Mám věřit podruhé? aneb Jak unést zradu, kterou partner slíbil neopakovat

Už to neudělám, slíbil. Jenže totéž říkal už předtím, než to udělal.

„Mám mu věřit?“ zeptala se mě.

Měli krásné malé děti. Přesto jí jednoho dne řekl, že odchází. Po měsících zvonek u dveří a tam on s kufrem. Snaha o vroucí objetí, horečné omluvy, prý si uvědomil chybu a už nikdy rodinu neopustí.

A v jeho manželce se to tlouklo. Tak ráda by měla pro děti zpátky tátu. Ale zároveň se tolik bojí opakovaného zklamání.

Kdykoli se muž pozdě vrátí, podezírá ho. Nahlédla mu i do telefonu a přesvědčila se, že kontakt s milenkou, ač to slíbil, nepřerušil. Dále si píšou, dále volají. Znamená to, že se i dále vídají?

„Proč je tak těžké podruhé věřit?“ přidala otázku.

Trpce jsem se pousmál. Kdykoli se mě ti, kteří mě zradili, ptají, proč je tak obtížné jim podruhé věřit, ptám se já jich, proč je tak těžké poprvé dodržet slovo.

Kde se vzal zlý duch

Špatnou představu nemohla žena dostat ze své hlavy. Já té představě říkám „zlý duch“.

Nikdy nepřichází vinou toho, komu se zjevuje, ale vinou činu toho druhého. Je to jeden z důvodů, proč nedoporučuji dávat druhé šance stejnému člověku. Protože k němu už nikdy nemáme stoprocentní důvěru.

Představme si, že jsme dřevěný trám a zrada je hřebík. Pokud do nás druhý zatluče hřebík, pak i když ho následně s omluvou vytáhne, v tom dřevěném trámu, tedy v nás, stopa zůstane. Navždy tam bude hluboká díra, rána, jizva, která se špatnou myšlenkou znovu zabolí. Zlý duch nás jen varuje: „Nepodávej člověku znovu nabitý revolver jen proto, že se prve stoprocentně netrefil.“

„Všechno bude jako dřív,“ sliboval jí muž. Ne, po zradě nikdy není nic jako dřív. Ale to je svým způsobem dobře. Alespoň může být všechno takové jako ještě nikdy. Je však zapotřebí splnit několik podmínek.

Tolik chceš věřit, ale jak se s tím sám vyrovnat?

Předně, novou šanci nesmí dostat stejný člověk. Může mít stejnou tvář i stejné rodné číslo, ale musí to být jiný člověk. Změněný, ponaučený, vyzrálejší. Musí si svou chybu skutečně uvědomovat a být odhodlán ji neopakovat. Láska totiž není jen to, co cítíme, ale především to, co děláme.

Kdekdo dokáže říkat „Miluji Tě“, a přitom téhož člověka podvádět. Protože takový člověk neví nic o lásce. Láska v první řadě znamená neubližovat. A ten, kdo ublížil, nesmí zůstat stejný. Musí absolutně otočit svůj přístup.

Kdo zradil, není špatný člověk. Je jen nevyzrálý. Zrada je pro něj příležitostí, aby si uvědomil to, o co přichází, a ponaučil se. Zrada je příležitostí k osobnímu růstu. Ale není zárukou osobního růstu.

Všichni děláme chyby. Jsme přece lidé. Ale všichni také za chyby platíme. Naštěstí. Díky tomu víme, jak jsou některé chyby drahé, jak moc bolí, jak snadno se dělají a jak těžko napravují. A díky tomu začínáme chápat, že je nesmíme už nikdy opakovat.

Zrada je jednou z mnoha vztahových chyb (všechny popisuji v knize 250 zákonů lásky), které vytvářejí zlého ducha. Ten duch vnikne do hlavy člověka, který byl zrazen, a vyvolává v něm pochyby.

  • Jsem tak špatný, nepřitažlivý, nestojím nikomu za lásku?
  • Co když tak dopadnou všechny moje příští vztahy?
  • Co když budu už vždycky sám?

To je účinek zlého ducha. Proto mnoho podvedených dá raději podvodníkům druhou šanci, a to i tehdy, když se nevracejí jako jiní lidé. Ti podvedení se prostě bojí zůstat sami. Nechtějí čelit výše uvedeným vnitřním otázkám. Věří, že pak přejdou. Jenže ony nepřejdou. Objeví se dokonce jiné. Například:

  • S kým teď je?
  • Co když s tím nepřestal?
  • Co když mě opustí za týden, za měsíc, nebo dokonce za rok, když budu ještě starší a mnohem spíše mě už nikdo jiný nebude chtít?

Jak zlého ducha umlčet

„Co mám dělat?“ ptala se ta žena. „Moje srdce říká: Miluj ho, děti ho potřebují. Ale můj rozum říká: Kde je teď? Proč se s ní pořád vídá? Co když s ním jen ztrácíme čas? A co když to naopak myslí upřímně?“

Kdo četl mou knihu Dvanáct srdcí, která je o postupném vyzrávání člověka ve vztazích, tuší, co jsem odpověděl. Otázku „Co mám dělat?“ by si totiž měla klást nejen žena, ale v první řadě její muž.

Na jeho straně kurtu – tenisovou terminologií řečeno – je nyní míček. On musí správně zahrát. Jedině on je schopen svým jednáním zahnat zlého ducha do kouta.

Nejsou to slova, ale činy, které zlého ducha umlčují. Slova totiž mohou být lež, ale činy jsou vždycky pravda.

„Co má tedy dělat?“ opravila se žena. Měl jsem pro jejího partnera tři doporučení. Stejná, jako mám pro každého, kdo se snaží skutečně upřímně obnovit to, co poničil. Jaká?

Otočte, prosím, na 2. stránku.