„Chudí“ versus „bohatí“ na Instagramu: Proč mají všichni dokonalejší život než já?

Můj kamarád je milionář. Tím myslím, že vydělává řádově miliony korun každý měsíc.

Cestuje soukromým letadlem a na místa, která mnozí ani nenajdou na mapě. Včera se vrátil z Aruby. A sám. Má totiž problém: Nemůže sehnat pořádnou partnerku. „Přitahuju nálepky,“ říká o druhu žen, které se lepí na jeho peníze. Těžko hledá ženu, která by milovala jeho, a ne jeho život.

Jednou objednal helikoptéru a večeři s osobním číšníkem na útesu, do kterého narážel mořský příboj. „To je nádhera,“ zvolala. Byl šťastný. Věřil, že konečně v ženě zapálil romantický oheň. Věřil tomu, než dodala: „To je nádhera, to bude fotka!“ A než zaprotestoval, namířila mobil. „Ne, ještě nepij. Dělej, že jíš. Nakloň se. To zapadající slunce vyřeším filtrem. Teď je to dokonalé! Ne, ještě jinak.“ Jídlo chladlo a můj kamarád žasl.

Ta žena byla na jednom z nejkrásnějších míst světa. Ale neviděla ho. Žila ne pro to, co měla kolem sebe, ale co měla před sebou. Na displeji. „Celý večer z něj neodtrhla oči. Výběr fotky, úprava fotky, napětí, řešení nových lajků a komentářů. Život ji úplně míjel. Nezajímalo ji prostředí, ale obdiv okolí. Pořád jen opakovala otázky: ,Co ještě mohu vyfotit? Co by mi publikum mohlo závidět? Jak je to dlouho, co jsem naposledy sdílela?'“

To nejdůležitější se nedělo kolem ní, ale v telefonu. Počet lajků rozhodoval o tom, zda žije správný život – se správným člověkem.

Můj druhý kamarád není milionář, ale milionový kluk. Tím myslím, že má sice průměrnou výplatu, ale pro partnerku by se rozdal. I on má problém sehnat pořádnou. Ta poslední od něj odešla se slzami v očích. Nebyl jí totiž schopen dát to, co viděla u ostatních na Instagramu…

Dovolené! Šatník! Večeře! Nic jiného než luxus u ostatních neviděla. „Podívej, jak pořád cestují – zatímco s Tebou se nikam nepodívám. Koukni, jaký mají život, u jakých nádherných aut se fotí. Ty mají PARTNERY!“

Byla nešťastná a příčinu viděla v mém kamarádovi. Kdyby byl bohatší… Jenže co s „outsiderem“?

Ano, OUTsiderem. Protože byl OUT.

„Co se to se ženami děje?“ ptali se oba. „Proč se všechny ženy potřebují prezentovat jako dokonalé? Proč hodnotí kvalitu prožitého dne podle počtu lajků? Proč se všechny domnívají, že musejí mít LEPŠÍ život než ostatní? Proč nedokážou přijmout to, že ten jejich byl, je a vždycky bude JINÝ?“

Uklidnil jsem je už tím, že jsem je navzájem seznámil. Pochopili, že dlouhodobý vztah nezáleží ani tak na tom, kolik sami mají peněz, ale na jaké lidi konkrétně natrefí. Proč je dlouhodobý vztah s některými tak nesnadný?

1. Láska k majetku je trvalejší než ke konkrétnímu člověku

Zní to krutě, ale láska k člověku je jako motýl. Nikdy nevíte, kdy a na koho si sedne, nebo kdy přelétne.

Člověk je totiž konkrétní, zatímco majetek všeobecný. Kdo miluje majetek, miluje ho pořád. „Dokud ho mám, vím, že mě žádná z milenek neopustí,“ říká na rovinu jeden známý podnikatel, už skoro sedmdesátník, který je v naprosté pohodě s tím, že s ním jsou ženy jen pro peníze. „Jako člověka by mě zítra mohly přestat milovat.“

Své bohatství dává rád na odiv. Vůbec nejraději sedne do své drahé limuzíny a jezdí po chudých regionech. Na ulici přibrzďuje u mladých párů a naťukává dívky s nabídkou „bohatého života“. „Chtěla by ses někdy podívat na Maledivy?“ haleká z okénka. „Nebo chceš snad vychovávat děti v bídě?“ utahuje si z kluka po jejím boku. A pak hází na chodník svou vizitku s telefonním číslem a odjíždí. Nejpozději do hodiny má zpětný telefonát. Dívky odcházejí od svých lásek. „Promiň, ale život mám jen jeden. Carpe diem!“ zní jejich poslední věta.

Jedna sekunda života. Moment, který ale na okolí bude působit jako věčnost. Jako kdyby tahle sekunda trvala pořád.

Ten podnikatel se dnes a denně přesvědčuje, že majetek je pro některé ženy takovým afrodiziakem, že pro něj udělají cokoli. Opravdu COKOLI. On díky tomu uplatňuje své manipulativní sklony, dokáže ty ženy vydírat i ničit. Jeho manželka mu odkývala oddělený život výměnou za kreditní kartu s neomezeným limitem. „Nikdy ode mě neodejde,“ je si jist. A mým kamarádům vzkazuje: „I ona má díky tomu hezké fotky na Instagramu.“

2. Je rozdíl mezi fikcí a realitou, ale ženy rády sní

„Kupuji pohádku,“ řekl Mark Zuckerberg, když koupil Instagram za skoro miliardu dolarů. Psychologové mu totiž poradili, že právě Instagram dokáže v lidech vyvolat a rozvinout oba hlavní typy narcismu, které následně vedou k závislosti na tomto prostředí.

Od 80. let je znám nejen takzvaný grandiózní narcismus, který se vyznačuje nutkavou potřebou prezentovat své nadměrné sebevědomí a přesvědčení o osobní důležitosti a výjimečnosti, ale také zranitelný narcismus, který se vyznačuje naopak nízkým sebevědomím a výraznými pocity méněcennosti. Podle psychologů si někteří lidé na Instagramu kompenzují obojí. Potřebují ocenění. Touží po lajku.

Když lajk nepřichází nebo když jsou nuceni sledovat jiné lidi, zdánlivě šťastnější a úspěšnější, hrozí člověku syndrom FOMO (zkratka pro fear of missing out)
– pocit, že nic neznamenám, nikoho nezajímám, neexistuji. Nejde o civilizační nemoc. Tento syndrom má v sobě člověk už od pradávných dob „kruhu ohně“, kdy být zbytečný znamenalo muset opustit kmen, jeho teplo a bezpečí, zahynout o samotě v divočině.

Syndrom FOMO v člověku vyvolává představu ohroženého druhu. Snižuje jeho sebevědomí, vyvolává mentální stihomam, perfekcionismus a touhu vyniknout za každou cenu. Za každou!

„Internet podporuje tendence porovnávat se,“ říkal spokojeně Zuckerberg poté, co koupil pohádku – prostředí fikce, které si ale někteří uživatelé pletou s realitou. Zvláště ženy odmala sní o tom být princezny a najít svého prince na bílém koni. Obrovská konkurence krásných sebeprezentací na internetu v nich může vytvářet pocit, že v něčem zaostávají, něco zanedbávají, jsou s nesprávným partnerem. Točí se v bludném kruhu vnitřního neštěstí a zmaru, a to jen proto, že jim jiní uživatelé lžou o svém životě a o tom, že nemá žádnou chybu.

„Baví mě sledovat to, co dávají moje milenky na Instagram. Nikdo nevidí, jakou cenu za to platí, když displej zhasne,“ říká podnikatel.

3. Kvalita Tvého života nesmí záležet na tom, co si o něm myslí druzí, ale co si o něm myslíš Ty

Jsou muži, kteří dobu využívají, a pak ti, kteří jí nerozumějí. Obvykle jsou
„ze staré školy“. Třeba George Clooney.

Hollywoodského herce, který nedávno procházel hloučkem svých fanoušků, udivilo, že všichni drželi v ruce mobil. „Alespoň mohou přátelům říct, že natočili herce, a ukázat jim to na videu. Bohužel nebudou moci říct, že si s ním podali ruku, kterou jim podával. Neviděli ji, protože byli zaujati svým natáčením.“ A dodal: „Jako by lidé už zapomněli, že mohou věci i prožívat. Už je jenom nahrávají.“

Copak nejde najít člověka, kterému záleží také na skutečném životě, ne jen na tom, který ukazuje ostatním? Na tuto otázku mých kamarádů jsem se musel zasmát. Samozřejmě, to jde. Ale musejí to být lidé, kteří už vědí, že nejdůležitější v životě není to, co si o nás myslí druzí, ale co si o sobě myslíme sami. Stejně tak naše štěstí nesmí záležet na tom, jak náš život hodnotí druzí, ale jak ho hodnotíme sami. Pokud jsme totiž závislí na vnějších podmínkách, například na hodnocení ostatních lidí, pak vlastní štěstí příliš nemůžeme ovlivnit. Rozvíjíme v sobě potřebu zavděčit se druhým, a tím se odsuzujeme k vnitřnímu neštěstí, protože nikdy se nedokážeme zavděčit všem.

Pokaždé bude někdo, kdo nám dá pomyslný dislike. A to třeba i proto, že sám cítí FOMO. A nechce ve svém vnitřním neštěstí z nedostatečného ohodnocení okolím zůstat sám.

Ukazuješ život, jaký opravdu žiješ, nebo jaký předstíráš? Záleží Ti na tom, aby jiní lidé chtěli mít Tvůj život a Ty jejich?

Společná cesta

Ano, na světě je mnoho lidí, kteří nežijí vlastní životy, spíše takové, o nichž si myslí, že zaujmou druhé. Tomu uzpůsobují každý svůj den, každý svůj krok, každé své slovo před displejem. Chtějí dát najevo, že se „mají dobře“, což ale v jejich myšlení znamená, že žijí tak, jak by si přáli druzí.

Vedle nich je na světě řada opravdu šťastných lidí. Ti žijí po svém, to znamená bez ohledu na to, co si o tom myslí druzí. Nestydí se za svůj život, naopak ho milují se všemi přednostmi i nedostatky. A to se potřebovali naučit i moji dva kamarádi. Přijmout svůj život, jaký mají, bez ohledu na to, zda vypadají materiálně bohatí, nebo chudí. Protože toto jsou veličiny důležité primárně pro druhé. Pro nás by mělo být nejdůležitější, zda žijeme život takový, který nám vyhovuje a který máme rádi.

Když budeme žít svůj vlastní život, neznamená to, že s námi budou sympatizovat všichni lidé na světě. My to ani nepotřebujeme. Naopak, budeme-li v pohodě sami se sebou, ihned poznáme, kdo s naší osobností souzní a kdo s námi může jít společnou cestou – ne proto, že by za to dostal víc lajků, ale proto, že té cestě dává lajk on sám.

  • Jak si urovnat sebevědomí i své vlastní hodnoty?
  • Jak ustát to, že se druzí mají jinak?
  • Jak rozvíjet svůj vlastní život spokojeně a šťastně? O tom je magazín FC, který můžete zakoupit zde

P. S.: Oba moji kamarádi jsou na naší seznamce. Zkoušejí, jestli tam najdou dlouhodobou partnerku. Podmínky mají zdánlivě nesplnitelné. Ten první vyžaduje večeři na útesu BEZ MOBILU. Ten druhý si přeje škodolibě naopak chudou večeři S MOBILEM a zveřejněním bez studu na Instagramu. Mají šanci?

©Petr Casanova