Muž, který uzdravuje vodu

Všichni ji potřebujeme. Tvoří naši součást. Potřebujeme, aby byla zdravá. Ale jak ji ošetřit bez chemie? Jak ji pít z vodovodního kohoutku tak, jako bychom ji pili z přírodního zdroje?
- Reklama -

Zdeňkovi je sedmapadesát. Dlouhé čtvrtstoletí měl těžkou hlavu. Vyvíjel něco, co svět potřebuje, avšak zároveň tušil, že to nemusí být kladně přijato. 

Zní to paradoxně, že?

„Člověku se nežije lehce, když ví, že dokáže celou planetu oprostit od zbytečné chemie, ať jde o vodohospodářství nebo zemědělství, a zároveň musí přijmout, že dnešní společnost nějak funguje – od marketingu po byznys. Přesto mi to nedalo a jdu dál svou cestou,“ říká.

Ví, na jak křehký led se pustil. Ví to i jeho rodina – všechny děti, a především manželka…

„Když jsem Zdeňka poznala,“ vzpomíná Alena, „a on se mi svěřil se svými objevy, dodal: ,Nemohu s tím vyjít ven. Chci žít klidný život. Nechci, aby mě jednoho dne někdo zastřelil, protože by měl pocit, že mu ničím celý byznys.‘ Na tom jsme spolu pracovali nejdříve – jak odblokovat psychickou bariéru v jeho hlavě a upevnit jeho důvěru v lidi. Jedna věc nám to usnadnila: zjištění, že právě tohle je náš úkol.“

Zdeněk a Alena – manželé, jejichž osudové setkání mění víc než jen jejich životy.

Jak se dozvíš svou misi v životě

Zdeněk i Alena v minulosti zažili klinickou smrt – takzvaný přechod „na druhý břeh“. Zdeněk je uznávaný vědec, biochemik, pracoval v Akademii věd ČR, studoval i makromolekulární chemii. Žádný šarlatán. A přesto – před světem mezi nebem a zemí nemůže zavřít oči. Protože on TO zažil.

„Celé bych to shrnul do věty: Když jsem se probudil zpátky do těla, byl jsem, slušně řečeno, naštvaný.“

Alena je ohledně prožitku klinické smrti sdílnější: „Ani já jsem odtamtud nechtěla zpátky na tento svět. Tu jinou úroveň vědomí jsem si nepřivodila nějakou nehodou, ale meditativní cestou. Nezapomenu na to – náhle jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Vystoupila jsem z těla do absolutní lásky. Ten rajský pocit, který mě zaplavil, se nedá popsat. Za mnou byla tma, přede mnou vábivé bílé světlo a úchvatná brána, za kterou se objevovala překrásná louka – taková, do jaké prostě chcete vstoupit.“ (Proč nevstoupila? Proč se vrátila zpátky do fyzického těla? Jak to nahoře do detailu vypadalo? O tom všem čtěte na straně 14 tohoto magazínu FC).

Vypadalo to jako náhoda, ale po této zkušenosti potkala Zdeňka – vědce, který už ale běžným vědcem nebyl. Proč? „Dříve jsem, tak jako ostatní kolegové z Akademie věd ČR, razil zásadu, že co nejde spočítat nebo zanalyzovat, neexistuje. Ale pak mi oči otevřela vlastní zkušenost, údajně nevyléčitelná nemoc.“ Proč používá slovo „údajně“? Protože ze své nevyléčitelné choroby se vyléčil. Sám. Vlastním rozumem.

Systém nemusí mít vždycky pravdu

„Okolo 16. roku věku jsem začal mít potíže s ledvinami. Zničehonic. Podle lékařů byly zanesené, postupně mi omezovali pití,“ vybavuje si Zdeněk. „Chtěl jsem pochopit, proč se to stalo a děje. Proto jsem se začal zajímat o přírodní vědy. Přemýšlel jsem i o studiích medicíny, ale pak jsem si uvědomil, že medicína mi vlastně už své odpovědi už dala, tedy ty, na které stačila. A proto jsem šel na biochemii. A jsem za to vděčný. Umožnila mi totiž nahlédnout hlouběji do člověka, pochopit, co je v mých ledvinových buňkách špatně. Lékaři dokolečka opakovali: ,To je chronický zánět ledvin. Jste doživotně odsouzen k dialýze!‘ Ale já jsem nevěřil, že neexistuje jiná cesta. A pak jsem si během tři čtvrtě roku sám obnovil nemocné ledviny. Jako bych si je buňku po buňce vyměnil. A už nikdy jsem na dialýzu nemusel…“

Zdeněk Čermák je živým důkazem toho, jak osud provádí člověka jeho životem. Zdeněk to shrnuje: „Moje nemoc mě přinutila studovat lidské tělo a metabolismus. Díky získaným poznatkům a selského rozumu jsem se odvážil léčit sám. Objednával jsem si konkrétní živiny – vitaminy, stopové prvky, minerály. Když mi po čase odebrali krev a provedli testy na CT, užasli. Celou dobu mi tvrdili, že musím dodržovat standardní ledvinovou dietu, ale já všechny její zásady porušil. Lékaři mi povolili denně maximálně 35 gramů čistých bílkovin, ale já si jich naordinoval 210! Argumentoval jsem: ,Biochemie přece říká, že bílkoviny vytvářejí PROTIZÁNĚTLIVÉ látky. Jestliže mám v ledvinách ZÁNĚT, pak se nevyléčím tím, že budu jíst MÉNĚ bílkovin. Potřebuji jich naopak VÍC!‘ No a od té doby nejsem nemocný. K doktorům docházím jenom na pravidelné kontrolní odběry krve. Všechny výsledky jsou absolutně v pořádku.“

Tehdy mu bylo teprve 24 let. Ale pochopil, že „systém“ nemusí mít vždycky pravdu. Ostatně, to díky Zdeňkovi pochopil i systém sám. „Dnes na všech svých projektech a vynálezech spolupracuji s lékaři. I oni už přiznávají, že klasická celostní medicína prostě nemá odpovědi na všechno a je nutné ji rozšířit například o alternativní metody,“ říká. A tím byla jeho další cesta daná. Zvláště když o své zkušenosti se samoléčbou ledvin vyprávěl při seznámení Aleně. Ta dnes konstatuje: „Všechno, co Zdeněk prožil, určilo to, co Zdeněk dělá. A všechno, co Zdeněk dělá, je návrat člověka k přírodě, k porozumění přirozenému nastavení těla.“

Cestou uzdravení člověka

Ačkoli se potkali biochemik a manažerka, tedy lidé z odlišných světů, jedno měli od začátku společné – zážitky ze stavu klinické smrti. Zdeněk je prožil v letech 1979 a 1981, Alena v roce 2012. „Když mi o tom začal vyprávět, ohromilo mě to. Do té doby jsem si totiž připadala jako blázen a raději jsem o svém zážitku nikomu neříkala. A při poslechu Zdeňkových slov mi došlo, že všechno to byla pravda. A že není náhoda, že jsme se právě v té chvíli potkali.“ A co myslí „tou chvílí“? „Zdeněk měl dlouhých 26 let v šuplíku spoustu nápadů na produkty z vlastních nekonečných výzkumů. Už na Akademii věd ČR zkoumal inovativní nanotechnologie v oblasti zabránění množení mikroorganismů v různých oblastech hospodářství, zabýval se zkoumáním lidského metabolismu, těla a všeho, co jej ovlivňuje. Byl schopen napravit ne metabolismus jedince, ale celého lidstva. Ovšem byl to ,jen vědec‘. Já zase měla zkušenosti s podnikáním, obchodem, poradenstvím. Uvědomili jsme si, že to máme dát dohromady a může vzniknout firma, která začne uzdravovat svět. A začali jsme od toho, co je pro člověka nejdůležitější – od vody,“ popisuje Alena.

Vypadá to jen jako obyčejná roura. Ale když jí proteče voda, uvede ji do přírodního nastavení. Bez chemie.

Zdeněk sedí nad převratnou jednotkou, která dokáže odstranit z vody jakoukoli chemii a mikroorganismy, které se v ní vytvářejí, množí a my je pijeme. Té vodě se sice říká nezávadná, ale to proto, že je chemicky ošetřená. Zdeněk přišel na to, jak vodu zbavit všeho nepatřičného a vrátit jí dokonce původní přirozenou energii, čistotu a chuť. Všechno podstatné kolem jednotky, která vzbudila ve světě velký rozruch a už si ji masově instalují nejen domácnosti, ale i velké továrny, a která prošla několikaletou úspěšnou certifikací, je v novém magazínu FC. Alespoň něco málo ze Zdeňkových slov k zamyšlení:

  • „Všichni máme tělo tvořené nejméně ze dvou třetin vodou. Proto potřebujeme čerpat hodně dobrou vodu. Přemýšlet o tom, co pijeme nebo čím se sprchujeme, protože z vody, kterou se sprchujeme, se do těla, potažmo do krve, vstřebává až sedmdesát procent jejího obsahu, tedy z čeho je složená. Už moje profesorka na biochemii vždycky říkala: ,Nemažte si na tělo nic, co byste si nenamazali na chleba!‘ Přes pokožku se totiž do našeho těla dostává prakticky totéž, co ústy.“
  • „Je kuriózní, že si čistíme zuby, protože nám někdo řekl, že v dutině ústní vadí biofilm. Ale že daleko znečištěnější biofilm máme ve vodovodním potrubí nebo na kohoutku, a že tu vodu následně těmi samými ústy pijeme nebo se jí sprchujeme, to už nám nevadí.“
  • „Lidé často nevědí, že voda z kohoutku je sice ošetřená, ale chemicky, a že to ošetření není třeba, protože si vodu můžeme kdekoli ošetřit sami BEZ chemie – všichni ji můžeme mít čistší, chutnější a vůbec kvalitativněji o několik úrovní výš.“
  • „Jednou jsme byli účastníky odborné konference ohledně vody. Organizátor říkal účastníkům, že se nemusejí ničeho bát, že voda na jejich stole je perfektně ošetřená. Vedle té jejich našedlé vody jsme trochu provokativně postavili sklenici své vody, která prošla jednotkou. Prostě nám to nedalo,“ směje se Zdeněk a nezapomene na reakci odborníků. „Věděli jsme, že rozdíl byl markantně viditelný. Naše voda byla naprosto bělostná – prostě v původním přírodním stavu. Soused, sedící vedle nás, vykřikl: ,Co to propánakrále máte?‘ My: ,VLASTNÍ vodu. Jinou nepijeme.‘ Pro ně byl náš vynález šok. Víte, oni celé generace hledají řešení a nemohli se zbavit biofilmů ve vodovodních trubkách jinak než chemií. Když jsem jim popsal svůj princip, řekli: ,Okamžitě s tím do světa. On to totiž akutně potřebuje.‘ Já to vím. Voda totiž světu začíná chybět, myslím vodu neznečištěnou. Navíc je pořád víc sucha a odborníci dávno řeší, jak k pití využít odpadní vodu. A my máme řešení na recyklaci bez chemie. I na to přijde čas.“

Zdeněk a Alena představují světu své vynálezy postupně. Ne proto, že by hamounili, ale uvědomují si, jak je nutné každý objev důkladně vysvětlovat, protože lidé, navyklí na jednu pravdu, mu nedůvěřují.

Zdeněk také v minulosti důvěřoval pouze systému, až do nejhrůznějšího okamžiku svého života. Ten se přihodil jeho novorozenému synkovi. „Když mu bylo pět týdnů, dostal průjem. U tak maličkého dítěte je to ohromný problém, protože mu ještě chybí voda. V nemocnici mu doktorka začala píchat antibiotika. Jako biochemika mě to udivilo, ale prý to schválil primář. Do dvou hodin maličký dostal silnou alergickou reakci. Celý otekl a zrudl. Začal jsem řvát. Okamžitě se synovi dala kapačka, já jsem určil, co v ní bude, a doma jsem rychle míchal svůj koktejl ze živin, tak jak mi říkal selský rozum a vědomosti z biochemie. Do rána byl synek v pořádku. Tedy, až na stolici. Z testů vyplynulo, že mu aplikací antibiotik vyrazila alergie na lepek, mléko, prach. Oni mu prostě zničili imunitu. Tak jsem znovu zasedl k moudrým knihám a namíchal směs sójových bobů, vitaminů a dalších živin, kterými jsme malého krmili přibližně tři čtvrtě roku. Ačkoli už se nikdy neměl alergie zbavit, úplně se uzdravil. Dnes nemá vůbec žádné alergie. Proto tvrdím: VŠECHNO JDE ŘEŠIT!“

Chceme detoxikovat planetu

V tomto magazínu FC Zdeněk popisuje, jak „náhodně“ na jedno řešení přišel, jak ho inspirovaly padající sněhové vločky a proč bychom měli více porozumět vodě. Faktem je, že i certifikační proces ukázal, že jeho jednotka umí uzdravit vodu a vrátit ji do původního nastavení, jak ho stanovila Matka příroda, a to i pro člověka a jeho metabolismus, na jehož chodu se zásadně podílí.

Zdeňkovou pointou je, že jednotka nepoužívá chemii, ale nanotechnologii. Ta nepatřičnosti ve vodě, které tam příroda rozhodně neumístila, změní (rozloží nebo chemicky prováže) tak, že se prakticky rozplynou. Člověku tak už nemohou ublížit nejen organické toxiny, farmaka a pesticidy, které proniknou do spodní vody, ale ani ženské hormony a jejich metabolity, které se do vody dostávají různou cestou. „Výzkum pořád pokračuje a neustále vytváříme další a další typy vložek do jednotky, které stávajícím klientům ihned upgradujeme. V současnosti už bez chemie dokážeme vyčistit až devadesát procent nežádoucího obsahu ve vodě. Fungujeme dnes i tak, že nám zájemci posílají rozbory vlastní studnové vody a my řešíme problém na míru. Instalujeme i do továren, mlékáren, různých provozů. A samozřejmě, bylo to i podmínkou certifikace, rozdíl v kvalitě vody je objektivně číselně prokazatelný, měřitelný. Kromě toho je cítit v chuti i vůni. Někteří klienti,“ usmívá se Zdeněk, „nám po instalaci vyděšeně volají, že jim z kohoutku teče něco jiného. Aby ne, když skutečná ryzí voda je zářivá, křišťálová, prostě taková, jakou ji pro nás vytvořila příroda. A my ji lidem vracíme.“

Než potkal Alenu, bál se s tím vyjít na světlo. „Ale, víte, když zažijete klinickou smrt, odstraní se Vám strach ze smrti. Zjistíte, že se nemáte čeho bát. Nikdo z nás by neměl mít strach ze smrti, ale ze života, který nezačal pořádně žít – ze života, kdy nestačil naplnit důvod, pro který tu je. A podle mě ta moje životní mise zní snížit stav chemie ve všem,“ říká Zdeněk. „Ano, při založení firmy jsem pořád měl strach. Jenže pak se stalo něco úžasného. Začali mi vstupovat do života lidé, kteří mi chtějí pomoci. Zdá se mi, že už tím se transformuje svět. Že přestáváme slyšet samé Jájájá. Začíná spolupráce. A to je dobře. Protože předpokladem globální změny je opravdové lidské propojení.“

A mluví konkrétně. „Propojujili jsme se s developery, kteří jen neprodávají byty nebo domy, ale u svých projektů vysloveně řeší kvalitu bydlení a života včetně čistoty vody. S námi nabízejí exkluzivní bydlení – s nezávadnou, netoxicky ošetřenou vodou. A mým snem je, aby tyto jednotky měli k dispozici úplně všichni lidé na světě. Mou vizí je prostě detoxikace planety Země,“ dodává Zdeněk. „Ale jestli se ta vize naplní, to už nezáleží jen na mně, ale také na lidech samotných. Buď pochopí, co je pro ně dobré, nebo ne. Nicméně na tom, že to je můj úkol a že v tom mám pokračovat, to nic nemění.“

  • Zajímá Vás celý příběh, a to i s detaily, nad kterými zůstává rozum stát? Čtěte na stranách 13 až 19 tohoto vydání magazínu FC. Pokud zakoupíte v rámci předplatného, neplatíte poštovné.

© Lukáš Kvapil