Proč neztrácí ten, kdo věří, ale ten, kdo zradí aneb 5 kroků proti žárlivosti

Máš to, co sis vždycky přál. Teď se bojíš, že o to přijdeš. Žárlíš. Myslíš, že si tím vše udržíš. A přitom tím všechno ztrácíš. Vlastně – ve své mysli jsi o to už přišel...
- Reklama -

„Je hluchá! Cos mi to porodila?“ spustil. Žena udiveně hleděla na novorozenou holčičku, na kterou tatínek křičel, chrastil hračkou, tleskal. Nereagovala.

„Uklidni se, určitě je v pořádku.“ Předložila mu odbornou knihu, podle které se úlekový reflex i reakce na zvuky vyvíjejí postupně. Nevěřil jí. Nespal. Nejedl. Chřadl. Až onemocněl.

Přinutil ženu, aby co nejrychleji sjednala návštěvu u lékaře. Ten provedl testy a řekl: „Vaše dcera je zdravá.“ Muž se rozlítil: „Jsem si jist, že není!“ Vytrhl ji, uložil do kočárku, vyjel na ulici a – prásk! – projíždějícímu nákladnímu vozu vystřelilo z výfuku a malá sebou trhla a rozplakala se.

Muž se zalykal štěstím. Konečně si začal přítomnost své dcerky užívat. Konečně ho opustila – představa!

Moc představy

Včera jsme probírali, co zmůže pozitivní představivost. Jenže zabarvení myšlenky záleží jen na nás.

„Určitě je mi nevěrný,“ bědovala. Říkala tomu „intuice“.

Jenže intuice není myšlenka, ale cit. Intuice neparalyzuje, není negativní utkvělou představou. Intuice je pozitivní světlo, které zabliká v tunelu. Vede nás ven, ne ještě hlouběji do tunelu.

Měli dvě krásné malé děti. Ona přesto podléhala přesvědčení, že na ně zůstane sama. Jak píšu v knize 100 nejkratších cest k Tobě, ta myšlenka je uhnětena ze stejného pocitu jako dojmy „Nejsem dost dobrá“, „Nezvládnu to“. Žárlivost je sourozencem méněcennosti, závisti, zášti, nenávisti.

Je to domněnka, která neroztáčí rozum, ale představivost. Činí člověka natolik ničeným vlastní představou, natolik kontrolovaným negativními emocemi, že zoufale hledá racionální oporu. Důkaz.

A to je problém.

Pokud důkaz není, je nutné ho najít. Pokud ho nelze najít, je nutné ho vytvořit. Byť ve své mysli.

Není důležité to, kde skutečně je pravda. Rozhodující je, kde si myslíš, že je.

Obviněný = odsouzený

Pro muže v prvním případě byla dcera prostě hluchá. Jeho utkvělá představa se vytratila až v okamžiku empiricky prokázaného opaku.

Pro ženu v druhém případě byl muž nevěrný. Této utkvělé představy ji však nebylo možné zvenčí zbavit. Nelze prokázat věrnost. Lze prokázat jen nevěru.

Slovo nevěra je spojeno s nevěřením. Jestliže Vám druhý nevěří, vztah končí. V situaci totiž není důležité, jaká je objektivní pravda.

  1. Z pohledu každého jedince existuje jen pravda subjektivní – to, co za pravdu považujeme my, je pro nás pravda. A jiná není.
  2. Co je naše pravda, to určují naše myšlenky, víra a přesvědčení. Naše momentální vědomost, zralost, úroveň poznání.
  3. Naše myšlenky ovlivňují naše emoce. Pokud někdo změní naši emoci, je schopen změnit naše myšlenky, tudíž i naši pravdu.

Jak píšu v knize Protože, mysl je jako úrodný záhon, myšlenka jako semínko a přesvědčení jako vláha. Pokud jsme o něčem přesvědčení, v naší hlavě to z domněnky vyroste ve fakt. Stačí tedy, aby někdo vložil do naší mysli pochybnost a postaral se, abychom o tom přemýšleli, a vznikne z toho nová pravda.

Z obviněného je okamžitě odsouzený. Jde o presumpci viny, kterou nelze vyvrátit. Protože jde o pravdu, která prostě JE. A nikdy se nezmění, dokud se nezmění myšlenka, potažmo mysl člověka, potažmo člověk sám.

Zabij lásku

Žárlivost je druh strachu. Strach je iracionální, emoce. Bývá založen na negativní představě, na osobním ohrožení. Strach v negativní mysli vytváří vnitřní oslabení, ne-moc – pocit ztráty kontroly nad situací a nutkání tuto kontrolu zase nějak převzít. Ale není jak.

Jestliže nemůžeme najít důkaz o nevěře, KTERÁ URČITĚ JE!, znamená to, že jen hledáme špatně a málo. Musíme hledat víc a jinde. Musíme ještě víc nedůvěřovat, ještě víc prověřovat, ještě víc sledovat. A jestliže ani pak nenacházíme, pak to znamená, že druhý, parchant!, je takový lišák, že důkazy umně skrývá.

Neexistuje jiná varianta, protože nevěra prostě URČITĚ JE!

Ačkoli žárlící lidé rádi popisují své jednání jako projev lásky, je to přesný opak. Žárlivost je projev nelásky vůči sobě, druhému i vztahu jako celku. Žárlivost a láska jsou jako černá a bílá. Olej a voda. Neslučitelné.

Co máme rádi, o to nechceme přijít – to je přirozené. Jenže láska je naděje a uzdravení, zatímco žárlivost je už beznaděj a nemoc. V žárlivosti o to, „co máme rádi“, přicházíme, respektive jsme o to už přišli.

Není to tak, že čím větší je láska, tím větší je žárlivost. Naopak. Čím větší je láska, tím větší je důvěra. A čím víc se ze vztahu vytrácí láska, tím větší je prostor pro žárlivost.

Žárlivost je opakem lásky i proto, že žárlivostí a priori nevyjadřujeme, jak moc máme rádi druhého, ale jak moc máme rádi sebe. Jak moc nám láska schází. Jak moc jsme frustrovaní a nešťastní. Už šestnáctiletý Albert Einstein ve škole řekl, že negativní myšlenky jsou způsobeny nedostatečnou přítomností těch pozitivních. Žárlivost tedy není vyvolána přebytkem něčeho pozitivního, ale naopak počínajícím nedostatkem.

Co Ti chybí?

Máš podezření? Nedostatek informací? Cítíš slabou komunikaci?

Děje se něco, co Ti vadí a co druhý přehlíží? Mluv. Protože tady jde o víc než jen o vztah. Jde o Tebe.

„Možná je někdo lepší než já.“ Z toho plyne: „V čem jsem horší? Jak dlouho už? A v čem ještě?“ Z toho plyne: „Nezasloužím si lásku. Nezasloužím si štěstí. Nezasloužím si žít.“

Chápu Tvé emoce. Kdykoli nedokážeme převzít kontrolu nad svými emocemi, přebírají ji ony nad námi. A k tomu máme rozum. Zklidněme se. Ztišme se. A pojďme racionálně krok za krokem.

Otočte, prosím, na 2. stránku.