Proč tolik miluji fotografii, cestování a život

Petr Jan Juračka při práci, která je jeho radostí.
- Reklama 4 -

Když jsme se rozhodli vydat knihu Petra Jana Juračky Ze života fotografa, nečekali jsme, že bude mít takový ohlas a stane se vánočním bestsellerem. Jenže zřejmě mnoho lidí dostává od svých blízkých tutéž otázku jako Petr:

Proč? Proč to všechno? Proč tak rád cestuješ?

Přece – všude dobře, doma nejlíp, ne? Říká se to tak.

Jenže Petr Jan Juračka, nejlepší český dronový fotograf, se nad těmito otázkami vždy usmíval (viz článek Pořád se učím žít lépe, říká fotograf, který vidí svět z jiného úhlu). A pak mi sdělil své velké Protože:

V patách Kláry Kolouchové, která jako první rodilá Češka stála v roce 2007 na vrcholu Mt. Everestu. Tentokrát jdou na K2.

Proč cestuju na druhou stranu planety a trápím se s posunem času, hladem a s diskomfortem? Proč lezu natolik vysoko, že se mi točí hlava a zvracím? Proč vstupuju do nebezpečné zóny, když nemusím? Má všechno to cestování nějaký smysl?“ sumarizuje všechny nejčastější otázky Petr Jan Juračka. A hned si odpovídá: „Ano, má. Jinak bych to nedělal. Ale odpověď není snadná. Naopak. Pokusím se ji však formulovat jasně.

Začnu u sebe. Cestovat jsem začal z mnoha důvodů. Samozřejmě, že lákání exotiky a pocity jisté výjimečnosti zážitků ,tam daleko‘ hrálo svou roli. Ale od prvopočátku mých cest to nikdy nebyl hlavní impuls. Tím totiž byla touha vidět a hlavně fotit krásu. Nešlo mi nikdy ani o příběhy lidí, ani o různorodost. Chtěl jsem vidět planetu, kterou jsem v dětství hltal z televizní obrazovky. Chtěl jsem si kousek té nádhery přivézt domů. Vyfotit ji tak jako nikdo jiný přede mnou. Prostě úplně jinak, pokud to tedy šlo. Kolotoč se začal otáčet. A čím rychlejší tempo moje cesty nabíraly, začínalo se pomalu skládat puzzle zážitků, vjemů a emocí. A já brzy, byť po několika letech, konečně pochopil, proč!

Petr Jan Juračka (vpravo) při cestě na Thabana Ntlenyana, nejvyšší horu státu Lesotho (3482 mnm). Vyšší hory jižním směrem od Kilimandžára v Africe už není. Složitá cesta nahoru trvá 33 kilometrů.

Každá moje cesta mě naučila rozpoznat a pojmenovat vjemy. V Tokiu jsem pochopil, jak chutná život. V Grónsku jsem se naučil vnímat okamžik, kdy mi mrznou prsty už příliš. V Pákistánu jsem se naučil přivonět jehněčímu masu, ale také rozpoznat okamžik, kdy žádné kafe už nevyřeší bolesti v mojí hlavě v příliš vysoké nadmořské výšce. Stejně tak moc dobře vím, jak voní česká vlaková nádraží uprostřed noci – úplně jinak, než třeba italská benzinka anebo amazonský prales. Zkrátka každá cesta rozšířila moji paletu vjemů. A to je důležité.

Mám takovou osobní teorii, že čím větší paletu vjemů náš mozek obsahuje, tím snadněji dokáže tyto vjemy identifikovat, když se dostaneme do podobné situace v budoucnu. Jemněji a přesněji. Každý den zkušeného cestovatele je tak o tyto vjemy bohatší, neboť za jeden jediný den vzpomene na mnoho z toho, co kde viděl, cítil a hlavně zažil. Cestování tak ať chceme či ne, dělá náš život bohatší i u nás doma. Naučí nás rozpoznat hodnoty a srovnat si je. A věřte mi nebo ne, dělat si pořádek v prioritách si musím dělat každý den, je to stejné jako základní fyzická hygiena.

Petr Jan Juračka je oblíbeným kameramanem lezce Adama Ondry, který rád zdolává skalní útesy jen obrovskou silou v prstech na nohou a rukou. Jak se asi cítí tam nahoře? To si Petr občas snaží představit při svých vlastních výlezech.

Možná to vysvětluje, proč se agresivních a hlavně zaručených pravd či výroků doslýchám od lidí, kteří sotva kdy vycestovali mimo náš kontinent. Od lidí, kteří 355 dní v roce spí doma, ve své posteli, a pro které je tříhodinová cesta autem po naší zemi stresem. Jsou to totiž lidé s velmi hrubou paletou vjemů. Nejen že je pro ně těžké nové informace či pocity správně zařadit, ale hlavně o sobě a svém vidění světa nepochybují. Nevědí totiž, jak může jejich osobní paleta vjemů vůbec narůst. Ostatně, mnohdy takoví lidé ani nevědí, že nějaká taková paleta může existovat. Ale to Vy jistě víte, pokud jste dočetli až sem.

To není obraz, ale skutečně fotografie. Ano, i tak malebný je svět! Petr patří k nejlepším dronovým fotografům.

Proto pojďme cestovat. Klidně jenom půl hodiny vlakem či autobusem od Vašeho domova – hlavně na místo, kde jsme ještě nebyli. A nejlépe s dětmi. Učiníme tak náš život mnohem, mnohem bohatší! Protože něco nového poznáme. Něco, na co jsme možná předtím měli jasný a vyhraněný názor, ačkoli jsme s tím neměli žádnou zkušenost. Ale když to opravdu poznáme, zjistíme, že vše je možná jinak. A možná je to velmi krásné. Krásnější, než jsme si vůbec kdy uměli představit…“ uzavírá Petr Jan Juračka, světově uznávaný fotograf, držitel studentského Oscara i zápisu v Guinnessově knize rekordů.

O tom všem je jeho kniha Ze života fotografa – kniha, která měla být o fotografování, ale je vlastně o životě. Pro všechny milovníky fotografování, cestování a hlavně života lze zakoupit pouze zde

© Petr Casanova

- Reklama 5 -