9 stupňů deprese aneb Jak se stáváme cizincem ve vlastním těle

- Reklama -

Deprese. Pojem, odvozený od de-pressed, tedy stlačen zevnitř. Znamená více než jen dlouhotrvající smutek. Zatímco smutek jen zraňuje, deprese je mnohem bolestivější a vyčerpávající. Člověk se cítí jako cizinec – nejen před druhými lidmi, ale také sám před sebou.

Deprese má mnoho příčin. Od vlivu prostředí, kterému podléháme, po vlivy, které si vytváříme sami v sobě. Ačkoli objevení příčiny, která depresi způsobuje, je základním předpokladem ke zbavení se deprese (když odstraníme příčinu, odstraníme i následek), u deprese to není tak snadné. Deprese sama nám totiž nalezení příčiny nedovoluje. A v tom je její velká zákeřnost.

Proto, prosím, věnujme pozornost následujícím signálům. Bez ohledu na příčiny musíme navnímat znaky, které mohou znamenat, že se pomalu a neznatelně potápíme.

Stupnice řízeného pádu

  1. Slábnutí energie. Základem vzpírání se depresi je dostatek dobré energie. Deprese tedy začíná mazaně – energii nám pomaloučku odebírá. Cítíme se unavenější, a to i po celonočním spánku. Jako by deprese byla vnitřní píst, který z nás vytlačuje vzduch, a tím vytváří podtlak – předpoklad zhroucení se do sebe.
  2. Nezdravý spánek. Člověk je dynamo. Energii získává pohybem či spánkem. Druhým krokem deprese je tedy vzít dynamu tyto náboje. Člověka svalí do postele, bez vůle cokoli dělat. Ale také bez schopnosti hodnotně spát. Nejenže se tedy energie z člověka vytlačuje, také si novou nevytváří.
  3. Přepólování mysli. Kromě pohybu a spánku si člověk dokáže vyrobit energii sám také vlastním postojem. Jedinou dobrou myšlenkou by se mohl pobídnout k dobrému činu (třeba právě k pohybu), a tím zhatit předchozí dva úspěchy deprese. Tomu tedy deprese brání tím, že takzvaně přepóluje mysl. Přiměje člověka, aby začal myslet na to, co nemůže ovlivnit, a přestal myslet na to, co ovlivnit může. Tím se dostane do skepse. Cítí beznaděj, ať se soustředí na minulost, přítomnost či budoucnost. Myslí na vše, co nemá pod kontrolou, a neřeší nic z toho, co by pod kontrolou mít mohl. Jako by mu v hlavě někdo přepojil drátky…
  4. Přepólování pocitů. Pořád tu je ovšem pro depresi nebezpečí. I když člověk myslí negativně, stačil by mu jeden pozitivní pocit a jeho křísnutí by vyvolalo dobrou myšlenku. A i když ten dobrý pocit nemůže přijít zevnitř, deprese ví, že by mohl přijít zvenčí. Zkrátka, že by v naší blízkosti mohl být někdo, kdo nám chmury rozežene. Proto deprese přidává pojistku: k otupělosti na pozitivní podněty přidá naopak přecitlivělost na negativní podněty, respektive sklon vnímat vše buď otupěle, nebo negativně. Člověk v depresi se pak pro okolí stává nesnesitelným. I na dobré záměry reaguje podrážděně, naštvaně, apaticky. Ztrácí tak své okolí. Ocitá se sám v propasti, a ještě slyší: „Nech ho bejt, když je takovej…“
  5. Vytváření smetiště. Nyní před depresí stojí hlavní úkol. Deprese dobře ví, že ve zdravém těle je zdravý duch. Mysl by se tedy mohla uzdravit, kdykoli by jí pomohlo tělo. Deprese tak vede k likvidaci těla. Člověk buď vůbec nejí, nebo jí špatně, jen aby zaplnil vnitřní prázdnotu. Lhostejnost vůči živinám a potřebám vlastního zdraví je triumfálním kouskem deprese. Stravovací návyky jsou nekonzistentní a nezdravé. Deprese tak získává pojistku, že člověk se ze sebezničujícího postoje sám nedostane.
  6. Ztráta zájmu. Aby se negativní rozklad osobnosti nezvrátil, deprese už jen zbaví člověka zájmu o vše, co mu dříve dodávalo energii, pohodu, úsměv, respektive o vše, co by mu totéž mohlo dodávat nově. Jakákoli kreativita či sex se mu zdají těžké i zbytečné. Všechny lásky mají umřít navždy.
  7. Sebevražedné myšlenky. „Už pro Tebe není naděje. Svět je bezútěšným a nezajímavým místem. Smrt je jedinou snesitelnou volbou.“ Tak vypadají myšlenky, které deprese podsouvá člověku. Dokonce i ten, který nikdy na takové hovadiny nemyslel, může cítit mentální posun k představám, jaké by to bylo, kdyby sám nebyl.
  8. Postupující prázdnota. Čas přestává být důležitý. Deprese ví, že hraje pro ni. Člověk se den za dnem cítí prázdnější. Jako by někdo postupně lopatou vybíral vše, co ho dříve tvořilo. Nespokojenost se světem, nespokojenost se sebou, všechno se zdá horší než ve skutečnosti. A stále méně snesitelné.
  9. Zacyklení v těžkostech. A tohle je uzel na závěr. Ztrácení se v představách, neschopnost rozpomenout se, co kdo vlastně řekl a jak to myslel. Pocity viny, hanby, nevíry. Apatie, zlomení hole nad okolím i vlastní rodinou, dětmi, přáteli. „Takový život opravdu nemá smysl,“ zní poslední věta.

Jak chápat depresi

Nové vydání magazínu FC Jak vypustit zbytečné starosti se zabývá mnoha ranami, kterým ani blízký přítel zvenčí neporozumí. Málokomu totiž ve spěchu všedního života dojde, že existují rány, které nemusejí být viditelné na těle, a přesto mohou být mnohem hlubší a bolestivější než ty, které povrchově krvácejí.

Je tak snadné člověka v depresi odsoudit a tak těžké mu porozumět. To první jde tím snáz a to druhé tím hůř, protože každý případ deprese je unikátní. Univerzální doporučení neexistují. Abychom však pochopili vnitřní utrpení člověka a možnosti řešení, potřebujeme pochopit následující hlavní fakta:

1. Deprese není stav, který by si člověk vědomě vybral

V magazínu FC používám přirovnání ke ztracení se v hlubokém lese. Chvíli trvá, než nám dojde, že jsme se ztratili a co to skutečně znamená. Tak funguje i deprese.

Zpočátku si ji vůbec nepřipouštíme. Věříme, že za chvíli bude vše v pořádku a cestu ze šlamastyky zase najdeme. Jenže pak se začne stmívat víc a víc. Čím později je, tím spíše nemáme ponětí, kde jsme. Jsme dezorientovaní, „někde“, nevybrali jsme si to a nevidíme cestu ven.

Ztracení se, tak jako depresi, si nikdo dobrovolně nevybírá a také ji nikdo nedokáže ukončit lusknutím prstu – svým vlastním rozhodnutím. Deprese je stav, který se léčí, a to dlouho a krok za krokem. Ostatně, stejně dlouho a krok za krokem obvykle docházelo k vytváření podmínek pro vznik deprese v člověku.

2. Deprese není hlubší smutek

Smutek může přispět k depresi, ale deprese není vyšší fáze smutku. Deprese a smutek jsou dva různé světy.

Deprese (na rozdíl od smutku) nemá rozumovou nebo emoční příčinu. Deprese (na rozdíl od smutku) není přímá reakce organismu na konkrétní situaci. Deprese především JE. Tak jako JE dnešní počasí. My zažíváme zimu, ale nemůžeme ovlivnit svou myslí nebo rozveselením to, jaká je.

Samozřejmě že někdo zažívá depresi v rámci rozchodu, ztráty zaměstnání, milované osoby. Tyto těžké životní prověrky mohou umocňovat depresi, ale primárně jsou spojeny se silnými emočními výkyvy. Deprese je nijaká, plochá, člověku (na rozdíl od smutku) bere cit, racionalitu, a hlavně naději.

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, kterému v magazínu FC vyhrazuji samostatný článek, mimo jiné člověka v depresi označuje příznačnými slovy: „Mrtvý zevnitř.“ Psychiatr Hans Prinzhorn to rozvádí slovy: „Člověk v depresi jedná tak, jako by se snažil zabít sám sebe – společensky, životosprávou, myšlením.“

Freud, aby co nejvíce přiblížil psychickou situaci člověka, hovoří o uvěznění v okně hořícího mrakodrapu. Tam, nebo zpět – na obě strany marnost s nevyhnutelným bolestivým koncem. Takový je pocit v depresi.

Freud mimochodem přidal důležitou úvahu: „Lidé, kteří skáčou z oken hořícího mrakodrapu, nemají o nic menší hrůzu ze smrti. Není to ani jejich víra ve šťastný dopad na zem, co je přiměje skočit. Jsou to plameny. Ve chvíli, kdy olizují jejich pokožku, smrt skokem se zdá méně strašná ze dvou strašných smrtí.“ A dodal: „Kdo dole na úpatí budovy křičí: ,Neskákej, vydrž!‘, ten skokanovi nerozumí. Musel by být sám uvězněn v tom okně. Pak by pochopil motiv, který předchází skoku.“

Jak člověku v depresi jeho stav neztěžovat? Jak porozumět jeho zdánlivě ignorantskému nebo nepřátelskému chování? Pro pokračování otočte, prosím, na 2. stránku.