Osudový partner, nebo jeden z mnoha? aneb Proč Láska není to, co cítíme, ale co děláme

Život bez Lásky je smutný. Když ovšem mluvím o Lásce, myslím nejen tu, kterou dáváme, ale také tu, kterou dostáváme. Láska pak utvoří elektrický obvod. Aby správně fungoval, musí být uzavřený. Musí být tvořen dvěma polovinami, které do okruhu vkládají i z okruhu čerpají. Energie proudí tam, zpět, tam, zpět. Kolem dokola. V takovém obvodu jsou oba články stále nabity a stále mají dost energie na vydávání.

Problém nastane, když se obvod naruší. Když dojde na zkrat. Tehdy lásku dáváme, ale nevrací se. Dokonce, když na druhého sáhneme, štípne to, ublíží. Protože on svou lásku už dává jinam.

Pak se stane, že lásky v nás samotných ubývá. Vydáváme ji, ale nedostáváme zpět. Je otázkou času, kdy se náš zdroj lásky vyčerpá. Kdy nebudeme mít dost lásky ani sami pro sebe.

Proč vlastně k tomu rozpojení dochází? Kde byla chyba, že se obvod přetrhl? Jak do něj případně mohl vstoupit třetí element, když vztah byl neprodyšně uzavřený?

Lovec a divoký kůň

Když se potkávám se čtenáři mých knih, nejčastěji uvádějí jeden model: Je to vztah, ve kterém se oba milují; dokonalý uzavřený obvod. Čas ale způsobí, že se jeden partner (dejme tomu žena) stane pro druhého už příliš okoukaným, předvídatelným, samozřejmým. Ten muž ji „miluje, ale“…

Vtom obvod naruší jiná žena. Je „úplně jiná“, neokoukaná, nepředvídatelná, a hlavně nesamozřejmá. Muži připadá dokonalá, tak jako jeho vlastní žena dávno na začátku vztahu. Ženy přitom objektivně mnoho neodlišuje, jen to, že s jednou muž strávil už hodně času.

Má pocit, že se zamiloval. A ten pocit je ještě umocňován, když nová žena muže odmítá, když mu dává najevo, že vztah mezi nimi není možný, protože on je přece zadaný/ženatý. Tehdy muž začne hledat důvody, proč je jeho dlouhodobá partnerka špatná. Přece musí existovat důvod, proč „už ji nemiluje“, zatímco novou „zjevně ano“! A tak vykládá, jak si se svou manželkou nerozumí atd.

Čím víc ho nová žena odmítá, tím víc se v muži probouzí lovec. Ve svém objektu spatřuje tarpana, proslulého divokého koně, který je nepolapitelný. Čím víc je žena nepolapitelná, tím víc po ní muž touží. A je ochoten slíbit cokoli.

Jenže… Čas je neúprosný. Funguje na nás všechny stejně. I zprvu imponující, „výjimečný“ protějšek se okouká a stane se předvídatelným, samozřejmým. Nejen pro ženu, ale i pro muže. A pak se může stát, že jeden z nich řekne „promiň, nejde to dál“. A muž se (například) pokouší vrátit k manželce, protože si uvědomí, co ztratil.

Jak tedy rozumět svým emocím? Kdy opravdu milujeme, a kdy se nám druhý jenom líbí proto, že je nový? A jak rozpoznat, že i druhý nás opravdu miluje a pouze se mu nelíbíme tím, jak jsme v rámci rodiny vzorní, milující, milovaní, spolehliví (v tomto případě muži), anebo naopak nepolapitelní (v tomto případě nové ženy)?

Zámek a klíč

Ve své druhé knize Dvanáct srdcí, která je o vyzrávání člověka v partnerských vztazích, varuji před tím, abychom opouštěli ty, kteří nás opravdu milují, pro ty, kterým se líbíme, protože ti, kterým se líbíme, nás jednou opustí pro ty, které opravdu milují.

Nikdo nejsme dokonalý, ani vztah tedy nemůže být. Ve správném vztahu jsme jako zámek a klíč. Ačkoli jsme odlišné bytosti, navzájem se doplňujeme a jeden bez druhého ztrácíme smysl.

Potíž je v čase. Klíč i zámek se časem opotřebují. V té chvíli nemusí být řešením jiný klíč, mnohdy stačí podstatu vztahu obnovit, osvěžit, očistit. Ve své knize 250 zákonů lásky popisuji, co všechno vztah potřebuje, aby se stal dlouhodobým a ustál všechny klamavé pocity, že jeden k druhému už nepasujeme – že bychom měli hledat úplně jiný zámek/klíč.

Jestliže se najdou správný zámek a klíč, přestanou představovat dvě součásti. Stanou se jedním celkem, splynou. Protože do sebe dokonale pasují. Učme se tedy odlišovat správné, osudové partnery, od těch, kteří jsou jen jiní, blyštivější, novější, zkrátka jedni z mnoha.

Osudové partnery nesmíme nechat odejít. Jsou totiž naší druhou polovinou, bez které si už vždycky budeme připadat nekompletní, poloviční. Pokud se k tomu přece stane, ve své knize 100 nejkratších cest k Tobě vysvětluji, jak této zkušenosti porozumět a jak cestu k druhému, ale hlavně k sobě, najít.

  • Jak takového osudového partnera poznat?
  • Jak uvěřit, že správný zámek nebo klíč existuje, pokud jsme na něj doposud nenarazili a všechny dosavadní vztahy byly jen šlápnutí vedle?
  • Jak rozpoznat partnera, o kterého má smysl bojovat, od toho, kde je druhá šance jen marněním času?

Otočte, prosím, na 2. stránku.