Na co myslíš, to se uskutečňuje aneb Jak funguje vizualizace

- Reklama -

Rozhlédni se. Všechno, co vidíš a pochází od člověka, kdysi bylo jen myšlenkou. Za každým předmětem nebo službou byl člověk, který se držel své myšlenky, dokud ji neuskutečnil. Kdyby se jí nedržel, ten předmět nebo službu bychom dnes neznali. Anebo toho člověka.

Často jsem tázán, jak vlastně funguje vizualizace a zda má smysl vylepovat si nástěnky cílů a přání. Tak se mě před lety ptal i Vašek.

„Jaké máš přání?“ zajímalo mě.

„Chci hrát fotbal jako Cristiano Ronaldo.“

„A co pro to děláš?“

Zarazil se. Nedělal pro to v zásadě nic. Jen o tom snil. Nejedl, nespal, netrénoval jako Ronaldo. Nerostl. Jen o tom snil, že jednou „nějak“ vyroste.

A tak jsem mu vložil jeho fotku na zeď, jeho tapetu do mobilu a jeho život do hlavy.

Od příštího rána začal jako Ronaldo. Strava, trénink, regenerace. A kdykoli to chtěl vzdát, opakoval jsem mu, proč začal.

Dříve denně vstával i usínal s tím, že by chtěl žít jako Ronaldo. Nyní denně vstával i usínal s tím, že žije jako Ronaldo.

Vyjednal jsem mu kondičního a rehabilitačního kouče, který pečuje o elitní české fotbalisty. Staral se den za dnem o Vaškův růst. Dnes je Vašek nejlepším hráčem svého klubu. Jistě, není a nikdy nebude Ronaldo. Protože Ronaldo je jiná osoba. Ale tak jako se kdysi ptal, co má dělat pro to, aby byl JAKO Ronaldo, dnes se žáčci ve Vaškově klubu zase ptají, co mají dělat pro to, aby byli jako Vašek.

Vizualizace, uskutečňování představ, není žádný ezoterický zázrak. Je to logický sled událostí a kroků. A také uvědomění. To první zní: Když chceš něčeho opravdu dosáhnout, začni se chovat tak, jako bys toho už dosahoval a nechtěl o to přijít.

Jinými slovy: Jestliže chceš mít lepší postavu, stravuj se a sportuj tak, jako bys tu lepší postavu už měl a nechtěl ji ztratit. Protože jak myslíš, tím se stáváš.

1. pochopení: Co je důležité

Vstupme do letištní haly. Je tu neustálý ruch a pohyb. Tisíce podnětů. Hudba, povykování. Jeden impulz přes druhý. A náhle k nám někdo přistoupí: „Promiňte, nevyvolávají Vaše jméno?“

Přes všechen ten hluk jako bychom naostřili sluch. A někde zpovzdálí opravdu zaslechneme z reproduktoru: „Pane/paní XY, dostavte se neprodleně na odbavovací přepážku.“

Jak to, že to teď slyšíme, a předtím jsme to neslyšeli? To hlášení přece nezesílilo. Přesto ho slyšíme lépe.

Ano, správně: Protože se na něj soustředíme.

Z mého magazínu FC to dobře znáte: Na co se soustředíme, to roste. Naše myšlenka je jako semínko. Naše soustředění je jako úrodná půda. Čas je jako vláha. Čím déle se na něco soustředíme, čím déle tomu věříme, tím spíše to vyroste. Bez ohledu na to, co to je. Takovou moc má myšlenka. Respektive my.

Jedině my rozhodujeme o tom, co je pro nás důležité. Na mozek denně útočí statisíce podnětů. On dokáže přijmout a vyhodnotit asi 25 000 myšlenek. Každou by mohl dál rozvíjet, jakékoli se podržet. Ale čeká na nás, kterou si vybereme.

Tehdy zaúřaduje RAS, retikulární aktivační systém. „Chci slyšet hlášení letištního rozhlasu.“ Tento pokyn směřuje do solaru plexu (solárního pletiva) uprostřed hrudi. Hlava je totiž operativní orgán, ne sklad. Mysl musí být pořád průchodná a rychlá. Načež solar plexus, nervový spletenec, pokud opravdu na svém trváme, vysílá signály do všech dotčených smyslových orgánů a žádá vyplnění rozkazu.

Ačkoli zvuk letištního rozhlasu může být slabší než nejbližšího okolí, ačkoli se o naši pozornost mohou snažit jiné podněty, dokážeme nic jiného „nevidět, neslyšet“ – naše tělo hledá cestu k tomu, co opravdu chceme. A je schopno potlačit i biologické priority („Sakra, vždyť mám hlad.“ Nebo: „Jejda, chce se mi na záchod. To ale prostě musí počkat!„). Co určíme jako důležité, to prostě tělo řeší.

2. pochopení: To je Tvoje cesta

Naše vědomí je fyzické a duševní. Říká se tomu také mysl a podvědomí. Když bdíme, pracuje naše mysl. Když spíme, pracuje naše podvědomí, zatímco mysl je odpojena, odpočívá, regeneruje.

Do našeho podvědomí se ukládají všechny klíčové zkušenosti a podněty. V běhu všedního dne jaksi „nemáme čas“ řešit to opravdu důležité, spíše řešíme to opravdu urgentní. A spánek nám pak slouží pro vše, co je pro nás opravdu důležité. To, k čemu dlouhodobě směřujeme. Je o tom, čeho se bojíme, o našich emocích, souženích, všem iracionálním, co ovšem ovlivňuje během dne naše fyzické vědomí.

Málokdy rozumíme obrazům svých snů. Například padáme. Topíme se. Protože jde o symboly. Obraz je víc než tisíc slov. Utkví nám. Mnohdy se s úlekem probudíme a v té chvíli ani neumíme převyprávět, co se nám vlastně stalo. Ale máme určitý pocit. A ten nás pak během dne ovlivňuje. Protože pocity vytvářejí myšlenky, myšlenky vedou k činům a z činů plynou výsledky.

Proto nikdy nepodceňujme sny. Zvykli jsme si svému podvědomí říkat intuice. Je to ten hlas, který nám slabě během dne mluví do našeho vědomí. Jsou to emoce, které ovlivňují každé naše rozhodnutí (učiněné fyzickým vědomím, rozumem). Je to – mysticky řečeno – naše duše, která ví, kudy jít za svými sny.

Nezřídka se stane, že se uprostřed noci probudíme a zničehonic víme řešení dlouhodobého problému. Nebo se vzbudíme hrůzou v obavě z události, která vůbec nenastala. Nebo nás napadne geniální myšlenka, která však po probuzení ráno už nevypadá tak geniální – protože ji začne hodnotit rozum, fyzické vědomí.

Pak se děje to, že pochybujeme o tom, co vlastně uvnitř chceme. Bojíme se přerušit kariéru a vyrazit třeba na delší dobu do zahraničí. Nebo odejít od partnera. Nebo začít cokoli nového – ačkoli bezprostředně po probuzení jsme o něčem jasně rozhodnuti, za pár minut se nám „už nechce“.

3. pochopení: Co umí trvalá vize

Emil Zátopek říkal: „Nelze porazit člověka, který se nikdy nevzdá.“

Nemluvím o víře. Mluvím o přesvědčení. O utkvělé představě, která se stává životní vizí. Funguje jako magnet. Přitahuje změnu.

Moje kamarádka, studentka Katka, si vysnila, že bude cestovat kolem světa. Neměla na to prostředky, čas ani informace, jen o tom snila. Pořád o tom snila. A já jsem pozoroval, jak se průběžně mění.

Začala sledovat cestopisy, levné letenky, navštěvovat internetové komunity cestovatelů, pozorovat jejich zkušenosti. Pak vycestovala do Anglie. Dva roky tam pracovala. Učila se jazyk, vydělávala, zvykala si na jiné prostředí. A najednou – cestuje kolem světa.

Není to zázrak. Je to výsledek její vytrvalé soustředěné cesty. Obraz, který měla stále před očima, ji vedl jako vzdálené světlo temným lesem. Neznala cestu, ale to neznamenalo, že ji nemůže najít. Hledala ji. Kdo hledá, může najít. Kdo nehledá, nikdy nenajde.

Viděl jsem mnoho mentálních tréninků. Sportovec jen leží a vizualizuje si například běh. Přístroje snímají, že do jeho svalů směřují z mozku úplně stejné impulzy jako při reálném závodě.

Mozek totiž nerozlišuje mezi skutečností a představou. Pro mozek je obojí stejně reálné. Jestliže si nyní, na sklonku zimy, opravdu hluboce představíme sami sebe na teplé pláži, jsme schopni navnímat horké slunce, zpěv tropického ptactva, zdravý přímořský vzduch, sůl v ústech, hluk příboje, rozrážejícího se o kamenný útes, ucítit na svých bosých kotnících zpěněné vlny i horký povrchní nebo naopak chladivý hluboký písek.

Díky této pouhé představě jsme schopni změnit své pocity. Být najednou klidní, vyrovnaní, naplnění. Zkrátka: Jak myslíme, je. A je, jak myslíme.

Když se fotbalista Vašek nedávno stal hrdinou zápasu, řekl mi: „Víte, co je na vizualizace nejkrásnější? To, že nakonec zjistíte, že nejde ani tak o výsledek, kterého vizualizací dosáhnete, ale o to, jak dokážete posunout sami sebe.“

Vizualizace opravdu není zázrak. Je to ustavičná cesta za tím, čemu dáme a nepřestaneme dávat prioritu. I cestovatelce Katce pomohl vesmír. Ne snad tím, že by jí sám splnil sen a jednoho dne v poštovní schránce nalezla letenky i poukázky do hotelů. Ale tím, že ji, tak jako každého z nás, stvořil tak, abychom si pro jakýkoli sen postupně došli. Pokud ho ovšem za důležitý opravdu považujeme.

O tom už nerozhoduje vesmír, ale my. Mimochodem, už víte, proč se Vám zdál zrovna dnes určitý sen?

  • Jak plnit svůj život více tím, co chceme, než tím, co nechceme? Inspirujte se v magazínu FC.
  • V mobilu nebo na tabletu můžete číst magazín FC také v elektronické podobě.

© Petr Casanova