Proč se rány neuzdravují tak, jak chceme, ale jak samy potřebují

Bolest. Zažíváte ji? Proč je tak intenzivní? Proč tak dlouho trvá? A je na ní vůbec něco dobrého?
- Reklama -

Buď citlivější, říká Ti kdekdo.

Nauč se procítit krásu v sebemenší maličkosti kolem Tebe a zlepšit si tak náladu. Zní to slibně. Ale…

Když pracujeme na své citlivosti, ano, navnímáme více radosti, třeba i v maličkostech. Jenže tatáž citlivost způsobuje, že na druhé straně více cítíme zármutek, třeba i v maličkostech. Stojí to za to?

Nepochybně ano. Snáze se rozpláčeme, ale budeme se také snadněji smát.

Jak píšu v magazínu FC, citlivější život je prostě naplněnější – je v něm víc ryzího života. Navíc, jestliže dokážeme nalézat více radosti, pak se dokážeme i snáze vyrovnat s utrpením. Strádáme, přitom se necítíme ukřivděni. Prožíváme hoře, aniž bychom zahořkli.

Dokážeme totiž vidět ZA BOLEST. Poznáváme, že k radosti se prochází právě přes bolest.

Byl jsem u dvou porodů. Pokaždé mě fascinuje přístup ženy. Všichni se snažíme vyhnout bolesti. Nedopustit, aby k ní došlo. Ale budoucí maminky vědí, že přijde, že je nutně spojena s porodem, že ta bolest bude možná obrovská. A přesto do toho jdou. A pak, jen se dítě narodí, pak i po sebetěžším porodu prožívají obrovskou radost, třeba vnitřní. Jsou šťastné, ačkoli překonaly velkou bolest. Nebo: právě proto, že ji překonaly.

Ženy mě nesmírně inspirují. Když dítě ochoří, prosedí u něj celé noci. Jsou vyčerpané, zmožené, ale to osobní utrpení podstoupí. Protože jakmile se dítě uzdraví, jsou šťastné. Vědí, že se boj s utrpením vyplatí. Vždycky.

Jsem jen obyčejný chlap a moje bolesti se s porodními nedají srovnat. Proto mě trápí, když lidi bolí zdánlivé maličkosti. A ještě víc, když nevidí ZA BOLEST. Když nevěří, že ji překonají. Když nevědí, že to krásné mají před sebou.

U obou porodů jsem se ptal lékařů, PROČ to tak bolí. I PROČ to tak dlouho trvá. Odpověděli mi: „Tak to prostě je.“ Nic, co opravdu stojí za to, nevznikne bez bolesti. Ani vysportovaná postava. Jakýkoli životní úspěch.

To je můj první poznatek. A to druhé: že všechno má svůj čas. Ani dítě se nenarodí měsíc po početí. Ani plod na stromě nevyroste a neuzraje za den.

I bolest, kterou procházíme, má v životě své místo. Dokonce bych řekl, že čím větší je, tím více si pak vážíme okamžiku, kdy najednou procítíme opak – štěstí, radost, ponaučení. A hlavně pochopení, proč bolest přišla. I jak málo k ní stačí.

Opravdu tohle potřebuji?

Jak málo k ní stačí

Všichni si přejeme, aby se štěstí stalo trvalým. Bohužel je prchavé. Stačí málo.

Třeba, že člověk, který pro Vás znamená všechno, přestane říkat: „…, ale miluji Tě!“, nýbrž změní slovosled: „Miluji Tě, ale…“

Taková prkotina – slovo sem nebo tam – a jak změní obsah myšlenky.

Ve své praxi jsem poznal, že nejbolestnější sbohem jsou ta, která vlastně nebyla vyslovena nebo objasněna. Sbohem, která byla jaksi zapomenuta. Sbohem, která vyjadřují ne to, jak jsme špatní, nýbrž jak jsme najednou pro druhého zbyteční.

Psychická bolest je horší než fyzická. Na zraněný prst přiložíte hojivou mast a obvaz, ale jak chcete léčit a obvazovat zlomeninu citu?

Lidé Vám řeknou: „To chce čas.“ Nebo: „Čas uzdravuje.“ Jenže čas neuzdravuje. Čas nás učí s bolestí žít, vyrovnávat se. Ale na opravdu velkou bolest nezapomínáme. Kdykoli se připomene.

A to je moc dobře. Vysvětlím to za chvíli.

Proč to tak dlouho trvá?

Šel jsem zimním parkem. Pozoroval jsem stromy. Stojí v třeskutých mrazech, zatížené sněhem, ale stojí pořád. Nemají strach, že je konec. Vědí, že celá příroda funguje na principu změny. Po zimě vždy přijde jaro a po jaru léto.

Také housenka, když si myslí, že přišla její poslední chvilka, se promění v nádherného motýla. To je život. To je příroda. A my jsme její součástí.

Jsme lidé. Příliš přemýšlíme. Když v našem životě přijde „zima“, bojíme se, že ochlazení naší radosti nikdy neskončí. Že se zastavil čas. Tohle je moje práce. Uklidňuji, že léto vždycky přijde. Ale ne ke každému stromu, ke každému člověku. Ten strom, tak jako člověk, musí být trpělivý. Nezabalit to.

„Jak dlouho ještě?“ Proč se na čas tolik soustředíme? Proč nevěříme, že všechno má svůj správný smysl a svůj správný čas?

Tak rádi bychom byli všemocní. Řídili čas, události, přírodu. Jsme tak pošetilí…

Všechno uvedené, tak jako bolest, musíme přijmout. Uvědomit si, že rány se nikdy neuzdravují tak, jak chceme, ale tak, jak ony samy potřebují.

A i když se na proces hojení budeme celou dobu mračit, s odstupem času vždycky uznáme, že se naše rány vyléčily přesně tak, jak jsme potřebovali.

Sportovce, který se zranil, bolest limituje v pohybu. Je tak moudrá, že ví, že se musí šetřit, zahojit. Prožíváme-li jakoukoli psychickou bolest, choulíme se do sebe, uzavíráme. Eliminujeme veškeré vnější podněty. Náš organismus to činí v hluboké moudrosti proto, aby mohl svou veškerou energii stoprocentně soustředit jen na jedno – naše vnitřní uzdravení.

Ve svých knihách varuji před převoznictvím, tedy před snahou přelstít bolest z rozchodu a skákat rychle do nového vztahu v domnění, že bolest přejde. Nepřejde. Dokud se nevyrovnáme s minulostí, nejsme schopni tvořit budoucnost. Nežijeme totiž v přítomnosti, ale pořád v minulosti. Snažíme se měnit to, co změnit nejde. A proto neměníme to, co změnit jde.

Učím lidi být trpělivými a věřit. Víra nečiní věci snazšími, ale možnými. Proto je s vírou všechno možné. Zejména bolest překonat. A zpětně jí dokonce poděkovat. Myslíte, že šílím?

V čem nám bolest pomáhá

Bolest nám pomáhá synchronizovat srdce a rozum. Když totiž bolí srdce, mozek neuvěří, že to může být dobré.

Mozek je racionální orgán. Uvažuje logicky: „Z bolesti mám špatný pocit. Špatný pocit nemůže vést k dobrým myšlenkám. Špatné myšlenky nemohou vést k dobrým činům. Špatné činy nemohou vést k dobrým výsledkům. Jak by tedy špatný pocit mohl vést k dobrým koncům?“

Mozek ovšem, na rozdíl od srdce, chybuje v jednom. Hned na začátku. V tom, že z bolesti má špatný pocit.

Jistě, bolest je nepříjemná. Ale co když je to tak SPRÁVNĚ?

Co když bolest je právě to, co potřebujeme – právě to, co nám říká: „Do tohoto bodu se nesmíš už nikdy vrátit!“?

Bolest matky vede k narození dítěte.

Bolest zraněného sportovce vede k jeho uzdravení.

Přes jakékoli nepříjemné nepohodlí sami sebe zlepšujeme. Kdo chce být řezbářem, nemůže si lehnout k televizi a cpát se bonbony. Musí usednout k dřevu a začít pracovat. Je to dřina, plná chyb, změn, zlobení se. Ale když je trpělivý a věří v úspěch, dosáhne ho.

Mozek si myslí, že bolest nás činí horšími. Ale to je omyl, drahý mozku. Právě díky bolestným zážitkům nejsme nikdy to, co dřív. Bolest nás mění. Činí nás obezřetnějšími, a pokud byla bolest opravdu velká, už nikdy nedopustíme její opakování.

Mozek si myslí, že bolest říká, jak jsme slabí a co nezvládáme. Ale i to je omyl, drahý mozku. Bolest nás nečiní slabšími, ale silnějšími, protože se ji den za dnem učíme překonávat. Podobně jako nás rozpoznané chyby učí moudrosti.

Mozek si myslí, že když nás něco bolí, musíme to nenávidět. Ale i tohle je omyl, drahý mozku. Bez bolesti není utrpení. A bez utrpení bychom nikdy neměli nutkání odejít z místa, kde se cítíme nesnesitelně. Díky bolesti odcházíme od lidí, kteří nám bolest způsobují.

Proto, mozku, bolest, kterou cítíme „dnes“, se stává silou, kterou pocítíme „zítra“. Každá bolest, kterou prožijeme a překonáváme, dostane svůj smysl. Právě bolestné minulosti vděčíme za lepší budoucnost.

Zamyšlení pro Tebe

O bolesti člověk neví nic, dokud nestojí sám před zrcadlem s očima zalitýma slzami a sám sebe neprosí, ať ještě vydrží a je silný.

Bolest je totiž životní fáze, kdy emoce šílí, rozum se vzdává, srdce je bezmocné, ale duše nám přesto říká: Člověče, usměj se. Nic tolik nebolí, jako snažit se přes slzy usmát. A nic tolik nezahřeje, jako když se to podaří.

Dokud neprožíváme bolest, HLEDÁME sami sebe. Jakmile ji prožíváme, konečně VYTVÁŘÍME sebe.

  • Potřebujete provést přes bolest?
  • Rádi byste začali nanovo, lépe, byli šťastní, ale pořád sklouzáváte do stejných emocí?
  • Využijte magazín FC. Aktuální vydání je zaměřeno na nové začátky, příští vydání (zasíláme už koncem ledna) na vypouštění zbytečných starostí z hlavy. K odběru se přihlásíte zde.

© Petr Casanova