O velkých srdcích a skutečném bohatství

- Reklama 4 -

Chci Vám poděkovat za překrásné dárky. Měsíční kameny, mandaly, dopisy. Za všechno, co mi dává energii.

Ptáte se často, co mi dělá radost; co si přeju najít pod stromečkem; co je pro mě důležité na Nový rok. Povím Vám to.

Celé mládí jsem vyrůstal v přesvědčení, jak je důležité mít velké peníze. Časem jsem zjistil, že důležitější je mít velké srdce. S velkým srdcem totiž dokážete být šťastni tam, kde i bohatí zůstávají zahořklí. S velkým srdcem přestane záležet na výchozí značce, startovní čáře i útrapách, které přicházejí s cestou. S velkým srdcem se právě těžké chvíle stávají krásnými. Přesvědčím Vás o tom.

Jak víte z Vánočního Speciálu (ti z vás, kteří nevydrželi a nahlédli dovnitř ještě před Vánocemi), v životě mě ovlivnilo ohromné množství lidí. Naučili mě ve tmě chodit za barvami. Ve chvílích, kdy máme sklon vnímat na životě jen čerň, právě tehdy hledat širší paletu barev.

Vzpomenu jen sedm příběhů. Snad pomohou v zamyšlení i Vám.

O slepci, který viděl srdcem

staří

Vyrůstal jsem na sídlišti a často ho potkával. Žil ve stejném domě. Vím, že míval potíže se zrakem. Pro mě, dítě, to byl kmet. Vždyť mu bylo „už“ kolem padesáti.

Nedávno, když jsem k paneláku svého dětství vrátil, jak to dělám vždy na druhý advent, jsem ho znovu potkal a málem nepoznal. Nejen proto, že zestárl o třicet let, to i já, ale že měl divně nepřítomný pohled. Byl slepý. Zrak mu definitivně vzal postupující šedý zákal.

Šel podpíraný svou paní. Pozdravil jsem, připomněl se a on mimo jiné povídá: „Že je moje žena stále nejkrásnější bytostí na světě?“

Pohlédl jsem na jeho osmdesátiletou spřízněnou duši a přikývl: „Ano, je.“ Vtom jsem vyhrkl: „Nechybí Vám, že ji nemůžete denně vidět?“

Usmál se: „Její krásu mám před očima každý den. Vlastně, teď ji vidím mnohem častěji, než jsem si jí dokázal všímat v mládí.“

O síle dotyku

ruce v nemocnici

Je známo, že jsem prakticky ze dne na den přišel o mámu. Na jipce, kde jsem ji stihl navštívit a kde již napojená na přístrojích nereagovala, mi lékař vyprávěl o naději.

„Na stejném lůžku jako Tvoje maminka ležela v komatu skoro deset měsíců jedna žena. Náhle procitla a první, co si přála, bylo vidět mě. Nechápal jsem proč. Vyprávěla mi, že jsem u ní pořád seděl a povídal jí tolik nádherných příběhů… Byla to pravda, jen jsem nevěděl, že je slyší. Říkala: Nejenže jsem je slyšela, ale hlavně jsem pořád cítila, jak mi nepřestáváte věřit. Seděl jste tu každý den a dával mi naději.“

Stali se manželi. „Nikdy, opravdu nikdy nepřestávej věřit v sílu obyčejného dotyku, dobrého slova a víry,“ řekl mi. Držel jsem tehdy mámu celou noc. Dodnes v ty tři síly nepřestávám věřit.

O otázce života a smrti

chlapec

Jednou jsem pomáhal u dopravní nehody, u které bylo malé dítě. Otřáslo to se mnou a záchranář, aby mi ukázal, jak silné jsou děti, mi vyprávěl dávný příběh.

U cesty skotačili bratr se sestrou. Míč se zakutálel, dívka pro něj vyběhla a srazilo ji auto. Ztratila mnoho krve a lékaři zjistili, že má vzácnou krevní skupinu. Měl ji i její bratr.

Zeptali se ho, zda by byl ochoten darovat krev pro záchranu své sestry. „Je to otázka života a smrti,“ řekli mu.

„Zmínka o smrti v něm viditelně hrkla,“ vyprávěl mi záchranář. „Chlapci se spustily slzy. Pak se zhluboka nadechl a přikývl: ,Tak jo. Ale nebudu umírat dlouho, že ne?‘

Ohromeně jsme se na sebe pohlédli,“ dodal záchranář. „On to pochopil tak, že se darováním krve vzdá svého života ve prospěch své sestry. A byl odhodlán to udělat.“

O proměně

otec a syn na rybách

Můj celoživotní kamarád má báječného tátu. Spíše mi připadají jako mladší a starší brácha, nakonec, je mezi nimi ani ne osmnáct let rozdílu.

„Vždycky jste byl tak bezvadný chlap?“ ptal jsem se ho jednou.

S úsměvem mi podal zažloutlý list papíru. Stalo na něm jeho rukopisem:

„Moje životní bilance:

  • Je mi 17
  • mám potíže s alkoholem
  • s kouřením
  • nemám žádnou představu o životě
  • máma mě vyhodila na ulici.
  • A za měsíc na tenhle seznam přibude ještě položka ,otec‘. 

Má to být kluk. Když to tak po sobě čtu, SLIBUJU, že PRO NĚJ začnu žít správně. Že bude mít tátu, jakého jsem já nikdy neměl.“

Tehdy jsem se naučil nesoudit lidi podle minulosti, ale hodnotit je výhradně podle přítomnosti.

O nejlepší mámě na celém světě

s rozmazanýma očima

Jedním z mých prvních případů v životě byla mladá maminka s malou holčičkou. Choulily se k sobě v soupravě metra, kolem sebe rozházené oblečení a hračky. Chvíli předtím je tam rozkopal totálně opilý a zanedbaný muž, který pak s urážkami vyvrávoral ven. Byl to tatínek té holčičky.

„Jenom jsem chtěla, aby přestal pít. Jak se opije, vždycky nás obě ztluče,“ vysvětlovala, proč se rozhodla od něj odejít.

Tehdy jsem ještě nevěděl, co říct. Do mého mlčení znenadání vstoupila holčička. „Ale maminko, proč Tě tluče, když jsi ta nejhodnější maminka na celém světě?“

Žena se slzami vyhrkla: „Jak můžeš vědět, že jsem zrovna já ta nejhodnější na celém světě? Copak jsi viděla celý svět?“

Načež ta holčička řekl: „Vidím ho. Ty jsi můj celý svět.“

O síle lásky

o holi

V léčebně dlouhodobě nemocných, kam jsem docházel za příbuzným, sedával venku na lavičce stařeček. Měl těžkou Alzheimerovu chorobu. Nepamatoval si prakticky nic, snad ani své jméno.

Chodil jsem kolem něj každý den. Kdykoli jsem ho přátelsky pozdravil, divil se, odkud ho znám. „Byl jsem tu včera.“ Smutně pokrčil rameny.

Jednou do areálu vjel invalidní vozík, na něm stará žena, tlačená ošetřovatelkou. Muž zničehonic vytřeštil oči, dostal do tváří barvu a zvolal: „Mařenko!“ Byla to jeho první láska. Byl schopen popsat, co kdy spolu prožívali. V těch chvílích jako by se děl zázrak – jako by se mu paměť vrátila.

Nepamatoval si prakticky nic. Ale jméno své první lásky nezapomněl a její podobu neuvěřitelně poznal. Paní tam přitom nebyla náhodou. Na sklonku života se snažila zjistit, co se stalo pro změnu s její první láskou.

„Ještě jednou jsem Tě chtěla vidět,“ říkala. Myslím, že tyto duše se v příštím životě znovu sejdou…

O důležitosti okamžiku

labrador

Můj známý měl devatenáctiletého labradora. Pes byl už tak starý, že ani nemohl stát, skoro neviděl, skoro neslyšel. Neměl dokonce už ani dost síly na to, aby štěkal.

Nic z toho však nemohlo zabránit tomu, aby pokaždé, když jsem přišel, zkoušel zavrtět ocasem. Nikdy během mé návštěvy neusnul, jako by se snažil zachytit ještě jeden prožívaný nový okamžik.

„Jenom pes“, řekne někdo. Pro mě ale byl Max velkou inspirací. Při vzpomínce na něj se snažím neodkládat a užívat si vše, co mě těší, dokud pořád zbývá čas.

Děkuji vám všem za energii v tomto kalendářním roce a budu se snažit, abych ji v tom příštím mohl oplatit. Vánoční Speciál už je téměř vyprodaný. Pokud alespoň jednomu z vás pomůže, nevznikl zbytečně. A pokud více z vás, budu o to šťastnější. S přáním nádherných Vánoc a naplněného roku 2019, Petr Casanova

- Reklama 5 -