5 znamení sobce aneb Jak se silní ve vztahu stávají slabými

Na začátku jsi někdo, kdo druhého přitahuje. Potřebuje Tě, protože mu dáváš všechno životně důležité. Pak se ale pro něj staneš obtíží. Stále častěji se hádáte. Nemůžeš pochopit, kde se stala chyba a jak to, že jsi najednou odpadem. A že se tak i cítíš...

Potkal jsem báječnou ženu-anděla. Je to několik let.

Včera jsem ji potkal znovu. Byla už bez křídel.

Ta její proměna mě překvapila. Ze silné, pozitivní, soběstačné a sebevědomé ženy byla slabá, frustrovaná, závislá a pochybující o sobě.

Bylo zbytečné se ptát, kde anděl ztratil svou vlastní hodnotu. Vztahem.

Jak píšu ve své klíčové knize 100 nejkratších cest k Tobě, chcete-li si ve svém životě udržet anděla, musíte mu vytvořit ráj. Vytváříte-li peklo, anděl se ztratí. V pekle totiž andělé nežijí.

Bylo to jako se všemi silnými lidmi. Na začátku svého partnera přitahovala – nabíjela ho svou silou. Aby ne. Byla pro něj zdrojem sebejistoty, inspirace, osobní motivace. A protože byla anděl, všechno, co ji zdobilo, mu dávala. Až zničehonic zjistila, že všechno, co ji zdobilo, vydala a nic jí nezbylo. Jedině sobec, kterému se roky obětovala, a on, posílený, v ní – najednou slabé – přestal vidět zdroj.

A odešel. Jako upír od své vysáté oběti.

Nejhorší však bylo, co mi říkala: „Nemohu bez něj žít. Byl ten pravý. Nikoho jsem tolik nemilovala jako jeho. Nevěřím, že ještě někdy potkám někoho, koho budu tak milovat.“

Bylo jasné, že se plete. Pokud si totiž uvědomíte, že tolik milujete sobce – člověka, který Vám žádnou lásku nevrací –, představte si, o kolik víc asi budete milovat nesobce – člověka, který Vám lásku bude vracet plnými hrstmi.

Zrod anděla

Když se mě lidé ptají, jak se rodí andělé mezi lidmi, je to stejné jako se silou nebo úspěchem. Ani síla, ani úspěch nepadají z nebe. Vytvářejí se. Aby člověk nabyl sílu, musí překonat slabost. Aby člověk dosáhl úspěchu, musí překonat své prohry. Není to snadné, ale právě tak se rodí pokora, trpělivost, vytrvalost, odhodlanost, energie.

Andělé mají energie na rozdávání. Nepřišli k ní náhodou. Vytvořili si ji mnoha životními prohrami, které překonali. Nalezli v nich ponaučení. Naučili se nikdy neztrácet naději. Věřit, že všechno se děje z dobrého důvodu a že i když někdy pochybujeme, už zítřek nám může přinést vysvětlení.

Takoví lidé jsou vyhledávaní. Život s nimi není jen růžový, ale má různé barvy – a už tohle uvědomění je krásné a uklidňující. I když je jeden den černo, s andělem víte, že černo nezůstane.

Jste-li dole, anděl Vám svým křídlem pomůže nahoru. Naučí Vás hledat to své křídlo – tak, abyste si mohli pomoci i sami. Anděl bohužel neví, že tím riskuje všechno. Najdeme-li totiž své křídlo, už jako bychom nepotřebovali anděla.

Pád anděla

Kdo četl pozorně mou knihu 100 nejkratších cest k Tobě, vzpomene si na mou definici člověka. Lidé jsou pro mě jako andělé s jedním křídlem. Potřebují druhého, aby vzlétli. To dokáže láska, ale jen ta vyvážená. Ta, ve které oba mávají svým křídlem, a oba vyváženě. Kdykoli jeden mávat přestane, pár ztratí tah a zřítí se.

Sobeckost je jednou z nejhloupějších vlastností ve vztahu. Nikomu nic nezíská, spíše oběma vezme. Kdykoli se někdo ve vztahu staví do role protihráče, přichází o spoluhráče. K pochopení toho, že vztah je jako dvojkolo – nemůže jeden šlapat a druhý brzdit, protože bicykl pak nejede –, je potřeba dozrát.

Máte-li nevyzrálého partnera, může se Vám snadno stát, že na svou snahu společně vzlétnout doplatíte – pádem. Natlučete si, někdy pořádně. Zůstanete sami – jako ti „nešikovní“ a pomlouvaní. Ztratíte víru, trpělivost, vytrvalost, odhodlanost i energii. Všechno, co Vás dělalo andělem. Sami zeslábnete.

Začnete mít pocit, že sami jste k ničemu, že to všechno byla „opravdu Vaše chyba“, že si opuštění zasloužíte. I když to není pravda, co na tom záleží? To, co si myslíte, je přece Vaše pravda.

A tak se anděl ocitne v pekle – svém vnitřním. A v něm anděl opravdu nepřežije. Rodí se někdy ďábel, toužící po pomstě, po záškodnictví, po sobeckosti. Stanete se tím, kdo Vás o sílu připravil.

Seděli jsme spolu čtyři hodiny. Síla se jí vrátila. Připomněl jsem jí, kým byla a proč. Oživil jsem jí, na co bývala pyšná, co všechno kdy překonala. Paradoxně jsem vracel do její mysli dávné prohry, tak aby si uvědomila, že je už jednou zvládla – že to v sobě má, že byla, je a vždycky bude schopna překonávat okamžité slabosti. Stačí jen, aby v sebe uvěřila. Aby mávla poraněným křídlem a zjistila, kde je bolest, kde je zranění, kde je problém, a soustředila se na jeho uzdravení.

Když se poprvé trochu usmála, věděl jsem, že bude dobře. Bylo to jako záchvěv jiskry, kterou stačilo opakovat, až se jednou chytí plamen vnitřní pohody. Jako dřív.

„Ale,“ hlesla, a já tušil, na co se chce zeptat. Jak se příště vyvarovat sobců? Jak se vyhnout zbytečnému pádu, protože jeden usoudí, že už není třeba společně mávat? Jak si už nikdy neporanit křídlo, bez kterého se prostě už s nikým nahoru nedostaneme?

Popsal jsem jí, a popíšu i Vám, 5 znaků, které už na začátku naznačují, že jsme zřejmě potkali sobce. A že, nedáme-li si pozor, o svou sílu přijdeme.

Otočte, prosím, na 2. stranu.