Prosím, transplantuj mi srdce aneb Jak zapomenout na ty, kteří nám dali tolik důvodů si je pamatovat

Jak to, že nemůžeš zapomenout na někoho, kdo se k Tobě choval zle? Jak to, že na něj tolik vzpomínáš, že od sebe dokážeš i odehnat někoho, kdo se k Tobě chová báječně? Proč na špatné lidi pořád myslíme; čím si v nás vybudovali závislost?
- Reklama -

Kafrárna v Jeseníku je mé oblíbené místo na setkávání se čtenáři mého magazínu a knih. Děti dovádějí ve velké herně za rohem a neobtěžují, přitom je máte na očích na velké obrazovce přímo nad stolem (v koutku je kamera). A současně od svého stolu vidím ven na ulici. Jako tentokrát.

Přicházela žena, moje čtenářka, se svým partnerem. Ten však zůstal opodál, nebyl u našeho sezení.

„To je ten muž, se kterým máte problém?“ zeptal jsem se, když jsem jí pomáhal z kabátu. Usmála se.

„S ním vůbec nemám problém. S mým bývalým ano.“

„Mstí se Vám? Nebo Vy jemu?“ žádal jsem upřesnění. „Nebo chce zpátky k Vám?“

Všechno odmítla zavrtěním hlavy. Pak ji svěsila. „To já ho nemohu dostat ze srdce. To já bych ho chtěla zpátky.“

Neuděláš nikdy nic, máš navždy všechno

Ptáte se, v čem byl bývalý partner lepší než ten současný? Co udělal víc?

Řeknete si, že ženské srdce je zvláštní. Ale ten bývalý partner zanechal ženu s velkou bolestí. Neměla na něj žádné dobré vzpomínky. Právě proto ho chtěla zpět.

Nelogické?

Tak jako mnoho žen se i tato nedokázala vyrovnat s nemilovaností. Tolik toužila, aby jí tento bývalý partner zavolal a řekl, že nebyla tak špatná, že měla dobré stránky, že si vážil toho, co pro něj dělala…, že ji alespoň chvíli miloval.

Občas mu napsala – tak, aby si takovou odpověď vynutila. Neodpověděl vůbec, nebo jen výsměšně. O to víc si na něm budovala závislost. Závislost na špatné, neuzavřené minulosti.

Sice si našla nového muže, skvělého. Sice začala mít jiný život, krásnější. Ale pořád do přítomnosti pronikaly rány z minulosti. A nejvíc se obnovily poté, co…

Jsem šťastnější než s Tebou

Potkala ho. Novou partnerku nosil na zlatém podnose. Dával jí vše, co ona neměla. Jejich vztah se najednou i pro ni stal osobním. Jako by to byla sůl, sypající se do její oživlé rány.

Myslela na něj pořád víc. Když byla sama i když byla se svým novým partnerem. V obou chvílích byla nešťastná. Na nového partnera začala být neurvalá, podrážděná, tím víc, čím laskavější byl. Lezl jí svou láskou na nervy. A věděla, že je to špatně. Že odhání dobrého člověka a doufá v návrat zlého. Byla to cesta sebezničení. I proto tolik chřadla.

Nespoléhej na čas, nepomůže Ti zapomenout

„Dej tomu čas,“ říkali jí všichni. „Zapomeneš.“ Hloupější radu nemohla dostat.

Čas nás neučí zapomenout na to, co nás v minulosti bolelo. Čas nás s tím naopak učí žít. Zapisuje nám to hluboko do paměti, a dělá to v dobré víře – abychom už to, co nás v minulosti bolelo, nikdy v přítomnosti nezopakovali.

Společně jsme pohlédli ven. Její nový partner obcházel venkovní expozici s papoušky a neměl ponětí, jakou má pro ni hodnotu – „lékaře-kardiochirurga“, který musí zaživa provést transplantaci srdce. Aniž o tom kdy bude vědět.

Ona zatím byla plná strachů:

  • Bála se, že nezapomene na toho, kdo od ní odešel.
  • Bála se, že se i nový partner tváří někým, kým ve skutečnosti není a kdo ji později opět zraní.
  • Bála se, že znovu dává někomu cenný čas – zříká se další porce svého života, kterou už nikdy nezíská zpátky.
  • Bála se, že by mohla znovu litovat…

V její hlavě se praly obvyklé úvahy:

„Jestliže Ti žádný vztah doposud nevyšel, proč doufáš, že Ti vyjde tentokrát? V to jsi přece doufala vždycky!“

„Opět riskuješ, že Tě to bude bolet, a opět nemáš žádnou záruku, že se vztah podaří!“

Byla na nejlepší cestě zničit vztah, který ji uzdravoval, a žadonit o obnovu pseudovztahu, který ji zabíjel.

A já jsem si moc přál být v té chvíli jejím srdcem a té hlavě zašeptat: „Děkuji za všechny bolestivé zkušenosti. Právě proto, že jsem moudřejší, dejme tomu, Rozume, šanci.“

Sladko i hořko v jednom srdci

Kdo zná mé knihy, ví, jak dobře si to pamatuji – na jednu stranu pocity štěstí, na druhou stranu bolavé vzpomínky. Všechno v tom samém srdci.

Vysvětlujeme si to tak, že když nemůžeme zapomenout na člověka, který nám dal tolik důvodů (třeba i špatných), abychom si ho pamatovali, máme se k němu vrátit – je pro nás stvořený. Ve skutečnosti si ho pamatujeme hlavně proto, že to byl důležitý člověk našeho života. Něco nám předal. Něco nás naučil. A s touto zkušeností musíme jít dál.

Lidský rozum bohužel často vyhodnocuje nesprávně. Když nedostáváme to, co chceme, myslíme si, že si to nezasloužíme. Ve skutečnosti to ale může být naopak – zasloužíme si totiž mnohem víc. A právě proto to, co chceme, nedostáváme. Máme jít dál.

A o to se při osobních setkáních snažím. Abychom si uvědomili, že nepotřebujeme na špatné události nebo špatné lidi zapomenout. Ostatně, snažit se zapomenout na někoho, koho jsme milovali, je jako snažit se pamatovat si někoho, koho jsme nikdy nepotkali.

Život nás učí nezapomínat na nikoho, kdo je důležitou součástí našeho příběhu. A díky komu se posouváme vpřed – třeba od špatného člověka k lepšímu.

Jak uzdravit květinu?

Venku stál muž, který dobře věděl, že žena je jako květina. Je křehká; proto se jí nesmí necitlivě dotknout, jinak přestane kvést a vonět. Musí ji dostatečně zalévat správnými živinami, pečovat o ni v nečase a přijímat, že některé ženy zkrátka dál milují muže, kteří je opustili, místo aby děkovaly za to, že takoví jsou pryč.

„Transplantovat“ srdce není snadné. Ale já nepíšu o ničem snadném. Píšu jen o tom, co stojí za to. A uzdravit zraněné lidské srdce za to stojí.

Jak na to krok za krokem? Protože se tím obsáhle zabývám ve svých knihách i posledním magazínu FC, zaměřeném na nové začátky, připomenu to alespoň na několika postupech.

Obraťte, prosím, na 2. stránku.