Rozum versus srdce: Proč hlavě trvá déle, než pochopí, co srdce už dávno cítí

- Reklama 4 -

1. situace: Partner si na nás dělá čas, jen když mu to je příjemné.

Tak začínají mnohé příběhy manipulace (viz článek Proč lidé, kteří pro nás dělají tak málo, pro nás znamenají tak mnoho). Nejdříve: „Ťuťuňuňu, miluji Tě“ a pak „Nezlob se, poslední dobou toho mám moc (rozuměj: Už pro mě nejsi tak důležitý).“

ROZUM NÁM NAMLOUVÁ: Nejsi dost dobrý. Musíš se více podbízet, doprošovat. Musíš mít pro něj větší hodnotu.

ALE SRDCE KŘIČÍ: Naopak, nesmíš se ponižovat = snižovat svou hodnotu! Copak lze snižováním jakékoli hodnoty zvyšovat její hodnotu?

Pseudovztahy, ve kterých se partneři potkávají jen tehdy, když je to jednomu příjemné, působí na rozum idylicky. Tyto pseudovztahy nemají totiž problémy. Nemají kdy si je vytvořit. Zdánlivě. Ve skutečnosti mají jeden problém mají, a to fatální: Nejsou schopny vůbec budovat vztah.

Dokonalý vztah nepadá z nebe tak, že do sebe na ulici nebo na internetu vrazí dva dokonalí partneři. Dokonalý vztah se vytváří společným úsilím dvou NEdokonalých jedinců, kteří za pomoci komunikace, porozumění a tolerance překonávají rozdílnosti ve svých povahách, výchovách, zkušenostech, hodnotách a pohledech na svět.

Úspěch (v jakémkoli odvětví) lze definovat dvěma slovy: překonávání problémů. Pár, který nepřekonává žádné problémy, nikam nekráčí, ale stojí. Schopnost dělat kompromisy vytváří skutečný pár. A kompromis se nikdy nedělá tak, že oba o krok ustoupí. Ale naopak že oba udělají vstřícný krok k sobě.

Srdce v takové chvíli bolí – dříve než rozum ví, že nikoho není možné nutit, aby si pro nás udělal místo ve svém životě. Pokud mu na nás záleží, to místo a čas udělá sám.

Proto se srdce nikdy nedoprošuje. Ví, že by tím člověk ztrácel sám sebe. Svou hodnotu.

2. situace: Partner používá minulost proti nám.

Nemusí se to dít výslovně, tedy aby nám vmetal do obličeje, co špatného jsme v minulosti provedli a proč jsme si tehdy něco důležité nezasloužili. Může to naznačovat už svým nonverbálním jednáním. Prostě jen oživí bolest. Naše staré zranění se tak nikdy nezahojí.

ROZUM NÁM NAMLOUVÁ: Vlastně má pravdu. Chyboval jsem. A za své chyby musím pykat pokaždé, když je na mě někdo vytáhne.

ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, kdo nepřijme moji minulost, nemůže se mnou přece spojovat svou přítomnost, natož budoucnost!

Všichni chybujeme. Jsme lidé. Kdo odmítá přijmout, jaké chyby jsme v minulosti udělali, co jsme se díky nim naučili a kam jsme se posunuli, tím de facto říká, že neumí ustát fakt, že člověk, dokud žije, se neustále mění a roste. Minulost ovlivnila naši přítomnost, stejně jako naše současné činy ovlivňují naši budoucnost.

Jak zdůrazňuji ve Vánočním Speciálu, paměť, do které si ukládáme vzpomínky, by měla sloužit jako pozitivní archiv. Vzpomínáme-li na to dobré, co jsme zažili, dobíjíme energii stejně, jako když si vybavujeme to, co špatného jsme už překonali.

Srdce to vnímá vcelku čitelně: Jestliže jsme partnerovi svěřili svou minulost a on ji teď zneužívá, není to člověk, jemuž bychom dál měli věřit. Jestliže chce, abychom pro svou minulost opakovaně trpěli, je to všechno, jen ne přítel. A jestliže si myslí, že jsme schopni svou minulost nějak změnit, je to magor. Minulost opravdu změnit nejde.

3. situace: Partner zpochybňuje naše sny a naše schopnosti.

Představte si most o dvou pilířích. Ty pilíře jsou dva partneři. Oba nesou stejné břímě. Oběma by mělo záležet na tom, aby cesta fungovala. Ale pak se jeden pilíř rozhodne ten druhý pilíř oslabovat. Myslí si, že tím vzroste jeho vlastní význam při nesení mostu. Ve skutečnosti, když se jeden pilíř oslabí, most se zhroutí.

ROZUM NÁM NAMLOUVÁ: Druhý má pravdu, když říká, že jsem naivní, jestliže věřím v dosažení něčeho, čeho jsi ještě nikdy nedosáhl?

ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, jestliže něco ještě nedokážu, tak se to musím naučit. Nesmím se ptát slepic, jestli je možné létat!

Čeho jsme v životě schopni dosáhnout, mnohdy nevíme ani my sami. Učí nás to vědět život, který se s námi nepáře, háže nám klacky pod nohy a říká: Vidíš, zase jsi to zvládl!

Jak tedy to, čeho jsme schopni dosáhnout, může vědět někdo druhý? Prostá odpověď: On to také neví. Proč to tedy říká? Jsou jen 2 možnosti:

  1. Buď si skutečně neumí náš úspěch představit. Fajn. Jeho věc. Jen proto, že někdo není něčeho schopen, neznamená to, že toho nebude schopen někdo jiný.
  2. Nebo si nepřeje, abychom úspěchu dosáhli. A to je vážný problém.

Život je naprosto otevřená cesta. Čeho na ní dosáhneme, záleží především na tom, čeho CHCEME dosáhnout a co pro to DĚLÁME. Jestliže partnerovo úsilí směřuje k tomu, abychom NECHTĚLI a NEDĚLALI, pak to není žádný partner. Dokonce ani přítel. Spíše je to nepřítel.

Srdce dobře ví, že ti, kteří nám říkají, že to nedokážeme, bývají často ti samí, kteří se bojí, že to dokážeme.

Proč promíjíme partnerům, kteří nám ubližují? Proč dáváme stále nové šance, i když víme, že povedou ke stejně špatným výsledkům? Otočte, prosím, na 3. stránku.

- Reklama 5 -