Jak najít nejlepšího přítele v sobě: 6 každodenních afirmací před zrcadlem

- Reklama -

Narodil jsem se 30. srpna a do školy šel bez odkladu. To znamenalo, že jsem v první třídě byl ten nejmladší a nejmenší. Když si spolužáci při tělocviku měli vybrat spoluhráče do týmu, já jsem uprostřed tělocvičny zůstal vždy sám, poslední. Toho nejmenšího nikdo nechtěl.

Vím, co je být sám, odmítaný, trpěný. Rozumím všem, jejichž osamělost umocňuje Facebook a hláška, která jednou vyskočila i mně:

„Nemůžete přidat sám sebe do svých přátel.“

To jen dokazuje, jak nás sociální sítě klamou. Přece my jsme ta jediná bytost, která je a bude s námi ve všech těžkostech až do posledního výdechu. Naopak POTŘEBUJEME se na sebe spolehnout, věřit si, najít v sobě podporu. POTŘEBUJEME si umět odpouštět chyby, zvedat se, když padneme, a hlavně se nikdy neopustit. POTŘEBUJEME být sami sobě přítelem. Dokonce tím nejlepším přítelem.

Jako malý jsem to neuměl. Měl jsem problém mít rád sám sebe. Čím více mě odmítalo okolí, tím více jsem se odmítal sám. Nevěděl jsem, že právě tehdy, kdy mě odmítají druzí, mám sám sebe podpořit – právě tehdy říct odrazu v zrcadle, že mi na něm záleží. Místo toho jsem si připadal cize a byl sám sobě naopak tím největším nepřítelem.

Býval jsem často nemocný, protože ne-moc vyjadřuje, že nad vlastním životem ztrácíme moc. Ale zpětně za to jsem moc rád. Čím osamělejší jsem byl, tím více jsem poznával sám sebe. A čím větší tma kolem mě byla, tím lépe jsem chápal, že tím světlem, na které tolik čekám a které tolik vyhlížím, jsem já sám.

A že MOHU pro sebe být tím nejlepším přítelem.

Hledal jsem cesty. Ostatně, o nich je také toto vydání magazínu FC Jak vypouštět zbytečné starosti. Všem, kteří je ve svízelných chvílích a vnitřních splínech hledají také, mohu poradit pro začátek šest jednoduchých afirmací. V součtu je to pouhých 40 slov, která na první poslech vypadají jako nic, ale pro mě znamenala všechno. Vrátila mi naději, sílu, pozitivní energii, kdykoli mi docházely.

Třeba i Vám následující afirmace pomohou.

Opakujte, prosím, po mně: Slibuji, že…

modlitba-muze

1. „Nebudu minulost používat proti sobě!“

PROČ JE TATO AFIRMACE TAK DŮLEŽITÁ? Protože všechny chyby, slabosti, přešlapy a neúspěchy nás buď posouvají, pokud jsme ochotni se učit, nebo zraňují, pokud se učit ochotni nejsme.

Minulost je náš hlavní učitel. Učí nás nevyčítat si žádná stará rozhodnutí. Jednak je není možné vrátit ani změnit, a jednak se všichni snažíme dělat to nejlepší, co v každé chvíli umíme – se znalostmi, dovednostmi, hodnotami a zkušenostmi, které v té době máme.

Jistěže, kdybychom měli stejnou možnost dnes, rozhodneme se jinak, protože už jsme jinak vybaveni. Ale to jen proto, že jsme mezitím nabrali zkušenosti, které nám umožnily vyzrát, vyrůst.

Zpětně si vždycky připadáme jako naivní a hloupí. To je dobře. Je to správný signál, jak moc jsme od té doby pokročili – jak moc už vnímáme svá tehdejší selhání.

Proto nepoužívejme minulost proti sobě. Naopak, děkujme jí za to, že nás časem naučila rozhodovat se jinak.

2. „Budu žít takový život, který připadá dobrý mně, ne jiným!“

PROČ JE TATO AFIRMACE TAK DŮLEŽITÁ? Protože nikdo jiný než my ve skutečnosti nemá odpovědnost za náš život. Kdykoli nás to svádí házet vinu za svou přítomnost na někoho jiného, děláme vážnou chybu: Zbavujeme se vlastní odpovědnosti, která je současně naší příležitostí. Pokud totiž přiznáme odpovědnost za situaci, v jaké jsme se ocitli, uvědomíme si, že s ní můžeme také pohnout. Kdo odpovědnost za svou současnost neuznává, ten jen pasivně čeká na iluzorní osobu, která s jeho životem pohne. Jenže taková osoba neexistuje.

Nikdo jiný, jen my sami, si vydáváme povolení, jakou cestou v životě půjdeme. Jiní lidé možná odmítnou jít stejnou cestou po našem boku, ale to je v pořádku, oni mohou mít svou vlastní cestu. Stejně tak je v pořádku, když nás budou odrazovat, že naše cesta „není správná“. Budou mít pravdu. Podobně jako my. Pro ně naše cesta opravdu nemusí být správná, stejně jako pro nás nemusí být správná jejich cesta.

Nikdo nežije v naší kůži. Nemá naše geny, výchovu, postoje, zkušenosti, pohledy na svět, hodnoty, priority. Nikdo tedy nemůže pochopit, jak se cítíme nebo čeho se bojíme, jestliže nezná celý náš příběh.

Proto, kdykoli se rozhodneme vytvářet své vlastní štěstí (ať má jakoukoli podobu), může kolidovat s představami druhých. Neznamená to, že bychom my nebo oni byli horší. Jsme pouze jiní.

3. „Ukončím vztahy, které pro mě přestaly být stvořeny!“

PROČ JE TATO AFIRMACE TAK DŮLEŽITÁ? Protože nám neustále vstupují do cesty nějací lidé. Někdo nás využívá, jiný zneužívá. Kdekdo by bral, abychom mu pomohli budovat jeho štěstí, abychom ho podporovali na jeho cestě, abychom tvořili jeho sny místo něj.

Ale my se musíme naučit, že život máme jenom jeden. A že s každou minutou se zkracuje. Někdy se musíme umět rozhodnout: Druzí, nebo já? A dát sami sobě prioritu.

Neznamená to přehlížet druhé. Druzí nám vstupují do cesty s určitým úkolem. Ať zůstanou, nebo odejdou, pokaždé nám po nich něco zůstává. Nejčastěji zkušenost, kterou nám předali. Nevyplývá z toho ovšem to, že by ti, kteří nám kdy předali nějakou zkušenost, měli v našem životě zůstat.

Nahlédněme do jakékoli knihy. Málokteré postavy, které se objeví na začátku děje, zůstávají až do poslední kapitoly. V životě je to stejné. Naučme se rozlišovat, na kom záleželo, na kom nikdy nemělo a na kom vždy bude.

V každém okamžiku si vytvářejme takové okolí, se kterým je nám dobře a posouvá nás. Statistiky říkají, že všichni jsme průměrem pěti osob, s nimiž trávíme nejvíce času. Pokud se náš život pozitivně nerozvíjí, pak často trávíme až příliš času s někým, kdo už nepatří do přítomnosti, ale do minulosti – kdo nám nedává nic nového a dobrého, respektive kdo nám nedává nic kromě bolesti hlavy.

Je to stejné, jako když pijeme vodu, kterou jsme si kdysi před lety natočili. Jen proto, že tehdy byla dobrá a vhodná, nemusí být správná teď. Stojatá voda totiž hnije. Neznamená to, že by daný člověk byl špatný. A také to neznamená, že by nemohl mít vhodný pro někoho jiného. Mějme ale na paměti, že naše pocity jsou spolehlivé signály. V každém okamžiku jsme přesně tam, kde potřebujeme být, abychom začali poznávat, jaký má být příští krok. Například:

4. „Nedovolím ničemu a nikomu, aby mi dlouhodobě brali úsměv!“

PROČ JE TATO AFIRMACE TAK DŮLEŽITÁ? Protože neexistuje nic jako dlouhodobé štěstí. Abychom si vychutnali spokojené pocity, musíme být občas vystaveni neúspěchu, selhání, prostě neštěstí. Proto jsou na světě cukr a sůl, dobro a zlo, noc a den, láska a zrada, bolest a uzdravení. Je tu však jedno ALE.

Tím ALE je dlouhodobá skepse. Dlouhodobě špatný pocit, přesvědčení, že jsme sami se sebou v nesprávné společnosti (více v článku 9 stupňů deprese aneb Jak se stáváme cizincem ve vlastním těle).

Tu emoci nám může někdo špatný vnuknout. Stačí jedno bolestivé slovo, pochybnost, brouček do hlavy – a máme po úsměvu, naději, víře, odhodlání, vytrvalosti, snu. Proto potřebujeme prostředí, které nám vždy udělá dobře. A to prostředí musí být nejen kolem nás, ale tak jako u okurek naložených v láku pronikat i přímo do nás.

Sepišme si okamžiky, které nám dávají dobré pocity. Nezapomeňme na všechny pozitivní vzpomínky, všechny své úspěchy, zkrátka všechno, na co můžeme být pyšní nebo za co můžeme být vděční. To je náš zásobník dobré energie. Může to být kniha, film, místo, atmosféra, člověk. Něco, díky čemu, nebo někdo, díky komu zjišťujeme, že není nic tak posilujícího jako úsměv, který prosvítí slzy. Je jako slunce, které prozáří dešťový mrak. Vznikne nádherná duha plná barev. Prosvítí černou, ve které bychom jinak zůstávali zakleti.

Ne, nikdo z nás nedokáže být dlouhodobě šťastný, jestliže jde život hladce. Člověk je návykový tvor, zvykne si dokonce na cokoli slastného, ale omrzí ho i pozitivní stereotyp. Jen si dejte kornoutek točené zmrzliny. Chutná? Tak si dejte druhý, pátý, desátý… Ačkoli ta zmrzlina se nezmění, Vaše uspokojení ano. Přestanete cítit, co je slastné. Ze slastného se stane odporné.

Proto my všichni potřebujeme nové výzvy, touhy, sny. Občas potřebujeme i to, aby cesta k našemu snu bolela – abychom si úspěch museli vydřít, zasloužit. O to víc si ho pak vážíme.

K tomu ale potřebujeme NEDOVOLIT, aby nás kdokoli držel na dně. Ani my sami (více v sebeuvědomujícím článku 3 největší dary, které najdeš na dně).

5. „Budu si vážit života, který mám!“

PROČ JE TATO AFIRMACE TAK DŮLEŽITÁ? Protože až příliš lidí přeceňuje to, co nemá, a podceňuje to, co má. Výsledkem je dlouhodobá sebelítost, závist, nevraživost, neochota mít druhé nebo sebe rád. Paradoxní je, že se takto chovají i bohatí lidé nebo ti, kteří mají objektivně spoustu důvodů pro to být šťastní. Ale nejsou. A to jen proto, že se tito lidé více zaměřují na to, co v minulosti mohli nebo měli udělat, než na to, co v přítomnosti mohou nebo mají udělat.

Rádi mluvíme o nespravedlnosti. Že nedostáváme to, co chceme, nebo co si zasloužíme.

Jenže život JE spravedlivý. Za všechno, o co jsme kdy přišli, jsme něco jiného obdrželi. Za všechno, co v životě draze koupíme, něco obdržíme. Život je poctivý obchodník – ctí cenu a hodnotu. Cena je to, co platíme. Hodnota je to, co za cenu dostáváme.

Když si nevážíme zdraví, přicházíme o něj. Když si nevážíme lidí, přicházíme o ně. Když nám záleží na lidech, kterým na nás nezáleží, jsou na nás trvale přisátí. Obklopujeme-li se lidmi, kteří nám činí špatně, pak nám i v tomto život vyhoví – ty lidi nám prostě neodebere.

Život nás tím učí, jak si máme sami sebe cenit. Naše chyby vyměňuje za zkušenosti. Proto bychom účetní knihu svého života měli vést v každém okamžiku vyváženě – sčítat nejen ztráty a starosti, ale také zisky a radosti.

Kdykoli ztratíme člověka, ale získáme sami sebe, neměli bychom mluvit jen o ztrátě, ale také o zisku. Kdykoli pochopíme, že se o něco, čeho jsme si nevážili, máme začít starat, neměli bychom být životu nevděční. Protože on to s námi myslí dobře, i když to někdy bolí.

6. „Budu na sobě pracovat!“

PROČ JE TATO AFIRMACE TAK DŮLEŽITÁ? Protože mnoho lidí měří svůj život podle toho, kde se právě nacházejí a co právě umějí. Jenže to je omyl. Vzdálenost nikdy neměříme milníkem, u kterého právě stojíme, ale skutečnou vzdáleností, kterou jsme ušli od začátku. Ta vyjadřuje náš růst, naše zdokonalení.

Náš osobní posun je o každém kroku, který jsme přes bolest zvládli, o každé překážce, kterou jsme překonali, o každé trpělivosti nebo pokoře, kterou jsme projevili, o každé zkušenosti, kterou jsme nabyli.

Nevšímejme si svého úspěchu až v cíli. Sledujme celou svou cestu. Učme se překonávat sami sebe, své slabé chvíle, přijímat změny, které jsme si možná nepřáli, protože pamatujme, že život nám nedává to, co chceme, ale to, co potřebujeme. Jen tak se posuneme na místa, na kterých jsme nikdy předtím nebyli a o kterých jsme doposud nevěděli.

Nezapomínej:

Být sám sobě nejlepším přítelem znamená podržet se v okamžicích bolesti, splínu, úzkosti. Neztrácej naději a víru. Jen se rozhlédni. Vžij se do stromů. I ony každý podzim shazují listy v přesvědčení, že přijde jaro.

A mají pravdu. Jaro vždycky přijde. Nedá se tomu zabránit. Ani v Tvém životě.

Příroda totiž odnepaměti ví, že změna je život. A cukr nejlépe oceníme, když přijde po slaném období.

© Petr Casanova