Naslouchej mi, prosím aneb Nejluxusnější dar, který nestojí nic, ale může znamenat všechno

"Jsem důležitý, proto nemohu vypnout telefon." / "Jsi důležitá, proto nyní mohu odložit telefon." Nehodící se škrtněte.

Vzpomínáte na Vánoce?

Myslíte na něčí svátek, narozeniny?

Existují dárky, které se dávají jen jednou za rok. A pak jsou pozornosti, které můžeme dávat denně. Nezruinují nás. Nestojí ani korunu. Nestojí zdánlivě nic. A přesto mohou znamenat pro člověka úplně všechno.

Píšu „zdánlivě“. Protože něco stojí. Jsou to vlastně ty nejdražší dary, které můžeme poskytnout. Protože člověku dáváme něco, co už nemůžeme – na rozdíl od peněz – nikdy získat zpět.

Ptáte se, co je takovým darem, který můžeme dávat denně, a přitom nezchudnout? Chcete namítnout, že nejste majetní, bohatí, solventní? Ne, pokud žijete, ten dar stoprocentně máte. A je pouze na Vás, jestli ho věnujete.

Prosím o Tvůj čas

Kdykoli se potkávám se čtenáři mých knih, je mi líto, řeší-li problém svého vztahu se mnou, a ne s partnerem. Dnes je mnoho lidí, kteří na řešení „nemají čas“. Které zdržuje, když mají posouvat vztah. Pro které je přílišným luxusem

  • důvěřovat bez váhání
  • dávat bez vyčítání
  • odpouštět bez připomínání
  • slibovat bez zapomínání
  • mluvit bez obviňování
  • naslouchat bez přerušování.

Ano, to všechno je dnes opravdu luxus.

Luxusní totiž znamená vzácné. Neznamená to nezbytně drahé. Luxusní tedy často vypadá jako nic, a přitom to pro druhého může znamenat úplně všechno, alespoň co v dané chvíli potřebuje. Zvláště v partnerském, přátelském nebo kolegiálním vztahu.

Proč je například naslouchání dnes takovou vzácností? Proč je tak těžké někomu věnovat v jedné chvíli 100 procent svého času a 100 procent své energie? A proč je vůbec tak důležité naslouchat plně a soustředěně?

„Jen pokračuj, vnímám Tě“

Jednou jsem v restauraci viděl kuriózní pár. Ona se snažila svému partnerovi s něčím svěřit. On v polovině její zpovědi sáhl – jakoby mimoděk – pro mobilní telefon a začal si procházet e-maily, odpovídat na zprávy.

„Co to děláš?“ zvolala.

„Nic. Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Ale nevnímal ji. Když mu zkusmo položila otázku, mlčel, oči přisáté na skle displeje, psal. Muselo to být důležité, rozhodně důležitější než ona.

Ten pár se hodně pohádal. Ale to hlavně proto, že ona mu dala ochutnat jeho medicínu. Později totiž, když chtěl pro změnu on sdílet s ní intimní prožitek a započal své milostné dílo, ona v polovině jeho snažení sáhla – jakoby mimoděk – pro dálkový ovladač a pustila si televizi.

„Co to děláš?“ zvolal.

„Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Užasl. Rozesmála se a on tázavě pohlédl do jejích očí. V nich viděl nikoli ji, ale sebe. Sám sebe předtím u večeře.

Zrcadlo, zrcadlo…

Ach, to mocné zrcadlení – ta jednoduchá technika. Kéž bychom ji stále měli na paměti. Kéž bychom včas vážili, zda to, co právě děláme druhým, si přejeme, aby jednou oni prováděli nám.

Jak píšu ve své poslední knize Protože, mnohdy si dopad svého jednání neuvědomujeme, dokud se k nám druzí nezačnou chovat úplně stejně. Pak nám dojde, o co přicházíme ne kvůli druhým, ale kvůli sobě.

Pozor, to není překlep. Napsal jsem: kvůli sobě. Ne: kvůli době.

Proč to tak zdůrazňuji?

„Promiň, tohle je důležité…“

Dám Vám hádanku:

Přes 80 % lidí si bez něj neumí představit jeden den – co kdyby zrovna bylo něco důležitého?

Přes 60 % lidí si ho nevypíná na noc – co kdyby se zrovna stalo něco důležitého?­

Přes 40 % lidí si ho bere i na záchod – co kdyby se zrovna dělo něco důležitého?

Už víte, co to je?

Příroda by pomalu měla přemýšlet, jak mobilní telefon učinit součástí člověka. Už takhle má u nás minus a divíme se, jak mohl člověk bez mobilu vůbec fungovat…

„Promiň, tohle je důležité,“ zní jedna z nejčastějších vět současnosti. Slýchá ji ten, který v dané chvíli není tak důležitý. Vyslovuje ji ten, který tvrdí: „Promiň, ale víš, je to dobou.“

Promiň, ne, není to dobou. Jestli doba může za to, že neumíme druhým souvisle stoprocentně věnovat svůj čas a energii, pak auta mohou za to, že bouráme, láhve za to, že se opíjíme, a propisky za to, že děláme hrubky.

Ne, člověče, za všechno v každé chvíli odpovídáš Ty – člověk.

Naslouchat je první povinností vztahu. I když není právně vymahatelná, vysvětlím, proč se vyplatí ji dodržovat.

A také objasním, co znamená OPRAVDU naslouchat.

Otočte, prosím, na 2. stránku.