Jak znovu najít sebehodnotu, kterou v Tobě druhý zadupal

- Reklama -

2. vhled: Uvolněme svou identitu

Proč nás vlastně tolik bolí to, co nám špatný partner dělá? Povím Vám to. Všichni žijeme v zajetí mnoha domněnek. Mimo jiné máme v hlavě vykonstruovaný obrázek o tom, jací bychom měli být my, jací by měli být naši partneři. Když je tato představa narušena, reagujeme pocitem neštěstí. Tak například: Partner nás z něčeho obviní. Třeba že pro něj nejsme dost dobří. Tím ovlivní naši představu o tom, že jsme dost dobří. Pak jsme naštvaní, potupení, méněcenní, útočíme na jiné.

Zapomínáme (a partner společně s námi) na to, že nikdo nejsme dokonalý. Že nejsme dost produktivní? Někdy jsme, někdy ne. Každý den nemáme nejlepší nápady. V průběhu roku máme mnoho tváří. Nálad. Barev. Děláme chyby. A to je naprosto v pořádku.

Kdykoli nás partner napadá z něčeho čistě lidského, tedy nedokonalého, je to proto, že i on je člověk. I on má nárok na chyby. Ale pro nás je prvořadé to, že nejsme stroj. A neměli bychom se kvůli jakékoli výčitce tohoto typu hroutit. Kdo se domnívá, že mladší dívky/muži nezestárnou, nebo že sám nestárne, mýlí se. Stejně jako když si myslí, že nové známosti jsou bez chyb. Neexistují vztahy bez chyb. Existují jen vztahy, na jejichž bezchybnosti oba ustavičně pracují.

Více než na druhé se proto soustřeďme na sebe. Více než na cizí soudy se zaměřme na svůj den. Nejdůležitější zpráva dne zní: Dnešek je dar. A dnů, které nám zbývají, je velmi málo. Omezeně. Nevím, kolik přesně, ale vím, že po dnešku nám zaručeně bude zbývat o jeden den méně. Přemýšlejme o tom, až budeme v hlavě formovat své rozhodnutí. A do úvahy vezměme tuto zásadní myšlenku:

Rozumíš si s jejími dětmi, ale jejich maminka stále touží po návratu tatínka, který přitom od dětí utekl. Proč lidé chtějí zpátky toho, kdo se k nim vrátit nechce? Proč je takový člověk pro ně „jediný možný“?

3. vhled: Co způsobuje naše utrpení, je obvykle odpor k tomu, co se nám děje. Neklaďme ho za každou cenu.

Lidé, kteří zůstávají v zabitých vztazích, nežijí přítomností. Oni samozřejmě cítí to, co je teď trápí, ale v myšlenkách jsou schopni přemítat o jakémkoli čase a místě, hlavně jiném, než je čas a místo, kde se nacházejí. Žijí například ve vzpomínkách, že partner přece vždycky nebyl tak špatný (minulost), že se možná změní, až děti vyrostou (budoucnost). Jenže minulost a budoucnost jsou dva časy, které NEEXISTUJÍ.

Kdykoli se přistihneme při takových myšlenkách, odvádějících naši pozornost od současnosti, snažme se přeostřit zase zpět. To má dva efekty:

1) Buď nám to pomůže začít být spokojeni s tím, co je nebo co máme, a ne litovat toho, co není nebo co nemáme.

2) Nebo nám to, co je nebo co máme, začne tak vadit, že uděláme změnu.

Abychom správně porozuměli použitým pojmům: Co je vždycky znamená to, co má být. Lidé se někdy mylně domnívají, že „co má být“ musí být jenom ideální. Ve skutečnosti „co má být“ je právě to, co v dané chvíli potřebujeme „jako prase drbání“, abychom se poučili a zlepšili svůj život. Proto potřebujeme i negativní okolnosti a zkušenosti – abychom již do stejně kalné louže nikdy nešlápli. Ano, negativní události nás mnohdy posouvají víc než ty pozitivní.

Pokud připustíme, že to, co je = to, co má být, uvědomíme si, že zbytek našich myšlenek jsme jen my hádající se s vlastním osudem. Utrpení tedy vstupuje do našeho života pouze tehdy, pokud se vzpíráme tomu, co (naštěstí) je.

Začněme si vážit těchto signálů, volajících po změně. Nemusí to být odchod od partnera. Může to být oplácení stejnou mincí. Žena v příkladu 2 to udělala. V bleděmodrém. Našla si přítele. Její muž okamžitě ukončil všechny milostné avantýry, proměnil se v hodného tátu a manžela a strašně začal žárlit. Inu, každému vadí, když ho partner podvádí… A nastavené zrcadlo je vždycky nejúčinnější.

Opakuji: I když nemůžeme ovlivnit všechno, co se nám děje, můžeme ovlivnit způsob, jak na to reagujeme. V naší reakci je naše síla. A naše síla je naše přítomnost.

Jakou důležitou chybu neopakovat?

Otočte, prosím, na 3. stránku.