Definitivně se rozhodni, nepřestávej věřit a dokážeš cokoli, říká nesportovec, který na tříkolce přejel Evropu

Máte nějaký sen, ale je tak šílený, že považujete za nemožné splnit si ho?

Pokud ano, napadlo Vás tedy, PROČ TEN SEN MÁTE? Co po Vás život vlastně chce?

Správně, překonat sám sebe, překonat nemožné ve své hlavě. Říkáte, že je to nesmysl? Tak si přečtěte tento příběh.

TOMÁŠ MATULA si nastavil svůj sen právě tak, ABY BYL ŠÍLENÝ.

Právě proto, že jsem nikdy nesportoval, právě proto, že nemám rád pocit nejistoty, třeba když v blízkosti není sprcha, právě proto, že jsem ostýchavý při komunikaci s cizími lidmi, právě proto, že neumím moc dobře cizí jazyk, právě proto, že dlouho přemýšlím, a teprve pak možná konám, ale daleko spíše nekonám, a právě proto, že jsem nikdy nebyl odkázán čistě sám na sebe, jsem to udělal.“

Na tříkolce dojel z Brna až do španělské Malagy. Tři tisíce devadesát dva kilometrů.

Ptáte se, proč to udělal? Ne proto, aby přemohl trať, ale aby přemohl své dosavadní druhé Já, které mu na každé důležité křižovatce říkalo: O to se nepokoušej, to nedáš.

Máte to také tak? Současně po něčem velmi toužíte, ale také si nevěříte, že to dokážete? Uvažujte nad tím. Proč Vám něco v těle říká, že je to pro Vás důležité, ale něco jiného zpochybňuje, že je to správná cesta?

A inspirujte se Tomášem…

Takhle vyrazit přes celou Evropu? Bez rezervovaných hotelů, jen s karimatkou a pár věcmi? Jistěže je to nemožné – alespoň pro všechny, kdo si to nezkusí.

1. fáze mého života: Sebevědomí dolů

„Již od dětství jsem toužil udělat něco bláznivého – velkého. Chtěl jsem být slavný jako Karel Gott. Nebo umět hrát na trubku jako Maurice André. Když se však moje myšlení v mládí formovalo, bylo nepříjemně ovlivňováno lidmi, kteří přehazovali výhybku špatným směrem. Příklad?

Jeden muž se mě ptal, proč odcházím studovat zrovna na konzervatoř. Zda si snad nemyslím, že na mě čekají někde ve filharmonii.

Na škole to pak nebylo jiné. Jeden profesor nám šest let vtloukal do hlavy, že hra na trubku je jen pro pár vyvolených. Neustále si mě dobíral: ,To neumíš zahrát bez kazu?‘

A tak se stalo, že ta radost z hraní, pro kterou jsem se na konzervatoř hlásil, se rychle smrskla jen na úpornou snahu hrát bez jediného kazu. Taková snaha ale způsobuje paradoxně pravý opak.

Výsledek byl, že na konci studií byla moje sebedůvěra u bodu mrazu. Až soukromý učitel, kterého jsem pak vyhledal, mi radost z hraní vrátil. Vysvětloval mi, že hrát bez kazu je sekundární efekt, který se dostavuje právě poté, co hrajeme pro radost a soustředíme se na prožitek.

Ale ta pochybnost už ve mně byla zakořeněná. I v jiných oblastech života jsem pozoroval, že když se rozhodnu jít za novým cílem, pokaždé ustrnu před jistou psychickou hranicí a nedokážu ji překonat. Že se v každé nové činnosti, abych se vrátil k příkladu z konzervatoře, zaměřuji jen na ,hru bez kazu‘,  a proto mě ovládá strach. A ten nakonec způsobí, že s činností, která mi na počátku dělala radost, raději přestanu, vzdám ji.

Když se stále častěji opakovalo, že moje touhy a bláznivé nápady začaly končit vlastně dříve, než jsem se o ně pokusil, došlo mi, že je něco špatně a že tento přístup musí z mého života pryč.

A že to jde, jsem si ověřil, když jsem jako nesportovec a bez jakékoli speciální přípravy vyjel na tříkolce přes celou Evropu…

„Trasa mé cesty“

2. fáze mého života: Výzva na souboj

Nejdříve to byla jen myšlenka, další šílený nápad.

Pak euforie a nadšení, co kdybych to tentokrát už dokázal.

Ale nakonec, jako vždy, přispěchal strach a pochybnosti. Ty vyvolaly to, co jsem už dávno znal – hledání nejrůznějších důvodů, proč to určitě nepůjde.

Podstatný rozdíl však byl v tom, že tentokrát jsem si řekl, že se na to dívám špatně. Že to je můj osobní test, jestli opravdu stojím o realizaci šíleného nápadu a jestli dokážu začít i vydržím pokračovat, dokud se ten sen nestane skutečností.

A já si řekl, že ano. Přijal jsem jako fakt, že cíle dosáhnu.

To, co následovalo s touto změnou myšlení, je pro mě dosud záhadou. Začaly se totiž dít neuvěřitelné věci.

Hlava začala fungovat jinak. V každé nastalé překážce, která se přede mnou objevila, viděla ne frustrující problém, ale užitečnou příležitost – jak mohu sám sebe posílit. Zkrátka, měl jsem do řešení problémů obrovskou chuť. A tak se stalo, že se každý problém buď ,vyřešil sám‘, nebo se nečekaně objevil někdo, kdo mi s tím pomohl.

Například: Lámal jsem si hlavu s přestavbou tříkolky tak, aby zvládla dlouhou cestu a pobrala i věci. A najednou mi zvonil u dveří kamarád, kterého jsem dlouhé roky neviděl. A hned povídá, že se zabývá přestavbou jízdních kol. Díky němu jsme dali tříkolku dohromady a já mohl odjet.

„Nemožné, alespoň tak to označovali lidé kolem mě, se stalo skutkem. Já se tedy ptám: Bylo to opravdu nemožné?“

Nikdy jsem nebyl ezotericky zaměřený, ale přesvědčil jsem se, že když se pro něco DEFINITIVNĚ rozhodnete a věříte, že to nakonec dokážete, všechno kolem vás se přeskládá tak, abyste toho cíle dosáhli. A myslím, že jsem si toho všiml nejen já. V průběhu mé cesty do Španělska mi jedna kamarádka napsala: „Nediv se tomu. Ono totiž vyřešit jde vždycky všechno. A když to nejde Tobě, je Ti poslán někdo, kdo Ti pomůže.“ Netuším, jestli tím pomocníkem je Osud, Bůh či Vesmír, ale nejspíš to ani není důležité. Nemusíme všechno pochopit. Stačí to přijmout.

3. fáze mého života: Sebevědomí nahoru

Nebyla v tom touha po poznání Evropy nebo Malagy jako takové, spíše touha po poznání sebe sama. Toho, čeho jsem skutečně schopen, a ne co mi hlava pořád namlouvá.

„Že si člověk nemůže říct o ubytování? Že mu nikdo neposkytne střechu nad hlavou? Nesmysl. Já jsem důkazem.“

Cestu na tříkolce z Brna do Malagy jsem proto podnikl vlastně jako vzpouru proti svému slabšímu Já. Udělal jsem to právě proto, abych svou mysl vystavil situacím, které jsou daleko za hranicí komfortní zóny. Právě proto, že jsem nikdy nesportoval, právě proto, že nemám rád pocit nejistoty, třeba když v blízkosti není sprcha, právě proto, že jsem ostýchavý při komunikaci s cizími lidmi, právě proto, že neumím moc dobře cizí jazyk, právě proto, že dlouho přemýšlím, a teprve pak možná konám, a hlavně proto, že jsem nikdy nebyl odkázán čistě sám na sebe. Tohle všechno jsem tou cestou překonal.

„To, že KAŽDOU noc najdu lidi, kteří mě nechají přespat ve svém domě, a to i přes všechnu neklidnost dnešní doby a neustálé strašení, že jeden pro druhého jsme nepřítelem, je jedna z nejdůležitějších zkušeností, které jsem si přivezl domů – brát všechny strachy s velkou rezervou a spíš s úsměvem.“

Na jízdním kole jsem naposledy seděl jako puberťák. A přece to šlo zvládnout. Přípravy na cestu mi zabraly jen deset dnů. A pak se stalo, že po pouhých třiceti zkušebních kilometrech vyjel cyklista-amatér z Moravy do Španělska. Tři tisíce devadesát dva kilometrů.

Moje cesta je nezpochybnitelným důkazem, že když se člověk, který o sobě dlouho pochybuje a nevěří si, pro něco opravdu rozhodne, dokáže i zdánlivě nemožné. Naučí se nepochybovat a uvěřit v sebe.“

  • Také bojujete se svým slabším Já, které Vás nutí uvěřit, co všechno nedokážete?
  • Také už máte plné zuby pohledů na lidi, kteří sami sebe překonali, zatímco Vy pořád stojíte na začátku?
  • Nezapomeňte, že Vaše budoucnost začíná právě TEĎ. Využijte magazín FC, celou letošní řadu věnujeme budování silného Já. Aktuální vydání (6/2018) je věnováno novým začátkům, příští (1/2019, které zasíláme na Vaši adresu už na konci ledna), je zaměřeno na techniky vypouštění zbytečných starostí, které nám berou pozitivní energii. K odběru magazínu FC se přihlásíte zde.

© Petr Casanova, Tomáš Matula