Proč nelhat tomu, kdo Ti věří, a nevěřit tomu, kdo Ti lhal

- Reklama -

Máme psa. Rád ho pozoruji.

Je svéhlavička, ale v lásce upřímný. Každému dá hned jasně najevo: Mám Tě rád/Nemám Tě rád.

Nikdy nelže. A já se ptám: Proč tohle neumějí lidé?

Když se potkávám se čtenáři svého magazínu FC, probíráme to, co je trápí, s čím se mi svěřují. Každý příběh je jiný, ale každý pozoruhodný. Dnešní je o člověku, který chtěl být šťastný a nikomu neublížit. Ve výsledku byl nešťastný a ublížil všem. I sobě.

1. fáze: Želatinový medvídek

Byla už roky vdaná. S manželem měli jediný problém – v ložnici. Trápila se: Omrzela jsem ho? Přestalo ho TO bavit? Co mám dělat, abych pro něj byla zase atraktivní? Měla z toho mindrák.

Ale nebyla sama. Kdykoli se to téma snažila otevřít a s manželem to upřímně probrat, nevrle ji odbýval – snad si připadal jako ne-chlap a neschopný.

A ona svou přirozenou potřebu musela uspokojit. A tak… si našla milence.

Náhle byla spokojená – měla to jediné, co jí u manžela scházelo. A uklidnil se i manžel, protože na něj náhle přestala naléhat. Neptal se proč, byl rád, že problém zmizel.

Jenže to bylo jen zdání. Problém, který se aktivně nevyřeší, je jako želatinový medvídek odhozený na chodník. V louži začne bobtnat.

2. fáze: Ucho džbánu

Ten problém nebobtnal u manželů, ale u ženina milence. Ženu měl upřímně rád, možná i proto milování stálo za to. Jelikož měl ale ženu rád, chtěl časem víc – být partnerem.

Žena už ale partnera měla a o toho přijít nechtěla. Vždyť měl 75 procent toho, co si u muže přála. Nechtěla ale přijít ani o milence. Vždyť měl 25 procent toho, co manželovi chybělo.

Nechtěla přijít ani o jednoho, a tak lhala na obě strany. Manželovi tvrdila, že nemá milence. Milenci tvrdila, že se rozvede. Bylo otázkou času, kdy se ucho od přetíženého džbánu utrhne.

Pokaždé se to stane jinak. V případě této ženy jednou milenec vyhledal manžela, aby se přímočaře zeptal, jak to s rozvodem, který se nějak protahuje, skutečně vypadá. V šoku byl manžel, v šoku byl milenec. Žena vmžiku stála na dvou spáleništích.

Nechtěla ztratit ani manžela, ani milence. A tak ztratila oba.

Teď seděla proti mně, s hlavou v dlaních, a obhajovala se. Chtěla jsem být jen šťastná, mít sto procent,“ vysvětluje. „Copak jsem měla zůstat nešťastná s manželem? A naopak: Copak jsem kvůli jedinému problému měla rozbít manželství?“

3. fáze: Spojené nádoby

Když jsem psal svůj první bestseller 250 zákonů lásky, lidé se divili, proč vztah potřebuje nějaká pravidla. „Přece se máme rádi, to stačí, argumentovali. Jenže i svoboda potřebuje zákony, i mír – podobně jako válka.

V lásce platí 3 hlavní zákony: 1. Nelži. 2. Nepodváděj. 3. Nedávej sliby, které nemůžeš splnit. Fungují jako spojené nádoby. Je jedno, s čím začneme. Když ale začneme s jedním, zvykneme si záhy na druhé i třetí. Slečny jménem Lež, Podvod a Nespolehlivost jsou dcery jedné matky. A tu si představíme.

Proč je vlastně tak špatné lhát tomu, kdo nám věří?

A proč bychom už neměli věřit tomu, kdo nám lhal?

1. důvod: Pravda bolí chvíli, lež napořád.

Mluvil jsem s oběma muži. Zajímavé, co mi řekli.

Manžel o ženě: „Není to tak, že bych ji nenáviděl. To pravé slovo zní: ZKLAMÁNÍ. Jsem zklamán, že se stala někým, o kom vždycky říkala, že jím nebude.“

Milenec o ženě: „Řekla mi: ,Miluji Tě.‘ Já jí to řekl také. Rozdíl mezi námi byl jen v tom, že já jsem nelhal.“

A oba shodně dodali: „Nejsme smutní smutní z toho, že nám lhala. Jsme smutní z toho, že jí od této chvíle nemůžeme věřit.“

Rozeberme si, prosím, poslední větu a pamatujme na ni, kdykoli budeme chtít někomu zalhat.

Proč je ten, kdo byl obelhán, vlastně smutný? Proč to nehodí za hlavu, když lhaní přece nebyl jeho problém?

Odpověď je prostá: Člověk je smutný ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, koho miloval. Vztah totiž není možné budovat bez důvěry. Kde není důvěra, není vztah. A představte si někoho, koho milujete, a nemůžete s ním mít vztah.

Tohle lhář nepochopí. Diví se, proč nedostane druhou šanci. Stejně by se ale ten, kdo byl obelhán, mohl divit, proč on nedostal první šanci – přijmout pravdu.

To nejhorší, když jsme obelháni, je totiž zjištění, že někomu, koho sami milujeme, ani NESTOJÍME ZA PRAVDU.

Jestliže lež bolí a milovat znamená neubližovat, proč lžeme tomu, koho tvrdíme, že milujeme?
Jestliže lež bolí a milovat znamená neubližovat, proč lžeme tomu, koho tvrdíme, že milujeme?

2. důvod: Když nechceš ublížit, neubližuj.

Zní to jako anekdota, ale není: Nechtěl jsem mu ublížit. A tak jsem mu ublížil.

Lidé lžou jen ze dvou důvodů: Buď jsou slabí, nebo hloupí. Ani jeden typ partnera není ve vztahu žádoucí.

První typ lidí je tak slabý, že nedokáže obhájit svou pravdu – není schopen stát za svými činy, platit odpovědností. A slabý partner, ve vší úctě k němu, nemá ve vztahu co dělat. Jak píšu na obalu své druhé knihy Dvanáct srdcí, vztah je jako řetěz. Každý vztah je jen tak silný, jak silný je nejslabší článek řetězu. Kde povolí nejslabší článek, přetrhne se celý řetěz.

Silní lidé na rozdíl od slabých uvažují ve vztahu takto: Pokud jsem nešťastný, buď to s druhým vyřeším, nebo odejdu. Nikdy ho nepodvedu. Nikdy nezalžu. Protože to by znamenalo problém nevyřešit, a ještě druhého zranit.

Druhý typ lidí, ti hloupí, si myslí, že když zalžou, druhému neublíží. Lež přitom ubližuje mnohem více než pravda. Ostatně, zahrajme si chvíli na vojáčky…

Pravda k nám přichází čelem. Lež je zákeřná, bodá do zad. Lež způsobuje, že ta samá láska, kterou jsme měli od začátku spojenou s úsměvem, je od té chvíle navždy spojena se zradou.

Nezáleží na její velikosti. Malá, velká, pořád je to lež. A lží je i bez ohledu na důvod, jaký nás k ní vede.

Pokud někoho skutečně milujeme, neubližujeme mu. To znamená, že nedovolujeme, aby lež vstoupila mezi nás. Bez ohledu na to, co se mezi námi stalo, dokonce i kdybychom měli druhého ztratit, dlužíme si navzájem pravdu.

3. důvod: Lež vždycky vyjde najevo.

Kdo lže, je jako gambler, který hraje ruletu, dokud mu to vychází. Nejdůležitější slovo je: DOKUD. Znamená, že musí přijít okamžik, kdy sázka nevyjde. A ta cena je strašná.

Skutečný gambler prohrává peníze. To v zásadě není problém – peníze je možné obnovit. Lhář v lásce ale prohrává to, co se dá prohrát pouze jednou a co se obnovit už nedá. Prohrává totiž důvěryhodnost, pověst, kterou všichni máme jen jednu.

Pamatujme si, prosím, že žádná lež za ztrátu vlastní pověsti nestojí a žádná skutečně milovaná osoba si lež nezaslouží.

Klidně druhé zraňujme pravdou, ale nikdy je nebalamuťme lží. Působíme bolest především sobě, protože ztratíme ty, které (dost možná) milujeme.

4. důvod: Jednou zalžeš a všechny Tvé pravdy se zpochybní.

„Promiň, byla to chyba,“ žvaníme, když jsme přistiženi. Ale jsme k smíchu. Nebo k pláči.

Lež není chyba ani omyl. Lež, podobně jako podvod, je osobní dobrovolné rozhodnutí. Nikdy se neděje náhodou. A vždycky je to „riziko podnikání“, které zkrachuje. Proč se to musí stát?

Protože musíme odlišit slova, která říkáme a jimiž můžeme úspěšně lhát, od energie, kterou při mluvení vydáváme a která nelže nikdy. Dovolíte pár řádek o energiích?

My všichni vnímáme něčím, co si neumíme rozumově vysvětlit, protože je to mimo našich pět rozumových smyslů – zrak, čich, sluch, chuť, hmat. Ostatně, jak v těle funguje srdce, instinkt a intuice, jsem psal ve své třetí knize 100 nejkratších cest k Tobě.

NĚCO nám říká, do koho se zamilovat, protože mu v té chvíli můžeme důvěřovat. A stejně tak nám NĚCO říká, komu v té chvíli důvěřovat nemůžeme.

Když nám druhý lže, jaksi to VYCÍTÍME. Něco v nás se změní. Jako kdyby naše láska opadla. Je to zvláštní, protože skutečná láska přece nemůže opadnout – říkáme si. Jenže může, pokud do skutečné lásky vstoupí lež. NĚCO ji vytuší. Lež má jinou vibraci než pravda.

A pak přichází trest, krutější snad neexistuje. Jedna lež totiž navždy zničí všechny pravdy. Jednou zalžeme a druhý už bude navždy pochybovat o všem, co kdy potom řekneme. Ba dokonce přestane věřit i tomu, co jsme říkali před zalháním.

5. důvod: Je tak snadné ztratit člověka jednou lží, a tak těžké ho získat zpátky miliony pravd.

Jakmile člověka ztratíme, obdržíme životní zkušenost: Pravda nestojí v podstatě nic, ale lež nás může stát úplně všechno. Co je to úplně všechno? Nejen ztratit druhé, ale ztratit i sebe. Jak se to stane?

Se lží se člověk musí naučit žít. Ten, kdo je obelhán, se s cizí lží vyrovná lépe než ten, kdo lhal a musí se vyrovnat se svou vlastní lží. Proč tomu tak je?

Všimněme si, že ten, kdo říká pravdu, si nemusí mnoho pamatovat. Pravda se totiž děje všude kolem nás. Stačí na ni s úsměvem ukázat, objasnit ji. Lež je ale jiná. Lež máme v sobě. Ve své hlavě. S každou další lží, kterou musíme nosit, je naše hlava těžší.

Zpočátku to tak nevypadá. Lhát se dokonce jeví pohodlné, zdá se, že nám to život ulehčuje, protože je vždycky snazší dostat od druhého odpuštění (lži) než schválení (pravdy).

Dlouhodobě se žádná lež v hlavě skrývat nedá. Co totiž máme v hlavě, to ovlivňuje naše chování. Jestliže v hlavě kumulujeme lži a přesvědčujeme svou mysl, že lži jsou v pořádku a správné, pak je mysl začneme vkládat i do ostatních částí života. Lži najednou vstupují do vztahů s našimi přáteli, kolegy, projevují se v drobnostech ve sportu i v práci. Kdykoli se lhář chová přirozeně, roste jeho lež jako had z domino kostiček. Pak stačí jedna neobratnost, jedna zapomnětlivost, a celý had se zhroutí. Všechno, na čem nám kdy záleželo.

Sečteno, podtrženo

Rozmysleme si tedy dobře, zda je silnější naše láska, nebo naše slabost či hloupost.

A těm, kteří jsou pro nás důležití, nelžeme. Protože co lež, to jeden krok od nich.

Krok, který už nemusí vrátit ani tisíc dalších pravd.

  • Máte problém smířit se s podrazem člověka, kterého milujete?
  • Jak netrápit sebe ani jeho – jak si nepřidělávat další zbytečné starosti?
  • I o tom je nové vydání magazínu FC Jak vypustit zbytečné starosti. Zakoupit lze buď samostatně, nebo  v rámci předplatného (kdy neplatíte poštovné).

Pokud raději čtete z displeje tabletu nebo chytrého telefonu, elektronickou verzi tohoto vydání získáte zde.

© Petr Casanova