Vzkaz dvacetiletého kluka, který umírá, všem, kteří zapomínají žít

- Reklama 4 -

Jak odejít lepší

Při prvním setkání byl na dně. Ne z toho, co přijde, ale paradoxně z toho, co měl už za sebou. Ničilo ho, kolik života vlastně promarnil pro něco, co se nyní začalo ukazovat nedůležité.

Byl jako svetr naruby. Přesně jak učím ve Vánočním Speciálu 2018, potřeboval obrátit své myšlení a začít se soustředit v první řadě ne to, co NENÍ důležité, ale na to, co důležité JE. Všechna mé rozhovory s ním a moje doporučení směřovala k tomu, aby samým litováním včerejších nedůležitostí nepromarnil ještě dnešek, ba i zítřek. Zkrátka, aby si uvědomil, že člověk především lituje toho, co v životě neudělal.

Na poslední schůzce před mým odjezdem do zahraničí jsem mu dal „úkoly“. Neviděli jsme se měsíc. Včera večer měl přijít. Místo něj mi doručili pouze vzkaz. Jeho omluvu, že už přijít nemůže – že směřuje na speciální oddělení nemocnice. Ale za tu větu přidal smajlík. Napsal totiž, že ten uplynulý měsíc prožil jinak. Ne třicetkrát jeden a tentýž den jako dřív, ale třicet různých dnů. „Zjistil jsem,“ podtrhl, „že pak i jeden měsíc může být bohatší než dvacet let…

Jak toho Lukáš docílil? Především vypnul autopilota.

Jako kdyby v loďce, do níž byl vržen, uchopil pádlo a začal sám určovat, kam popluje, třeba i proti ostatním, proti proudu. „Objevil jsem, že náš život neutváří to, kam nás voda chce unášet, ale naše upřímná vnitřní rozhodnutí, která činíme i přesto, kam nás voda unáší.“

Lukáš dobře věděl, že čas nemůže ovlivnit. Nikdo z nás tohle nedokáže. A nikdo z nás ani přesně neví, kolik času mu vlastně ještě zbývá. To je nejmoudřejší vynález života. Kdo ho pochopí, zjistí, že nesmí svůj čas marnit.

Před měsícem jsem dal Lukášovi čtyři úkoly. Prosté. Každý je zvládne:

  1. Pádluj proti strachu

„Přestal jsem věnovat pozornost, a tudíž i svůj vzácný čas, všemu, co mi bere energii,“ psal chlapec. „Sice mi dalo chvilku práci znovu objevit to, co mi dává smysl, radost, naplnění, ale našel jsem to.“

A hlavně dodal: „Přestal jsem se toho bát. Zjistil jsem, jak stupidní jsem, když se bojím toho, co mi dělá dobře. Když ten strach nechám působit, oslabuje mě a paralyzuje. Neustupuje, naopak roste. Leze mi do každé myšlenky, dokáže zkazit každý můj den. Otravovat všechny moje dobré emoce, až nezbudou žádné. Až ze mě zbude prázdná schránka, která sama sebe otrávila.“

Lukáš pochopil, že kdo se vzepře strachu, začne mít svůj život pod kontrolou. Sice nemůže ovlivnit karty, které mu život rozdal, ale může ovlivnit to, jak s těmi kartami naloží. Lukáš převzal plnou odpovědnost za to, jak se postaví ke svému životu. Ke každému dni, který mu zbývá.

  1. Pěstuj víc než schránku

Ten měsíc do sytosti věnoval tomu, co naplňuje jeho duši, mysl a tělo. Všechno, o čem píšu ve Vánočním Speciálu. „Začal jsem omezovat všechny zlozvyky. Snažil jsem se o co nejzdravější život.“ Možná se smějete. Možná si říkáte: K čemu mu to je, když stejně umírá?

Hned Vám to poví.

„Například jsem začal lehce sportovat,“ uvedl. „Většina lidí sportuje proto, aby měli zdravou tělesnou schránku. Lpějí na tělesném zdraví. Ale tělo je víc než schránka. Je to obydlí pro naši osobnost, pocity, myšlenky, schopnosti. Já jsem tedy začal sportem rozvíjet nejen tělo, ale jeho obsah. Nepotřeboval jsem zesílit navenek, ale hlavně uvnitř. Třeba jsem přestal odkládat. Tuto slabost jsem díky sportu odstranil.“

  1. Boj se dne, kdy si vyčteš, co jsi nezkusil.

„Řekl jsi mi, Petře, že náš život vytvářejí činy, které učiníme, ne ty, které odkládáme. A díky té větě jsem si ze všech svých dosavadních strachů začal hýčkat jeden jedin strach: Začal jsem se bát dne, kdy bych si vyčetl, že jsem něco důležitého nezkusil.“

Dlouze popisoval, jak ho lidé v okolí nazývali bláznem. Přemlouvali ho, aby už raději nic neplánoval, nevycházel z domova, už „jen čekal“ na konec. Ale chlapec moc dobře cítil, co potřebuje. „Neposlouchal jsem je, ale svůj vnitřní hlas. A ten mě nutil dokráčet do stadia, ve kterém jsem dnes. Tedy že nemám čeho litovat.“

A dodal: „Takový pocit jsem nikdy předtím neměl. Vždycky jsem něčeho neuskutečněného litoval. Až teď jsem pochopil, že když lituji své minulosti, marním tím současně i svou přítomnost. Co jsem mohl, to jsem udělal.“

  1. Čerpej z lidí.

Lukáš zkrátka přehodnotil svůj přístup k času. Obrátil svůj pohled výhradně do přítomnosti. „Tím jsem najednou začal více rozlišovat lidi kolem sebe. Oceňovat skutečné přátele a blízké, kteří pro mě byli hlavním zdrojem síly a vyrovnanosti, a ignorovat všechny ostatní, kteří mi energii jen odebírali.“

A hlavně: „Přestal jsem dobré lidi brát jako samozřejmost.

K jakým nejdůležitějším zjištěním za ten měsíc přišel? Jak vypadá náš život z poněkud větší výšky než té přízemní, v jaké většinu času žijeme? Jakou Lukášovi zkušenost bychom si měli pamatovat?

Otočte, prosím, na 3. stránku.

- Reklama 5 -