Proč staré cesty nemohou otevřít nové dveře aneb 5 situací, kdy ještě máme šanci

Největší bitva je vždycky mezi tím, co víš, a co cítíš.

Byli pohádaní. Oddělení. Trucující. Zraňující.

Ale ve skrytu duše pořád druhého ještě milující. A toužící vrátit se k sobě.

Bylo jim jako chvilku poté, co vzteky rozbijete talíř. Dojde Vám, že ty střepy musíte uklidit. A že jste to vůbec dělat neměli. Že to šlo vyjádřit jinak. Že jste od sebe hloupě odehnali někoho, bez koho přitom být nechcete.

Jak píšu v knize 100 nejkratších cest k Tobě, která se zabývá zamotanými situacemi ve vztazích, největší bitva v člověku probíhá mezi tím, co ví, a tím, co cítí. Když se například dozví, že ho druhý zrazuje a neměli by spolu být, a přesto cítí, že bez něj být nemůže.

Celá moje třetí kniha je o tom, jak po chybě nalézt nejkratší cestu k druhému, aby dlouhodobě fungovala, ale i nejkratší cestu k sobě, abychom netrpěli ve vztahu, který nás ničí a dlouhodobě fungovat nebude. Kniha odpovídá na otázku JAK, ale my si zodpovíme, alespoň rámcově, otázku KDY. Kdy má smysl ještě pokračovat.

Kdy

Jako kluk, možná jako všichni kluci, jsem si přál štěně. Sousedovi na chalupě se jich narodilo pět. Pozval mě a dovolil mi, abych si vybral. „Jen tohle ne,“ poprosil mě. „To nemá dostatečně vyvinutou jednu tlapku a přeje si ho můj syn.“

Udivilo mě to. „Ale Váš syn s tím pajdou nebude moci běhat a hrát si, tak jako by mohl s kterýmkoli jiným štěnětem!“ namítl jsem.

Soused přikývl. „To je v pořádku. Můj syn má vrozený problém, kvůli kterému nemůže dobře chodit, natož běhat. Dobře ví, že právě tohle pajdavé štěně potřebuje, aby mu někdo rozuměl.

Rozumíš mi, prosím?

Proč Vám vyprávím tuhle vzpomínku? Protože ať se ve vztahu strhne jakákoli bouře, je pokračování vztahu přímo závislé na vzájemném porozumění. Jak často píšu, všechno důležité ve vztahu má 10 písmen. Porozumění vyžaduje komunikaci, naslouchání, kompromisy.

Všichni děláme chyby a všichni za ně platíme. Z chyb splétáme ponaučení, rozhled, vyzrálost. Učíme se milovat, neubližovat, být laskaví. Poznáváme, že dlouhodobý vztah není o nalezení dokonalé osoby, protože ta ani neexistuje, ale o nalezení tak nedokonalého jedince, který s námi bude ochoten pracovat na sobě, na nás i na vztahu. Který pochopí, že i my potřebujeme být šťastní a učíme se hledat cestu.

Pracuj na tom se mnou, prosím…

Jak tak v životě narážíme, někdy opakovaně, do téhož místa, učíme se chápat, že staré cesty nám nemohou otevřít nové dveře. Platí to v osobním životě i vztahu. Stejné činy prostě vedou ke stejným výsledkům.

Aby dva lidé měli naději na smysluplný návrat a opětovné budování dlouhodobého vztahu, musejí být schopni řešit problémy spolu, snažit se porozumět druhému, a hlavně netlačit nic přes mez.

Pokud se oba partneři s následujícími pěti podmínkami nevyrovnají, vztah dlouhodobě neudrží.

1. Dokážeš chápat a respektovat rozdíly mezi námi

Do vztahů nevstupují dva stejní lidé. Jednak dva stejní lidé neexistují, a jednak by jejich vztah neměl žádný smysl, žádnou přidanou hodnotu. Do vztahu lidé vstupují právě proto, že ve dvou dokážou víc než jeden.

Žádný člověk není dokonalý a žádní dva lidé nejsou stejní. Z toho plyne, že všichni máme rezervy, ale každý máme jiné přednosti a jiné nedostatky. Tak se stane, že někteří partneři do sebe zapadnou jako zámek a klíč. Co chybí jednomu, to dodá druhý. (Více v článku Osudový partner, nebo jeden z mnoha?)

Existují protiklady, které se odpuzují. A pak existují protiklady, které se doplňují a posilují. Nezlobme se na to, když partner není stejný jako my. Buďme za to vděční. K čemu by nám byl druhý stejný člověk? Co nového bychom s ním zažili? Co nového bychom se dozvěděli, naučili, kam se s ním posunuli? My naopak potřebujeme odlišného člověka, než jsme my – který nás dokáže zvednout, když padáme, který vykryje svými přednostmi naše nedostatky, který ve stejné situaci uvažuje přímo opačně, a to právě proto, že je jiný.

Správný vztah je ten, ve kterém spolu dokážeme nesouhlasit. Jak píšu v knize Protože, pamatujme si, že nejdůležitější nejsou chvíle, kdy se držíme za ruce a ve všem si rozumíme, ale naopak ty, kdy si v ničem nerozumíme, a přesto se držíme dál. V té odlišnosti totiž vidíme budoucnost.

Nesprávný je ten vztah, kde se lidé chovají jako v parlamentu. Domnívají se, že druhého mohou přehlasovat. Jenže ve vztahu je hlasování zbytečné. Buď totiž existuje absolutní shoda, nebo absolutní neshoda. A osud vztahu záleží pouze na lidech samotných, kteří vlastním přístupem ukážou, jestli jsou schopni nalézat konstruktivní řešení, která jsou dobrá ne pro jednoho, ale pro oba.

2. Dokážeš přehodnotit původní předpoklady

Všichni vstupujeme do vztahu s nějakými očekáváními. Ta přinejmenším plynou z toho, jak jsme byli vychováváni nebo vedeni životem. Základní příklad:

  • Partner A vyrostl v láskyplné rodině, kde si všichni stále dávali najevo, jak moc se mají rádi. Partner A tedy považuje za normální říkat, jak druhého miluje, a také to vyžaduje od druhého.
  • Partner B naopak vyrostl v pragmaticky založené nebo nefunkční rodině, nepoznal objetí, vyznání, dárky. Partner B podle toho přistupuje k partnerovi A. Žádné laskavosti neprojevuje, a když nějakou obdrží od partnera A, ani ji neoceňuje.

Výsledek: Partner A je ve vztahu nešťastný. Chování partnera B interpretuje jako nelásku. Pro partnera A je přece NORMÁLNÍ dávat lásku, zatímco pro partnera B je NORMÁLNÍ nedělat žádné takové „zbytečné věci“.

Ve skutečnosti jeden druhého milují a potřebují. Jejich vztah ale nepřežije, pokud nebudou schopni uznat chybu, napravit ji, vykomunikovat cestu k ní, svou minulost, své potřeby, sdělit si, co komu vadí, a vyřešit situaci tak, že změní své původní předpoklady nebo chování.

My všichni do vztahů taháme předpoklady o normálnosti, které odpovídají vzorcům, v jakých jsme žili. Potíž je, že druhý nám do hlavy nevidí a neprožil náš život. Pak se snadno stane, že jeden druhého obviňujeme a u svých přátel si vše ještě potvrzujeme („To přece není normální!“), a tím všechno jen zhoršujeme. Přátelé stojí při nás, protože sami pocházejí z naší minulosti a mají shodné vnímání „normálnosti“, jinak by našimi přáteli nejspíš nebyli.

Už v knize Dvanáct srdcí píšu, že očekávání, se kterým vstupujeme do vztahu, je zločin, který pácháme na druhém člověku. A následné zklamání, že druhý očekávání nenaplnil, je trest, který vykonáváme na sobě. Přemýšlejme o tom, do jaké míry dusíme partnera svými vnitřními očekáváními, s nimiž jsme se mu nikdy nesvěřili. Ale stejně tak mysleme na to, do jaké míry je partner schopen změnit své vlastní předpoklady, které nám nevyhovují a jdou přímo proti našim hodnotám, založení, charakteru.

3. Dokážeš se projít v mých stopách

Názory, které neodpovídají naší pravdě, jsme zvyklí zesměšňovat, ponižovat, odsuzovat. Tím ale bohužel nejvíce vypovídáme sami o sobě – o svém úzkém rozhledu, omezeném pouze na naše oči a náš mozek. V porozumění je obrovská moudrost. Kdo porozumí, nikdy nesoudí. A kdo soudí, nikdy neporozumí.

Půjdeme-li někdy bok po boku se svým partnerem, všimněme si toho: Žena má kratší krok, muž delší chodidla. Proto se muž ve vztahu zklidňuje a žena cítí bezpečnější. Stačí vstoupit do stop druhého. Jakmile naopak stopy druhého opustíme, muž přestává být uvážlivým a moudrým, stává se opět uspěchaným a prchlivým (jako by mu chyběl pomalejší krok), zatímco žena ztrácí svou jistotu, stává se zranitelnější (jako by jí chyběly velké šlépěje, v nichž se skryje).

Jistěže není nutné si fyzicky obouvat boty druhého. Stačí začít kráčet společně. Porozumět tomu, proč a jak druhý žije, čeho se bojí, na čem mu záleží, co potřebuje. Nesoudit to.

Pak může zjistit, že když se žena bojí o muže, není to tím, že by byl špatný a chtěla mu dělat scény, ale že je skvělý a nechce o něj přijít. A když se muž bojí o ženu, není to tím, že by ji chtěl vlastnit, ale že ji nechce ztratit. A že možná ústa jen špatně podávají to, co by správně mělo vyslovovat samo srdce.

4. Dokážeš ještě vidět lepší řešení

Dlouhodobé vztahy nejsou ty, které by neprocházely žádnými problémy, ale ty, které jimi procházejí jako všechny ostatní, ale neztroskotají na nich.

Člověk je zvláštní tvor. Hroutí se z chyby, neúspěchu. Přitom je omylný. Nic, spojené s člověkem, není dokonalé. To znamená, že všechno, spojené s člověkem, může být vždycky ještě lepší. Ano, všechno může fungovat lépe. Proto, jak píšu v knize 250 zákonů lásky, problémem není, když se pár v těžkostech hádá, problémem je, když se jeden v těžkostech hádat přestane. Pak už totiž nemusí vidět nic, o co by ještě stálo za to se pohádat.

Opakuji: Vždycky je ve vztahu co vylepšovat. Jakmile jeden rezignuje na vylepšování, neznamená to, že by vše ve vztahu bylo dokonalé. Znamená to jen, že ztratil ochotu to s námi hledat. A sami vztah nevybudujeme.

Základem jakékoli práce na zlepšení je věřit, že ta práce může mít smysl. Kde není víra, není vůle. A kde není vůle, není cesta.

5. Jsi ochoten věnovat dostatek času a energie společné práci

Ve svých knihách přirovnávám vztah k zahradě. Pokud se o zahradu nestaráme, zaroste plevelem, přestane být průchodná, neponese ovoce. Bude jen vděčným zdrojem hlodavců a parazitů, kteří ji budou rozkládat.

Starost o zahradu vyžaduje čas a energii. To jsou dvě nejcennější komodity v životě. Pokud má partner jiné priority, nesuďme ho. Pochopme, že na to má právo, a jděme mu z cesty. Ve vlastním zájmu.

Já vím, že největší bitva v člověku probíhá mezi tím, co ví, a tím, co cítí. Na druhou stranu, z dlouhodobého pohledu nezáleží na lidech, kteří s námi nechtějí vztah opravovat a budovat, ale na přesně opačných, kteří s námi vztah opravovat a budovat chtějí.

Jsme-li sami ochotni věnovat dostatek času a energie společné práci na vztahu, potom jak čas, tak energii nemarněme na úkor člověka, pro kterého jsme jen jednou z možností. Je to náš čas a naše energie. A staré cesty opravdu neotevřou nové dveře.

Tištěné verze knih i magazínů získáte pouze zde. Elektronické verze knih i magazínů pak zde.

© Petr Casanova