme podstoupit, chceme-li být silnější

- Reklama -

Už Leonardo da Vinci řekl: „Slzy plynou ze srdce, ne z mozku.

Smutek je emoce. Něco nám chybí. Srdce to ví, ale Rozum to ještě neumí pojmenovat.

Jak píšu v magazínu FC, Rozum je vždycky pozadu. S Citem se všichni rodíme, ale Rozum je v okamžiku zrození jako čistý, nepopsaný list papíru, který se utváří teprve nabíranými zkušenostmi. Proto Cit vždycky ví to, co Rozum potřebuje teprve pochopit.

Smutek připomíná prázdnotu. Když bylo Albertu Einsteinovi šestnáct let, zaskočil učitele fyziky otázkou: „Existuje chlad?“ Učitel se rozesmál: „Samozřejmě. Cožpak Ti někdy není zima? Einstein ho ale opravil: „Pro chlad přece nemáme žádnou jednotku, kterou bychom ho mohli měřit. Chlad je v souladu se zákony fyziky pouze nepřítomností tepla. Načež dodal: „Pane učiteli, a existuje tma?“ Učitel začal láteřit: „Jistě. Mám snad zhasnout?“ Einstein ho ale pokáral: „Znovu nemáte pravdu. Tmu nemůžeme zkoumat, měřit, nemá žádnou jednotku. Pouze světlo se dá rozložit, měřit paprsek za paprskem, to má jednotku. Tma je pouze pojem, který si lidé vytvořili pro pojmenování nepřítomnosti světla.“

Učitel ztichl. Mladý Einstein dodal: „Stejně tak neexistuje zlo, pouze nedostatek dobra. Stejně tak neexistuje nenávist, pouze nedostatek lásky. Stejně tak neexistuje slabost, pouze nedostatek síly. A stejně tak neexistují špatné myšlenky nebo pocity, pouze nedostatek těch dobrých.“

  • Cítíte se prázdní?
  • Přestáváte věřit v lepší časy, protože se snažíte dělat všechno, jak nejlépe dovedete, a přesto úspěch nepřichází?
  • Skolila Vás chyba, cizí slovo, cizí čin, záporná představa?

Vnímáte jen bolest a nenalézáte rozumové odpovědi, nápady, jak jít vpřed? Tak pojďme sladit Rozum s Citem (srdcem). Pojďme si promluvit. Ne já a Vy, my dva, ale každý sám se sebou.

5 otázek

Budeme ovšem potřebovat jednu věc: klid jen pro sebe. Začněme pěti základními otázkami, které pomáhají přiblížit Rozum srdci. Je ovšem nutné odpovídat upřímně, doslova ze srdce, a s vážností – jde přece o nás.

CO OPRAVDU CHCEŠ?

CO OPRAVDU CHCI? K čemu je tato otázka? K jednomu uvědomění.

Něco důležitého jsme chtěli, něco si slibovali, možná už jako děti. Ale nějak jsme se tomu zpronevěřili. Už si vlastně ani nevzpomínáme, co to bylo. Proč jsme tomu přestali přikládat význam?

Myslíme si, že když jsme vyrostli, už jsme jiní. Ne. Pořád jsme to my. To malé dítě je pořád v nás. Jen je o něco starší. Jen se přesvědčuje, jak s jeho sny nakládáme (více v článku Jak uzdravit své vnitřní dítě).

Jako bychom sami sebe ztratili. Jako bychom vychladli. Jako bychom nevěděli, jak máme žít. Přitom všechno je v nás už odmalička. Cítíme, co nás naplňuje, ale Rozum jako by to nevnímal.

Přemýšlejme o tom, co nám dává dobrou energii, při čem se cítíme skvěle, co v sobě chceme rozvíjet, a tomu se věnujme každý den alespoň chvilku. Každé dítě je schopné smát se, to jen my jsme na tu schopnost začali zapomínat. Vzpomeňme si, jaké jsme měli sny a v co jsme doufali, že si jednou splníme. Nezklamme se. Nezklamme v sobě to malé dítě, které tam pořád je – a čeká.

CO DOKÁŽEŠ OBĚTOVAT?

CO DOKÁŽU OBĚTOVAT? Proč je to důležitá otázka?

Všechno, co v životě stojí za to, má svou cenu. Cena je to, co platíme. Hodnota je to, co pak dostáváme.

Všechno, co v životě draze zaplatíme, pro nás má hodnotu. Chyby a zkušenosti především. Naopak co přichází samozřejmě a samo, toho si časem přestáváme vážit – nic pro to přece nemusíme udělat, nic obětovat.

Nejbolestivější lekce jsou ty nejhodnotnější, nikdy je nezapomeneme. A stejně tak úspěchy, které opravdu stojí za to. Ano, něco jim musíme obětovat. Zvažme, zda to zvládneme. Zda tomu, po čem toužíme, dokážeme dát svůj čas, energii, vzdělávání. Mnoho lidí v životě nedosahuje úspěchu jen proto, že zjistili, že život je jako supermarket. Že si mohou vybrat cokoli, ale u pokladny to musejí zaplatit. A oni platit nechtějí. Tak to zboží zase vrátí zpátky do regálů. Přitom tu cenu v sobě mají. Jen ji obětovat.

Naštěstí život nenechává vše jen na nás. Sám nás donutí zaplatit vysokou cenu za rány, za které jsme s odstupem času vděční. Zjistíme totiž, že ztráty se mění v risk a problémy, před kterými jsme stáli, v překážky, které jsme překonali. Jen díky tomu jsme se ocitli na novém místě.

Proto si zopakujme: Co opravdu chceme? A co tomu dokážeme obětovat?

KOMU OPRAVDU VĚŘÍŠ?

KOMU OPRAVDU VĚŘÍM? Proč je to tak důležité?

Protože vykročit za tím, co opravdu chceme, a být sami sebou, vůbec není v životě snadné. Pořád je poblíž někdo, kdo nás přesvědčuje, někdy i upřímně a s dobrými úmysly, že naše cesta není správná – že ta jeho je správnější. Jistěže i jeho cesta je správná. Ale pro něj. Ne pro nás.

Život připomíná horu. Vrchol je jen jeden. My všichni chceme v zásadě totéž. Ale každý si musí najít svou vlastní cestu. Mnoho lidí ví, co je dobré pro druhé. Bohužel mnohdy nevědí, co je dobré pro ně samotné.

Abychom mohli být sami sebou, musíme sami v sebe věřit. Přemýšlejme tedy, koho máme kolem sebe. Jsou to lidé, kteří nám umožňují být sami sebou a podporují nás, nebo ti, kteří nás odrazují a chtějí všechno, jen ne to, abychom si plnili své sny? Nejlepší vztahy jsou ty, kde nás lidé pomáhají měnit v nejlepší verze sebe sama, aniž by nás současně nutili být někým jiným.

A pokud nikoho kolem sebe nemáme, pak přemýšlejme, jestli toho, komu věříme, vidíme denně v zrcadle. Pokud ano, je čas na čtvrtou otázku:

JAKÉ VÝHRY ZAŽÍVÁŠ?

JAKÉ VÝHRY ZAŽÍVÁM? Proč je tak důležité uvědomovat si to?

Protože každá cesta za splněným snem je jako výstup na Mount Everest. Je to cesta do prudkého kopce, nevede po vrstevnici. Proto je nesnadná a vzdává ji každý, kdo nemá trpělivost a vytrvalost.

V čem jinak myslí ti, kteří vydrží výstup až nahoru? Především se dokážou po celou cestu motivovat. Povzbuzuje je ne cíl, ale cesta. Už to, že ji překonávají, je posouvá. Nedají se odradit dílčími prohrami, naopak si z nich berou ponaučení. A nedají se zastavit ani dílčími výhrami, naopak si z nich berou pokoru.

Je důležité mít energii i z malých úspěchů a radostí. Nepropadat skepsi, že je cíl pořád daleko, že se nám něco nedaří, že se jiným daří lépe. Ohlédněme se. Uvidíme spoustu proher, které jsme překonali. To jsou naše výhry. Neúspěch není opakem úspěchu, ale součástí cesty k úspěchu.

Kdykoli se budeme nabíjet nikoli cílem, ale cestou, budeme mít radost ne jen na konci, ale po celou cestu. Protože naše cesta, to je náš růst.

CO TI DODÁVÁ ENERGII?

CO MI DÁVÁ ENERGII? Proč i na tuto otázku musím odpovídat?

Protože trpělivost je od slova trpět. Vytrvalost je od slova vytrvat. Ani jedno není snadné. Budeme potřebovat hodně síly, víry a energie. Všechno, co stojí za to, se nestane samo. Nakonec, sám se neobjeví ani úsměv na tváři, natož naplněnost v srdci. Mysleme na Einsteina. Mysleme na dobré myšlenky. Mysleme na vděčnost. Ostatně, už Sokrates napsal: „Čím více dobra hledáme, tím více ho nalézáme.“

  • Kde v každé chvíli nalézat sílu, abychom se nevzdávali?
  • Jak v sobě najít nejlepšího přítele, a ne jen největšího nepřítele?
  • O tom je toto vydání magazínu FC, které si můžete zakoupit buď samostatně, nebo jako součást předplatného (pak neplatíte poštovné).

© Petr Casanova