Jednosměrka, kde se už necouvá, aneb 3 životní priority, které zvaž TEĎ, dokud není pozdě

Až budeš přemýšlet o tom, proč odložit své sny, uvědom si, že později už k jejich splnění nemusíš dostat příležitost.
- Reklama 4 -

Mám rád Vánoce. Tedy – Vánoce postaru. Vánoce jako čas pomoci a půstu. Ne současnou podobu Vánoc, svátku komerce a přejídání.

Rád tedy v tomto období jezdím za lidmi, kteří se do schématu současných Vánoc „moc nehodí“. Rádo se na ně zapomíná. Jsou buď hodně staří, nebo hodně nemocní. Jenže, ač se to na první pohled nezdá, ti lidé jsou zdrojem nádherné moudrosti a zkušenosti. Dnes Vám povím o jednom takovém „zapomenutém“ člověku.

Žije v LDN, léčebně dlouhodobě nemocných. A má co říct všem, kdo odkládají své sny v domnění, že je pořád spousta času si je splnit.

„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijde čas, kdy budeš chtít a už nebudeš moci.“

Není to kmet, ale relativně mladý muž. Není mu ještě ani pětačtyřicet. Většinu dne hledí do bílého stropu. Jen občas vstane a vyhlédne z okna. Vidí pár stromů a štít sousedního pohřebního ústavu.

Většinu současného života tráví na prostoru patnáct krát šest kroků. Z tohoto pokoje může ještě na chodbu, ale ven z budovy už ne. Už nikdy ne.

Přitom, jak vypráví, venku má rozdělanou práci, spoustu kamarádů, vydělaných peněz na bankovním účtu a také hodně snů, které si bohužel ještě nezačal plnit. Povídá, jak na ně nikdy neměl čas – nejdříve chtěl dokončit byt, rozeběhnout jeden projekt a pak ho napadl hned další, a teprve pak…

„Když chceš Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna.“

Jenže život neběží tak, jak bychom si přáli. Nemáme neomezené množství času. Máme pouze okamžik, který je teď.

Tím teď nemyslím čas, kdy dýcháme a zjevně žijeme. Myslím tím čas, kdy můžeme konat. Protože ztratit možnost konat můžeme ještě tehdy, kdy dýcháme a zjevně žijeme.

Život nemusí nezbytně vystřídat smrt. Může přijít to, do čeho spadl tento muž. Do mezisvěta.

Ostatně, i proto jsem nové vydání magazínu FC, určené pro začátek kalendářního roku 2019, zaměřil na efektivní začátky.

Poslední roky pracoval pořád. Říkal, že tak činil proto, aby všechno co nejdříve stihl a co nejdříve si mohl plnit své odkládané sny. Jenže život takto nefunguje. Jednoho dne se mu udělalo bůhvíproč špatně. Přestal vidět, zatočila se mu hlava a – od té doby je tady. Našli mu onemocnění, které nastává, když se tělo přestane mít rádo. Jako by si řeklo, že mnohé na člověku je zbytečné, protože to nevyužívá. A tak se začne od konečků prstů zbavovat končetin. Ponechá mu jen mozek. Na přemýšlení.

Začalo to nohou, kterou tomuto muži lékaři postupně berou. Pacient to zpočátku zvládal. Věřil, že na operaci jde proto, aby se problém vyřešil a on se mohl vrátit domů. Jenže ty operace přibývaly. Dnes už jeho lékař říká: „Tohle je situace, jako když omylem vjedete do jednosměrky. Vycouvat už nemůžete. On už prostě nevycouvá.“

Pro toho mladého člověka jako lusknutím prstu přestal existovat byt, přátelé, práce, sny. Všechno to zůstalo odloženo někde venku. Říká, jak by se teď těšil na výlety, na hrady, na horské stezky… že si už uvědomil, že nejde odkládat. Jako by chtěl Bohu říct: „Už budu hodný, dědečku, už se začnu radovat z každého dne, už jsem to pochopil…“ A přitom je v jednosměrce, ve které se už necouvá. Život se změnil v to, co do této chvíle měl, a druhou šanci už nedostane. „Pokud naši budoucnost neuskutečňujeme hned,“ říká jeho lékař, „může se stát, že veškerá naše budoucnost zůstane jen iluzí. Pro tohoto pacienta, pokud si to jeho tělo nerozmyslí, je budoucnost už pouze v této nemocniční budově.“

„Jaký je to pocit, když víš, že umíráš?“

Byl jsem ještě malý, když jsem tuto otázku položil svému dědovi v nemocnici. Opáčil mi hořkým úsměvem: „A jaký je to, Péťo, pocit, když předstíráš, že neumíráš?“

Ta věta mi rezonuje v hlavě dodnes. Všichni umíráme, den za dnem.

Když jsem viděl z LDN, připadalo mi, jako by nebeská policie zrovna pro mě zastavila pomyslný provoz a nechala mě vycouvat z jednosměrky. Stál jsem svobodně v parku, mohl vyjít přes vrátnici na ulici, mohl nasednout do auta a jet kamkoli, třeba na výlet, třeba na hrad, třeba na horskou stezku. Mladý muž, sledující mě za oknem, už ne.

Cítil jsem se zvláštně privilegovaný. Nevím proč. Naše role mohly být obrácené.

Dobře vím, že každý nemá to štěstí jako já, aby si své sny mohl začít plnit ne až někdy za rok nebo deset let, ale hned. Třeba se mohu hned sejít s kamarádem na pivu, třeba jít na výstavu o staré Praze, třeba jít na Freddieho Mercuryho do kina. Hned dnes. Ne „někdy“.

„Proklínám svou minulost. Proklínám sebe. Proklínám své rozhodnutí, že jsem veškerý volný čas obětoval práci. Kdybych věděl, co se mi stane, choval bych se od prvního dne jinak,“ říkal mi nemocný muž.

Když jsem se ho ptal, co by udělal jinak, kdyby dostal od života druhou šanci, odpověděl mi. A i pro vás, kteří jeho problémy zatím nemáte, to může být důležité memento.

Jak změnit své myšlení nejen od nového roku, ale třeba už hned? Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -