Jednosměrka, kde se už necouvá, aneb 3 životní priority, které zvaž TEĎ, dokud není pozdě

- Reklama -

1. „Každý den bych žil tak, jako by měl být můj poslední“

Tuto větu je třeba správně pochopit. Někdo se jí posmívá a říká: Jasně, nasekám dluhy a odejdu. Ale to je omyl.

Ten, kdo ví, že přichází jeho poslední den, naopak žádné dluhy nevytváří, protože ví, že by tím nic nevyřešil, zůstaly by po něm. Zůstaly by za celým jeho jménem, jeho životem, jeho dětmi. Chovat se tak, jako by tento den byl poslední, znamená přesný opak. Vyrovnat své dluhy.

Můj kamarád například uzavřel životní pojistku, která v případě jeho smrti pokryje jeho dluhy. Tím, jak své dluhy splácí, se životní pojistka snižuje. Až své dluhy splatí, životní pojistka se zruší. Ví tedy, že i kdyby se stalo cokoli, jeho rodinu a děti to nezahubí. Spí klidně.

Především však tato věta znamená, že není na co čekat. Život je teď a jiný nedostaneme. Jestliže nepůjdeme za tím, co jsme chtěli zažít (třeba dnes zajít na novou divadelní hru), tu příležitost už nikdy nemusíme mít. Život nás neodebírá ze světa podle toho, kolik toho ještě máme na práci. Život vůbec nezajímá, že si myslíte, že tady ještě máte být a že v jakémkoli jiném případě je to nespravedlivé. Život nezajímá, kolik máte let, dětí, povinností, nevyrovnaných závazků. Životu je jedno, že jste ještě nebyli na vysněné dovolené. Prostě se můžete probudit mezi čtyřmi bílými stěnami a lékař Vám řekne: „Odtud už nemůžete jen tak odejít.“

Každý nový okamžik je zázrak, který musíme využít. Nikdy nebudeme vzpomínat na to, kolik jsme měli práce od rána do noci, ale na zážitky prožité s rodinou, přáteli, sami se sebou.

Co jsem to ještě dneska chtěl? ... Aha, žít! Hm, to už nemám sílu. Tak jindy.
Co jsem to ještě dneska chtěl? … Aha, žít! Hm, to už nemám sílu. Tak jindy.

2. „Měl bych úplně JINÉ starosti“

„Udělal jsem práci? Co ještě mohu udělat lépe? Co ještě dokončit? Co ještě začít?“ To byly jeho otázky. Dnes se za to proklíná. Dny míjely jeden po druhém a jemu nezůstalo nic, co by dnes mohl využít. Vydělanými penězi se nemůže na lůžku ani přikrýt. Oděný je do andělíčka jako všichni ostatní a jí jednoduchou stravu se stařečky.

„Jaký sen si dnes mohu splnit? Čím si stihnu udělat radost? Co vůbec chystám s penězi udělat? Jsem zdravý a co pro to dělám? Mám přátele a co pro ně dělám? Už žiju, nebo teprve odkládám život?“ To jsou otázky, které si prý v příštím životě určitě začne dávat.

Ve svém novém světě o rozměrech patnáct krát šest kroků je totiž už dlouhé měsíce a nechodí za ním žádní klienti, žádní kolegové, v návštěvních hodinách řídnou i přátelé.

„Pro koho jsem to vlastně dělal? Kde je ten, komu jsem odevzdal svou jedinou životní šanci?“ napadá ho.

Dnes už ví, že nebudeme-li si klást správné otázky, nebudeme dostávat správné odpovědi. Nebudeme-li dělat kroky vpřed, zkrátka zůstaneme na místě.

Jaká je ta nejdůležitější priorita, na kterou (doufejme) není pozdě?

Otočte, prosím, na 3. stránku.