Prosím, transplantuj mi srdce aneb Jak zapomenout na ty, kteří nám dali tolik důvodů si je pamatovat

- Reklama -

1. krok PRO NI: Jestliže už nemůžeš zpátky, hledej nejlepší cestu vpřed.

Vyrovnat se s minulostí, to je základní úkol jakéhokoli člověka, než vstoupí do nového vztahu. Kdo do něj vstupuje nevyrovnaný s minulostí, škodí sobě a škodí druhému. Proč?

Vztah je jako dům, který společně budujeme. Jestliže nejsme vyrovnáni s předchozím vztahem, jako bychom žili v rozvalinách starého domu a neuměli být jinde. Osaháváme staré cihly, spekulujeme, litujeme, nechceme se jich vzdát. Přitom ze „starých cihel“ „nový dům“ nepostavíme. Žádný problém není možné vyřešit za použití těch samých myšlenek, které ho vytvořily. Proto se vztahové problémy mnoha lidí opakují.

A přitom máme pomoc před očima. Čas nestojí ani se nevrací, přirozeně plyne směrem vpřed. A v tom je k nám milostivý. Proud života je tak silný, že se málokdo udrží dlouhodobě v minulosti – tok nových událostí ho strhne zpět do přítomnosti.

Vyrovnat se s minulostí není složité, to jen my si to komplikujeme. K opuštění minulosti stačí málo: Uvědomit si, že minulost nejde vrátit, změnit ani opravit. Minulost se dá jen přijmout.

Minulost je jako zeď, kterou nemůžeme projít. Koneckonců to vůbec nevadí. K tomu, abychom v životě byli šťastní, úplně stačí otočit se a hledat nejlepší cestu vpřed.

1. krok PRO NĚJ: Smiř se s tím, že někdo zůstává v partnerově srdci, i když v životě ne.

Vezměme si, prosím, jakoukoli knihu. Lidé, o kterých čteme v první kapitole, nezůstávají vždycky až do konce příběhu. Stejné je to v životě. Někteří lidé z našeho příběhu odcházejí. Jejich odchod však neznamená konec našeho příběhu, jenom konec jejich pasáže v našem příběhu.

Lidé z první kapitoly nevypadnou z knihy. Stejně nevypadnou ani z našich vzpomínek, ze srdce. Mají tam své místo. A přesný význam. Ostatně, to si vysvětlíme.

2. krok PRO NI: Nebojuj se starým, buduj nové.

Jsme-li na jakoukoli postavu v knize zvyklí, těžko se sžíváme s tím, když děj opustí. Myslíme si dokonce, že žádná postava už nemůže být lepší.

Mnoho lidí navíc mate to, že nemilují stejně. Všichni se s léty zamilováváme jinak. Není to tím, že by láska vyprchávala. Ona se transformuje. Mění se našimi zraněními, zkušenostmi, nabytou moudrostí. Jinak dokonce milujeme v průběhu let i jednoho partnera. Je to proto, že i nový dům chátrá a musíme o něj neustále pečovat.

Tajemství každé úspěšné změny, i ve vztazích, je zaměřit všechnu svou energii nikoli na boj s tím, co bylo a nemělo smysl, ale na budování toho, co bude a má smysl. Nové je vždycky riskantní. Zamilovat se vždycky bude riziko. V jakékoli fázi vztahu si můžeme klást otázku: Co když to nebude fungovat? Ale já, s dovolením, položím jinou: Co když to fungovat BUDE?

Pamatujme, že potřebujeme nové cihly. Poučme se však z toho, co nám nevyšlo při stavbě předchozího domu. Využívejme i negativní zkušenosti. Vždyť ty nás učí, že potřebujeme méně mluvení, více naslouchání. Méně plánování, více dělání. Méně pochybování, více důvěřování. Méně stresování, více úsměvu. Méně slabosti, více sebevědomí. Méně ignorování, více porozumění. Méně nevděčnosti, více vděčnosti. Méně apatie, více lásky.

Nevadí staré vzpomínky, pokud je využíváme konstruktivně – pokud nedopustíme, aby nový partner pykal za staré cihly.

2. krok PRO NĚJ: Naslouchej, jen tak můžeš pochopit. A co nepochopíš, alespoň přijmi.

Minulost je zvláštní čas, který už neexistuje, ale přesto do přítomnosti neustále zasahuje. I když budeme s minulostí vyrovnaní, připomene se nám – ve snu, při nahodilém setkání, nešťastným okamžikem, kdy nový partner i nechtěně oživí bolavou vzpomínku.

Nemlčme, neuzavírejme se, mluvme. Hlavně si nevytvářejme žádné domněnky a katastrofické vize. Ptejme se a naslouchejme. Jen tak se něco dozvíme. Jen tak můžeme pochopit. A co nemůžeme pochopit, to alespoň přijměme.

Aby jeden člověk porozuměl druhému, je velmi těžké, někdy i nemožné. Každý máme různou minulost, zkušenost, z toho plynoucí specifické pohledy na život, a hlavně práh bolesti. Co nás nebolí, jiné bolet může. Aby se vzájemně potkaly naše potřeby, musíme oboustranně pracovat na sblížení, pochopení, toleranci.

Základem vztahu je důvěra. Díky ní náš partner nebude muset skrývat své bolesti, stydět se za ně, bát se odsouzení. Snažit se pochopit nebo přijmout pocity druhého není výhoda, ale podmínka vztahu. Partnera bychom měli milovat a chtít takového, jaký je. Pokud mu začneme vyčítat něco, co jej v současně definuje (zájmy, přátele, práci, minulost), není to úplná láska. Je to: Miluji Tě, ale… A to je protimluv.

V úplné lásce se lidé nepotřebují přetvařovat, protože vědí, že beztak každý se po čase vrací do své původní rutiny. A přetvařovat se tak znamená jen ztratit čas.

Co je důležité pro to, aby se v novém vztahu už staré problémy nevyskytly?

Otočte, prosím, na 3. stránku.