Někdo mezi námi aneb Mluv, když Tě to trápí

Tvé dítě. Tvůj ex. Je trapné o tom mluvit, že? Budeš za hysterika, nepřizpůsobivého, potížistu. Jenže Tobě to leží na srdci. Bolí Tě to.
- Reklama 4 -

Všechno důležité ve vztazích má 10 písmen.

Naslouchání.

Kompromisy.

Porozumění.

Komunikace.

Lidé spolu potřebují mluvit, aby pochopili jeden druhého. Aby mu vysvětlili to, co jim samotným připadá přirozené, ale druhému zvláštní, nebo dokonce provokativní.

Nejvíce to řeším u takzvaných sekundárních trojúhelníků. Znáte to:

  • Žena a její vztah s ex-manželem, se kterým se dělí o děti, a současně vztah s aktuálním partnerem, který má strach z přílišné blízkosti dvou kamínků, jež už jednou o sebe zamilovaně křísly.
  • Muž, který vstoupí do domácnosti ženy s vlastními dětmi a neví, kdy může do jejich výchovy zasáhnout, a kdy může být peskován biologickým otcem, který na jeho jednání dohlíží z dálky.

Vůbec: Jaký má být ideální vztah k ex-partnerovi, s nímž mě pojí dítě? Co je ještě v zájmu dítěte, a co už může zničit můj aktuální vztah s novým partnerem?

Znamenám míň

Jak upozorňuji ve své poslední knize Protože, největší bojiště světa není někde na Blízkém východě nebo na Ukrajině, ale v naší vlastní hlavě. Stačí pocit, a svírá nás utkvělá myšlenka.

Můžeme nabýt dojmu, že děláme vše a druhý nic. Že se obětujeme, a přitom nejsme adekvátně milováni. Jsme schopni zničit vztah jen kvůli domněnce, kvůli vlastní neschopnosti vyjasnit si s druhým hranice – to, co od nás partner očekává, a co my od něj. Naše potřeby i možnosti. Naše touhy i bolesti. Vše, co nám vadí a „hrdinně“ to nedáváme najevo, abychom nevypadali slabošsky. Chování dítěte, chování ex-partnera, cokoli.

Z mé knihy 250 zákonů lásky dobře víte, proč je nutné spolu mluvit. Že do člověka a do melounu nikdo nevidí. Že můžeme hloupě podezřívat, ale také přehlížet. A hlavně že v negativních myšlenkách měníme svůj pohled na své okolí. Vidíme jako přes černou punčochu. Zaměřujeme se pouze na nedostatky, nikdy ne na přednosti.

Lidi, kdykoli máte nejasno, mluvte. Kdykoli se Vám zdá, že se druhý vzdaluje, že Vás nerespektuje, že někde něco skřípe, i když se na Vás každý usmívá, vyjděte s tím na světlo. A zejména, když dojde na těchto 7 situací:

1. Žiješ konstantními „Co když?“

Co když mě druhý nemiluje? Co když přemýšlí o odchodu? Co když mě srovnává s ex-partnerem? Co když to mezi ním a ex-partnerem je zase dobré?

Co když…? – ta dvě slova jsou neklamným znamením, že toneme v jiném než reálném světě – ve světě iluzí, fantazií a představ. Zkrátka ve světě mimo fakta.

Svět faktů, ve kterém potřebujeme žít, není svět domněnek a slibů, ale svět činů a výsledků. Samozřejmě, spousta vztahů, i těch bývalých, prochází vývojem, staré rány se zacelují, nebo nové otevírají.

Je dobře mít jasno: Miluješ někoho jiného? Vychovávám špatně Tvé dítě? Očekáváš ode mě něco jiného? Selhávám? Řekni to na rovinu.

2. Necítíš pochopení

Můžeme být sebevíc přesvědčeni o tom, že konáme správně. Ale partner ani jeho děti nejsou my. Mají jiné vnímání, jiný způsob přemýšlení a jednání, jiné hodnoty. Nejsou o to horší, stejně jako my nejsme.

Je důležité si vyjasnit, kde je náš mantinel, a kde jejich. Jen tak pochopíme, jestli má vztah budoucnost. Jakmile se jeden druhému začneme podbízet, ztratíme sami sebe a nebudeme se ve vztahu cítit už vůbec dobře. Protože to přestaneme být my.

Existuje mnoho lidí, kteří popřou svou přirozenost, dokonce i své děti v obavě, že by mohly být překážkou. Odepíšou své přátele, koníčky, rodiče, práci, všechno, co je dříve definovalo. A to jen pro falešnou chiméru, že se musejí nějak změnit, přizpůsobit, ostrouhat, jen aby pasovali do partnerových představ. A že když těm představám nevyhoví a tento partner odejde, nebude už nikdy žádný jiný.

Všichni se potřebujeme cítit pochopeni. Proto mluvme. Vysvětlujme, ale také naslouchejme. Komunikace je jediná cesta k porozumění.

3. Cítíš, že Tě někdo vyčerpává, i když není ve Tvé blízkosti

Dokážou to děti, které jsou v citlivém věku a nesnesou kolem sebe „nového tatínka“, „novou maminku“. Není to jejich útok, ale obrana. Cítí se s dalším elementem v rodině paradoxně osamělejší. Potřebují pochopit.

Mohou dělat naschvály, scény, nátlaky. Mohou se vpíjet do hlavy i do vztahu dospělých partnerů, podobně jako nešťastný ex-partner, který není schopen unést nový vztah člověka, s nímž se (ukvapeně) rozešel. Takový dokáže hodně zatopit.

Jsou to chvíle, které pár dokážou paradoxně zocelit. Stačí neoplácet ve zlém, nesoudit. Chce to ale takové osobě porozumět. Kdo porozumí, nesoudí. A kdo soudí, nikdy neporozumí.

4. Cítíš, že druhý skrývá klíčová fakta ohledně svého ex

Jak by člověk mohl nemít špatné domněnky, když se jeho partner potkává se svým/svou ex a vrací se jiný, přitom bez chuti o čemkoli mluvit? Co si za tím představit?

Pohádali se? Sblížili se? Co se děje?

„Do toho Ti nic není,“ může znít odpověď, která nám má dát najevo, že existuje Pandořina skříňka, do které nemáme přístup, a to v životě našeho partnera, s nímž máme sdílet dobré i zlé.

Tohle ne! Pokud vztah s bývalým partnerem prostupuje do přítomnosti, není minulostí. A náš partner musí pochopit, že nás to může znejisťovat, bolet, vyvolávat nedůvěru. A kde začíná nedůvěra, končí vztah.

Pokud není ve vztahu maximální otevřenost, je to jako zavřít okna, zabouchnout okenice – pak se nemůžeme divit, že chybí čerstvý vzduch, že se v takovém prostředí nedýchá dobře, že člověk začne vidět černě.

Všichni máme za nejdražší veličinu v životě čas. Pokud ho někomu věnujeme, dáváme mu každý den kus bohatství, o kterém víme, že ho nikdy nezískáme zpátky. Proto buďme k druhému fér. Vztah stojí na důvěře.

5. Trvale doufáš, že se druhý změní

Víra ve změnu dokáže zázraky. Ale má to podstatný háček. Musí se týkat nás samotných.

My sami dokážeme změnit téměř všechno, co se týká nás, protože jsme schopni ovlivnit vlastní pocity, myšlenky, činy, výsledky. Nad druhými ale nemáme skoro žádnou moc. Druzí se totiž řídí svými vlastními pocity, myšlenkami, činy a výsledky.

Můžeme si představovat tu nejlepší verzi svého partnera nebo jeho dítěte – jak bude ambicióznější, laskavější, zodpovědnější, nápomocnější –, ale pořád to je jen představa, odlišná od skutečnosti.

Snažme se proto s lidmi mluvit nejen o tom, proč by jejich změna byla dobrá pro nás. Ukažme jim hlavně to, proč by jejich změna byla dobrá pro ně.

6. Musíš se omlouvat za to, jaký jsi, a to často

Mají lidé v našem nejbližším okolí nějaká vlastní očekávání a my jim nedokážeme dostát? Když to budeme vnímat jako svou chybu, můžeme sami sebe lynčovat za to, že pro partnera nejsme dost dobří, a to i když děláme maximum. Pak nás může začít trápit, že jsme nedostateční, špatní, nikdy očekávání druhých nenaplníme.

Přitom problém může být i v nereálných očekáváních. Jak píšu ve své knize Dvanáct srdcítakové očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a následné zklamání pak trest, který zaslouženě vykonáváme na sobě.

Jsme, jací jsme. Můžeme se změnit pouze v nejlepší verzi sebe sama. Ale nikdy nemůžeme být někdo jiný. Proto nejlepší vztah je ten, kde se dokážeme měnit v někoho lepšího, aniž bychom přestávali být sami sebou.

„To Ty jsi vinen“, „Ty nám kazíš rodinu“, „Bez Tebe by nám bylo líp“ – to jsou slova, která řečníka mohou mrzet. Může totiž ztratit člověka, který dělal maximum toho, co uměl, ale který nedovedl být někým, kým není.

7. Váš vztah je neustálý konflikt a Ty jsi vždy ten špatný

Ve své knize 100 nejkratších cest k Tobě zdůrazňuji, že o kvalitě vztahu nikdy nevypovídá to, jestli se v něm vyskytují spory, ale to, jak se k sobě oba partneři během sporů staví a jak je řeší. Žádný vztah není dokonalý, a to je dobře. Alespoň se snáze odhalí, jací lidé se opravdu sešli.

„Nejdůležitější ve vztahu nejsou chvíle, kdy se držíme za ruce a ve všem si rozumíme, ale kdy si nerozumíme, a přitom se držíme dál.“ Z knihy 250 zákonů lásky

Aby měl vztah šanci přežít krize, musejí všichni jeho účastníci pracovat na řešení konfliktů tak, aby směřovaly k jejich prospěchu, ne k jejich škodě. Každý rodič chce mít šťastné dítě a dítě teprve postupem vyzrávání poznává, že samo je šťastné, když je šťastný i rodič.

Mnoho dětí vráží klín mezi svého rodiče a nového partnera. Stejně tak se mnoho ex-partnerů rádo mstí za rozchod. Není to snadné zvládnout. Protože takové dítě i takový ex-partner mají potřebu činit takové kroky jen tehdy, jsou-li sami nešťastní. A negativní pocity nikdy nedovedou vytvořit pozitivní myšlenky, pozitivní činy, natož pozitivní výsledky. S negativní myslí prostě nelze mít pozitivní život.

Mysleme na to i my sami. Soustřeďme se na to, co můžeme ovlivnit a pozitivně změnit. Mluvme. Ptejme se. Naslouchejme. Vysvětlujme.

  • Jak jednat s dětmi, které nepřijímají nového partnera?
  • Jak řešit ex-partnera, který nepřijal náš nový život?
  • Jak pacifikovat situace, kdy někdo narušuje naše štěstí?

Těmto tématům se budu obsáhle věnovat v novém vydání magazínu FC, který bude celý zaměřen na to, Jak uvolnit zbytečné starosti. Rozesíláme už koncem ledna. K odběru se můžete registrovat zde

© Petr Casanova

- Reklama 5 -