Vzkaz dvacetiletého kluka, který umírá, všem, kteří zapomínají žít

Každý den máš stejný program. Jako bys letěl na autopilota. K čemu jsou Ti potom další dny? Je vůbec důležité, kolik dní Tě čeká, když beztak žiješ pořád jeden a ten samý?
- Reklama 4 -

Vzpomínáte na ani ne dvacetiletou Markétu Zagrapanovou?

Lidé, kteří mě žádají o osobní setkání, hledají buď řešení, nebo smíření. To druhé bývá těžší, i když to znamená „jenom“ přijmout fakta.

Některá fakta se totiž přijímají moc těžko. Asi nejvíc ten fakt, že umíráme. My, nebo někdo blízký, bez koho se nemůžeme obejít.

Dovedeno do důsledku sice umíráme všichni, postupně již od narození, ale někteří s přesnější informací o svém konci. Tak jako tento dvacetiletý muž.

Na autopilota

Diagnózu o nemoci, kterou soudobou medicínou nejde vyléčit, pouze zpomalit, vyslechl několik dní před naším setkáním. Psal mi, že to je zvláštní pocit. „Jedna věta lékaře Ti smaže celou zamýšlenou budoucnost a Ty pochopíš ten nejotřepanější vtip: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány.“

Budoucnost se smazala. O to více vyniklo to, co mu v té chvíli zbylo v mysli: život, jaký DOPOSUD žil.

„První emoce? Strašná bezmoc smíšená s naštváním, že by měl být konec. Vždyť jsem ještě nic neprožil! Ale druhá myšlenka byla: Jak to, že jsem ještě nic neprožil, když jsem měl za sebou už tolik dnů…?“

A pak mu to došlo. „Celou dobu jsem nežil, jen přežíval. Nevznikalo nic nové, jen pořád to stejné staré. Každé ráno jsem vstal ve stejný čas. Snědl stejnou snídani. Jel do školy, pak práce stejným spojem. Strávil den pokaždé stejně. Ve stejný čas si pustil stejné zprávy a ve stejný čas šel spát, abych nazítří dělal úplně totéž znovu. Já jsem vlastně nežil den za dnem, ale pořád jeden jediný den, který se nepřetržitě opakoval. Jako jedna gramofonová deska.“

Pořád máš strach cokoli nového udělat. Pořád to odkládáš. Žiješ, jako bys nikdy neměl umřít, jako by neměl přijít konec.

Autopilot, říkal tomu. „Život nás shodil do loďky, kterou unáší proud. Nikdo se nás neptal, najednou jsme v tom a unášeni. Nevíme, co dělat. Každý ve své loďce pokukujeme po druhých, co dělají oni, a to považujeme za normu. Někoho napadne svou loďku, ten svůj malý příbytek, začít plnit věcmi a mít pocit, že máme víc nebo méně než druzí. A tak se všichni předháníme, aniž někoho z nás napadne, jestli je to opravdu to, na čem má v životě záležet.“

Případ pro vetešníka

„Jsme jako oni,“ ukázal ven z kavárny, kterou čtenáři magazínu FC znají, tam směruji většinu setkání.

Kopáči tam hloubili příkop. „Usilujeme o co nejvyšší výkon, o co nejvíce nakopané hmoty, kopeme všude kolem, ale zapomínáme hloubit sebe. Pronikat do podstaty. Porozumět tomu, proč vůbec kopeme. Vždyť – co tady třeba po mně zůstane? Za celých dvacet let jsem nahromadil spoustu věcí. Ty ale po mém konci někdo odnese do vetešnictví nebo vyhází do popelnice. Když tedy odečtu věci, které zmizí, co po mně zbude pak?“

Povídali jsme si s Lukášem mnohokrát. Nebyl ten, kdo potřeboval řešení. Jeho život už byl „vyřešen“. On potřeboval to druhé: smíření, vyrovnání se, zklidnění. Potřeboval zjistit, že na všechno důležité má pořád čas.

Co to je? Co z toho, co celý život mylně považujeme za důležité, ztratí v poslední chvíli VEŠKEROU důležitost? A co se naopak v poslední chvíli důležitým stane?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -